Gabrielo, mohu Vás poprosit o krátké představení? Co studujete? Na které katedře a ve kterém ročníku?

Studuji Učitelství pro 2. stupeň základních škol – občanskou a tělesnou výchovu – pátým rokem, tedy posledním rokem magisterského studia.

Přes který mobilitní program jste vyjela? Jak jste se o této možnosti dozvěděla?

Vyjela jsem přes univerzitní program OU Aid, který nabízí studentům Ostravské univerzity výjezdy do rozvojových zemí, kde vykonávají dobrovolnické aktivity. Program řídí Anna Grocholová, referentka zahraničních vztahů. Dozvěděla jsem se o této možnosti přes e-mail, který vybízel k zapojení se do programu. Doopravdy jsem toužila vyjet o rok dříve. V tom mně bránil covid a přes prázdniny jsem nemohla vyjet, jelikož pracuji v cestovní kanceláři.

Kdy jste tam odjela a kdy se vracíte?

12. listopadu jsem letěla z Česka a do Keni jsem přiletěla 13. listopadu. Letím ještě do města Mombasa. Plánuji něco procestovat a až poté se vracím domů, kde budu 16. prosince. Samotná výpomoc byla určena na měsíc.

Mohla byste nám prozradit, co Vás lákalo jet právě do Keni? Neměla jste strach vyjet do tak nebezpečné země?

Výzev bylo v nabídce hodně, mohla jsem si vybrat Gruzii, Filipíny… a byla tam i Keňa. Vždycky jsem si přála navštívit Keňu. Od malička mě láká Afrika, kterou mám celkově ráda. Už jsem stihla procestovat severní Afriku, takže jsem chtěla poznat i tu jižní. Navíc zde byla možnost pracovat s dětmi. Jelikož studuji občanku a tělocvik, chtěla jsem jít do výzvy, která bude sedět k mému oboru, proto jsem si zvolila právě Keňu. Když jsem se přihlašovala, strach jsem neměla, ale den před odletem mě trochu přepadl. Byl to však takový přirozený strach z něčeho nového. Ve skutečnosti jsem neměla velký strach.

Ve kterém městě jste byla? Jaká byla Vaše cesta do Afriky?

Byla jsem na Rusinga Island, Ostrově Naděje, na malém ostrově, který se nachází čtyři hodiny od většího města Kisumu. Jinak jsem byla úplně na vesnici. Cesta byla dlouhá. Letěla jsem z Prahy do Dauhá (hlavní město Kataru) a z Dauhá do Nairobi (hlavní město v Keni). Z Nairobi jsem letěla ještě hodinu do Kisumu a pak čtyři hodiny autem na místo, kde jsem pracovala. Zde mě vyzvedl místní. Celá cesta byla podle plánu, žádné komplikace a covidové testování neproběhlo. Den před odletem jsme však dostala angínu, takže cesta s nemocí byla náročná.

Víme, že jste pomáhala v sirotčinci. Jaké to tam bylo? Co konkrétního jste dělala v sirotčinci? Jak jste poskytovala výpomoc?

Výpomoc spočívala v tom, že jsem s dětmi trávila jejich volný čas. Jak jsem zjistila, tak děti ve svém volném čase v podstatě nic nedělají. Většinou hrabou klacíkem do země nebo válí pneumatiku po zemi. Možná v tom spočívá ten důvod posílat sem dobrovolníky, kteří děti nějakým způsobem zabaví. Pomáhala jsem také v kuchyni, připravovat a servírovat jídlo a pití.

Jak to tam vypadá?

Bydlela jsem asi 20 metrů od školy, takže přímo v areálu. Je tam krásná příroda, zeleň, teplo a všude se pohybují zvířata. Děti však žijí v hrozných hygienických podmínkách. V pokojích bývá smrad. Děti měly svrab, když jsem přijela. Je potřeba děti učit, jak o sebe pečovat a starat se, což se místní vychovatelky snaží dělat. Přijela jsem však do jiné kultury a člověk s tím musí počítat, že se zde s něčím takovým bude setkávat a že zde nejsou takové vymoženosti jako u nás.

