Tak jako každoročně si i dnes připomínáme výročí tibetského národního povstání, které se odehrálo 10. března 1959. Jenom při protestech proti čínské okupaci zemřelo více než 80 000 Tibeťanů, statisíce dalších následně ve vězení, pracovních táborech nebo v důsledku hladomoru. Spousta obyvatel byla nucena odejít do exilu, mezi nimi také současný 14. dalajlama Tändzin Gjamccho, nejvyšší duchovní představitel Tibetu. V rámci kampaně Vlajka pro Tibet mnoho zemí světa, včetně Česka, vyjadřuje Tibetu podporu vyvěšením tibetské vlajky, a poukazuje tak na dlouhodobé porušování lidských práv.

Je Tibetská oblast skutečně autonomní?

I přes to, že oficiální název území zní Tibetská autonomní oblast je Tibeťanům jakákoliv forma samostatnosti upřena. „Tibet je jednou z provincií Číny a formální autonomie v komunistickém režimu s ústavně definovanou mocenskou pozicí státostrany nic neznamená. Je to stejný model, jaký existoval v SSSR. V něm byla autonomie také jen prázdným pojmem,“ popisuje politické poměry v Tibetu profesor Vladimír Baar, který působí na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty OU. Dodává, že regionální vládu Tibetu sice vede Tibeťan, což ale neznamená, že Čína Tibetu přiznává jakékoliv pravomoci, a ve výsledku Čínská komunistická strana rozhoduje o všem.

Tibet nebyl odjakživa součástí Číny, i v minulém století 40 let fungoval jako samostatný stát. „V roce 1912 Tibet obnovil svoji plnou nezávislost. Tibetští představitelé však udělali zásadní chybu – nepokusili se navázat diplomatické vztahy a prakticky uzavřeli Tibet před okolním světem. To se jim stalo osudným. Když čínská komunistická armáda vtrhla v roce 1950 do Tibetu a obsadila ho, bylo na hledání mezinárodní podpory pozdě,“ zasazuje nezávislost Tibetu do historického kontextu politický geograf Baar. „Svět vzal v podstatě na vědomí čínskou verzi, že Tibet byl odjakživa součástí Číny,“ dodává.

Autonomie je jen prázdným pojmem.

Mezi čínské zájmy v Tibetské oblasti patří určitě nerostné bohatství, ale také její geopolitická poloha. „Tibet je střechou světa a také místem, kde pramení většina velkých asijských řek – Ganga, Mekong, Indus a další. A voda je to největší bohatství. Číňané díky Tibetu ovládají přístup k vodě 46 % světové populace,“ popisuje čínské zájmy Eva Tenzin, která působila jako akademička na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje PřF OU a v současnosti je zde doktorandkou. Zároveň Tibet představuje nárazníkový pás mezi Čínou a jejími sousedy – Indií a Pákistánem. Podle Vladimíra Baara jde Číně především o politickou prestiž: „Čína ukázala světu, že když nějaké území chce, tak si ho podrobí.“

Náboženská nesvoboda

Čína patří k nejvíce ateistickým zemím světa, což je jeden z důvodů, proč se duchovně založeným Tibeťanům pod její nadvládou žije velmi obtížně. Čínská „Velká proletářská kulturní revoluce“, při které docházelo k pálení knih, klášterů a perzekuci mnichů, je již minulostí, nevystřídala ji však náboženská svoboda. Komunistická strana se snaží ovládat všechny aspekty náboženského života Tibeťanů. Zasahuje do výběru mnichů, kteří smějí pobývat v klášterech a kterým nařizuje politická školení a zkoušky z marxismu-leninismu.

Komunistická strana se snaží ovládat všechny aspekty náboženského života Tibeťanů.

Tím ale snahy Číny nekončí, ambicí čínské vlády je i ovlivňovat výběr převtělenců. K čínskému počínání pak Eva Tenzin doplňuje: „Těžko si představíte absurdnější situaci, než když nejvíce ateistická vláda světa má právo rozhodnout, kdo byl převtělený a kdo ne. Celý tibetský náboženský systém je založený na vyhledávání speciálních jedinců, u kterých se věří, že jsou schopni si udržet znalosti, vědomosti z minulých životů a potom je dále rozvíjet.“

Nejznámějším převtělencem je dalajlama, který v současné době pobývá v exilu. „14. dalajlama je už více než půl století živoucím symbolem Tibetu. Výrazně přispívá k tomu, že se, k nelibosti Číny, na Tibet ve světě nezapomnělo. Bohužel se s ním oficiální představitelé demokratických zemí často bojí setkat,“ říká o 14. dalajlamovi Vladimír Baar. Existují obavy, co se stane, až současný nejvyšší duchovní představitel Tibetu opustí pozemský svět.