Učila jsi také ve škole. Jací jsou žáci a učitelé v tamní škole? Co přesně jsi vyučovala? Jak vypadala Vaše lekce/hodina?

Vychovatelky a obecně všichni byli moc hodní a vždy pomáhali s aktivitami. Samotné učení byla má iniciativa, nikdo mě do toho nenutil. Děti jsou tam hodně odlišné. Ze začátku s nimi bylo těžké navázat nějaký kontakt. Postupem času se to začalo zlepšovat. Lekce jsem vedla dost spontánně a neměla je připravené. Tady v Africe se moc neplánuje. Lekce trvala pouze 30 minut, takže se toho moc nedalo stihnout. Učila jsem enviromentální výchovu, hygienu a angličtinu. Tím, že jsem neučila pravidelně, ale vždy ve volném čase, snažila jsem se lekce pojat hravě, formou básničky nebo dramatické aktivity. Pomohla mi učebnice, kterou mají. Protože nemají dostatek kusů, jednu učebnici využívá společně pět žáků. Děti byly fascinovány, že je učí bílý člověk.

Máte k dobrovolnickým aktivitám blízko? Pomáhala jste již dřív nebo je to Vaše první zkušenost?

Je to pro mě úplně nová zkušenost. Poprvé jsem někde dobrovolně pomáhala.

Jak probíhaly přípravy na výjezd? Co vše jste musela zařídit a obstarat?

Příprava na výjezd byla nejzdlouhavější a nejtěžší. V letadle jsem se uklidnila, že to mám všechno za sebou. Vyřizovalo se hodně papírů, absolvovala jsem několik školení s příslušnou organizací a s Přírodovědeckou fakultou OU ohledně humanitární pomoci. V jeden měsíc jsem podstoupila mnoho očkování, takže to bylo docela náročné. Musela jsme si obstarat léky proti nemocem, se kterými se zde mohu setkat. Přípravy zahrnovaly samozřejmě také nakupování letenek. Vše trvalo půl roku.

Byla jste se podívat někde po okolí? Zbyl čas i na výlety?

Stihla jsem již navštívit africké safari a v soboty byl čas vyrazit po okolí, třeba do místních kostelů. Teď na závěr pobytu jsem se přemístila do města Mombasa k moři, poznat Keňu z turistické stránky.

Prozradíte nám nějaký zajímavý zážitek?

Byla jsem se podívat do afrického kostela, kde věří na nejrůznější šamany a nadpřirozené bytosti. Dvě ženy se z ničeho nic začaly třást, ležely při tom na zemi a tamní „vůdce“ z nich začal vymítat ďábly. Zážitek byl opravdu nepříjemný.

Těšíte se domů nebo byste si pobyt ještě prodloužila?

Těším se domů a na vánoční atmosféru, také na „normální život“. Těším se třeba na normální sprchu. (smích)

Doporučila byste výjezd i svým spolužákům? Proč?

Výjezd bych určitě všem doporučila. Připadal mně lepší než Erasmus+, na který se jede člověk hlavně vzdělávat a užívat. Nesplní to však takový účel, takto můžeme někomu pomoct a zároveň se něco naučit. Člověk zemi nezažije jen z hezké stránky, ale i z té druhé, což je přínosné do života. Máte možnost být tam sami s místními, což je k nezaplacení. Dojem by byl úplně jiný, kdybych bydlela na hotelu nebo trávila čas ve škole. Člověk má pak dobrý pocit z toho, že něco udělal i pro ostatní.

Chtěla byste se na závěr něčím pochlubit? Co se podařilo?

Děti tady rády tančí a já znám hodně tanečních sestav, proto jsme skoro celý měsíc protančili a mně se to hrozně zalíbilo. Mám z toho radost, že jsem tu mohla něco zanechat.

Děkuji za rozhovor i poskytnuté fotografie. Přeji, ať se Vám daří.