Jedná se o oprávněné obavy, protože Čína už jednou v praxi zasáhla do výběru druhého nejvyššího převtělence – pančhenlamy. Čínská vláda tak zásadním způsobem narušuje posvátné náboženské tradice a ničí základy tibetského buddhismu. Dalajlama původně žádal Tibeťany, aby jeho převtělení vůbec nevyhledávali. Ti se ale nebyli schopni svého duchovního vůdce vzdát a přesvědčili dalajlamu, aby se převtělil mimo Tibet, pravděpodobně v Indii, kde pobývá, nebo v Mongolsku. I tam ale vliv Číny sahá.

Lidská práva v Tibetu

Dalším důležitým aspektem života, který Čína zásadně ovlivňuje, je vzdělávání. Čínská komunistická strana se snaží vytlačit nejen tibetský jazyk, ale také kulturu tím, že prosazuje výuku v čínštině. Podle profesora Baara Čína zavedla tzv. bilingvní výuku, což ale v praxi znamená, že vyučování probíhá v čínštině. „Tibetština se vyučuje pouze v rámci jazykových hodin, zatímco všechny ostatní předměty jsou vedeny v čínštině. Nedílnou součástí výuky je ‚vlastenecká výchova‘ zaměřená na podporování ‚národní jednoty‘, tedy čínské,“ vysvětluje Baar a zmiňuje také program tzv. mísení národností zajišťující přesun čínských učitelů do Tibetu a naopak školení tibetských učitelů v Číně.

Studium v čínštině je problematické, protože většina Tibeťanů čínštinu příliš dobře neovládá. „Absolventy univerzit jsou v drtivé většině Chanové. Tibeťané na vysokoškolské vzdělání vesměs nedosáhnou. Nemohou ani studovat v zahraničí, protože mají problémy získat pas,“ říká doktor Tomáš Hoch, který také působí na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje PřF OU.

Zavádění výuky v čínštině představuje pouze jeden dílčí aspekt osidlování Tibetské oblasti chanskou etnickou většinou. Eva Tenzin uvádí, že pro Chany, kteří se do Tibetu nastěhují, existuje spousta vládních pobídek a zvýhodnění: „Například v minulosti byl Tibet vyjmut z politiky jednoho dítěte, což Chany, kteří chtěli mít více dětí, motivovalo k přesídlení do Tibetu. Chanové mimo jiné dostávají lepší pracovní příležitosti nebo vyšší plat. Také zastávají většinu míst v rámci tibetské autonomní správy.“

Komunistická strana Číny se snaží kočovníky usazovat, staví jim vesnice, které se v mnohém podobají spíše koncentračním táborům.

V kontrastu s osidlováním Tibetu pak čínská vláda omezuje svobodu kočování tibetských pastevců. „Komunistická strana Číny se snaží kočovníky usazovat, staví jim vesnice, které se v mnohém podobají spíše koncentračním táborům. Kladou jim i jiné překážky, staví ploty, kterými rozdělují louky, a zabraňují tak pastevcům v kočování,“ pokračuje Tenzin, která se tibetské problematice už mnoho let věnuje. V zemi, kde třetina společnosti praktikovala kočovný způsob života, se jedná o velký zásah do životního stylu, který vede k obrovské nezaměstnanosti a také k narůstajícím problémům s alkoholem.

Tibetská kultura

Kočování je jedním z pilířů, na kterých tibetská kultura stojí. Tibeťané jsou velmi spjati s duchovnem a přírodou. Eva Tenzin, která žije v česko-tibetském manželství a k tibetské kultuře tak má velmi blízko, uvádí: „Tibetské myšlení hodně vychází z buddhismu, včetně tibetské logiky, která je dost odlišná od té naší. Od toho se odvíjí například i přístup Tibeťanů k životnímu prostředí. Tibeťané věří, že celá krajina, kterou obývají, je plná božstev. Proto se ji snaží udržovat v perfektním stavu, nepotřebují k tomu žádné environmentální hnutí.“

Tibeťané jsou také velmi společenští a západnímu individualismu moc nerozumí. Při setkáních s rodinou nebo přáteli tráví Tibeťané spoustu času logickými rozepřemi. Jejich umění argumentace
a logika, které se vyučují v klášterech, se však od našeho západního pojetí velmi liší. „Když se Tibeťané sejdou, tak se hodně vaří a hodně debatuje. Je zajímavé to sledovat, ale pro zápaďana není dobré se účastnit,“ směje se Eva Tenzin.

Existuje ale spousta věcí, které máme my Češi s Tibeťany společné. Patří k nim, možná překvapivě, smysl pro humor. Příkladem je tibetská lidová postava Akhu Tänpa, která se v lecčems podobá našemu Švejkovi. V češtině dokonce vyšla i sbírka lechtivějších povídek s tímto hlavním protagonistou.

Kromě humoru zmiňuje Eva Tenzin také podobnosti v jídle: „Tibeťané moc nepoužívají výrazné koření a jejich kuchyně je hodně založená na mase. Někoho možná překvapí, že Tibet není plný vegetariánů. Dává to smysl, protože vypěstovat zeleninu ve vysokohorských podmínkách není snadné.“ Tibeťané dokonce vaří i knedlíky podobné těm českým. Ovšem ne na sladko. „Sladké jídlo pro Tibeťany není jídlo. Dlouho trvalo, než můj manžel pochopil, že jsme schopní jíst švestkové knedlíky a říkat tomu oběd,“ usmívá se akademička.

Tibeťané velmi rádi hrají fotbal, vědí, kdo je Petr Čech nebo Tomáš Rosický.

Možná úplně nejpřekvapivější je pak fakt, že Tibeťané nejenže vědí, kde leží Česko, ale také znají české fotbalisty. Fotbal je pro ně velkou vášní, mají dokonce svůj vlastní fotbalový tým. „Tibeťané velmi rádi hrají fotbal, vědí, kdo je Petr Čech nebo Tomáš Rosický. Možná by stálo za zvážení, že by čeští fotbalisté podpořili své tibetské kolegy. Mohli by si s nimi aspoň zakopat,“ navrhuje s úsměvem Eva Tenzin. Připojili by se tak k dalším českým osobnostem, které Tibet aktivně podporovaly nebo podporují. Mezi nejznámější patří určitě bývalý prezident Václav Havel, ale také třeba Květa Fialová nebo Nela Boudová.

Co dokáže Vlajka pro Tibet?

Česko má velmi silný a aktivní neziskový sektor, což si Tibeťané uvědomují. K nejznámějším českým neziskovým organizacím zaměřeným na Tibet patří například ostravský Most pro Tibet nebo pražská Lungta, která zaštiťuje i kampaň Vlajka pro Tibet.

Přímo do regionu je však obtížné se dostat, pomoc Tibetu blokuje a znesnadňuje čínská strana. Tomáš Hoch, který se rozvojovou spoluprací zabývá, uvádí: „Pokud nějaká organizace chce v Tibetu pracovat, musí si vyřídit povolení od čínských orgánů. Většina organizací by se chtěla soustředit na lidskoprávní oblast, na což povolení není reálné získat. Projekty tak musí být velmi apolitické. A pro Čínu je téměř vše politické.“ Dodává, že mnoho organizací již od politických problémů upustilo a soustředí se především na podporu tibetské kultury, zlepšení přístupu ke vzdělávání nebo environmentální otázky.

Představa, že pomocí vyvěšení tibetské vlajky donutí Česko spolu s ostatními zeměmi silně autoritářský režim k tomu, aby se vzdal kontroly nad Tibetem, je podle Tomáše Hocha iluzorní. Podobně to vidí i profesor Baar: „Obávám se, že čínští komunisté jsou sice alergičtí na jakékoliv projevy kritiky ve vztahu k Tibetu, ale svůj postoj nemění. Jsme naopak svědky procesu utahování šroubů ze strany režimu – v současné době není tolik viditelný Tibet, ale jeho severní soused – Ujguristán. S tím souvisí i stále silnější zneužívání moderních technologií pro posilování kontroly nad obyvatelstvem.“

Kdyby se Tibeťané měli spoléhat na oficiální vyjádření politických představitelů, bylo by to pro ně dost frustrující.

Cílem iniciativy Vlajka pro Tibet je proto především vyjádřit podporu Tibeťanům a upozornit na příkoří, se kterým se Tibeťané potýkají. „Kdyby se Tibeťané měli spoléhat na oficiální vyjádření politických představitelů, bylo by to pro ně dost frustrující. Vyvěšení vlajky představuje viditelnou podporu, která jim dodává energii a naději. Taky si myslím, že jde o vnitropolitický tlak na naši vládu, aby lidská práva neupozaďovala ve svých jednáních. Měli bychom ukázat, že se ani ve vztahu k velkým mocnostem nebojíme připomínat, že porušování lidských práv není v pořádku,“ shrnuje situaci Eva Tenzin.

Fotografie: archiv Evy Tenzin

Jak se zapojit

A co můžeme pro Tibet udělat my konkrétně? „Nezapomenout, že Tibet existuje a že lidé, kteří tam žijí, jsou stejní jako my. Nejedná se o systém politických nebo náboženských principů, ale o skutečné lidi,“ říká Tomáš Hoch. Můžeme se zapojit jako dobrovolníci přímo v některé z neziskových organizací (v Ostravě například Most pro Tibet) nebo jejich aktivity podpořit finančně. Většina organizací má transparentní účty, takže přesně vidíte, kde peníze pomáhají.

Dobrovolníci stále častěji vyjíždějí na dlouhodobé dobrovolnické mise do zahraničí, přímo do rozvojových regionů. Podle Tomáše Hocha se jedná o pozitivní fenomén: „Pokud se člověk chová slušně a respektuje místní komunitu, tak obohatí sebe i své okolí. Navíc zjistí, že lidé jsou všude velmi podobní, a oprostí se od černobílého vidění světa.“ A o hledání podobností jde i iniciativám, které Tibet podporují. Jejich cílem je upozorňovat na porušování lidských práv v Tibetu a snaha najít prostor pro dialog s čínskou vládou.