Univerzita zdaleka není jen vzdělávací institucí, mimo vzdělávání a vědeckou činnost by také měla nějakým způsobem zasahovat do veřejného prostoru, měla by být nositelem hodnot. Jaké hodnoty to jsou a jak se nám daří přenést je do veřejného prostoru?

Na jedné straně je odpověď jednoduchá: univerzity, respektive členové akademických obcí, mají být nositeli hodnot spojených s fungováním demokratické, otevřené společnosti. Mezi ty základní patří respekt k pluralitě i jinakosti, prosazování záad svobody, a to nejen svobody vyjadřování, rovnosti lidí, boj s předsudky a permanentní snaha o posouvání hranic lidského poznání na základě kritických vědeckých metod. A teď přijde to těžké: úsilí dosahovat a vlastním jednáním uvádět v život uvedené hodnoty nutně vede akademičky a akademiky, a o to více reprezentanty univerzit či fakult, k otázce, do jaké míry mají právo využívat svého postavení a ovlivňovat mínění ve veřejném prostoru. Uvědomují si totiž, že i přes veškerou snahu o objektivitu jsou jejich názory právě a pouze jejich názory a že jejich protlačování do veřejného prostoru je v rozporu s řadou uvedených hodnot. Děkani a reprezentanti univerzit či fakult obecně to mají složitější v tom, že jejich vyjádření navenek reprezentuje celou fakultu či univerzitu, avšak každý soudný děkan si uvědomuje, že jeho mínění není nikdy totožné s míněním všech, které zastupuje.

Například já v sobě stále řeším otázku, nakolik je korektní vstupovat do veřejných debat z pozice, kterou v současné chvíli na univerzitě mám. Současně cítím povinnost tak činit. V obecné rovině, je to paradox a zákeřná past, do které se, myslím, intelektuální elity po listopadu 1989 v ČR samy lapily. Není divu, že se ve veřejných debatách již řádově deset let často zmiňuje selhání intelektuálních elit. Není divu, že této situace využily populisticky orientované politické síly k vytvoření obrazu společnosti rozdělené mezi (nejen) pražskou kavárnou a ostatními „normálními“ lidmi. Vnímám to tak, že bychom se konečně měli přestat bát vlastního stínu a do veřejného prostoru vstupovat, samozřejmě kultivovaně a s nejlepším svědomím. A pokud se budeme mýlit? No to je přeci lidské.

Odborníci – a platí to především pro zástupce humanitních věd, typicky pak pro historiky – se až na výjimky z veřejného prostoru vytratili. Dnes se to humanitním vědám vrací jako bumerang v neustálém zpochybňování jejich významu pro společnost.

Uvedl bys nějaký konkrétní příklad, kdy měly elity vstoupit do veřejné debaty?

Neměly z ní nikdy vystoupit. Situace po roce 1989 byla v tomto ohledu poznamenána obavou těch intelektuálů, kteří nevstoupili přímo do politiky, ale nadále setrvali např. na univerzitách, případně na nich mohli opět (či konečně) svobodně pracovat, z případné stigmatizace ze stranickosti či nedostatku nadhledu a apolitičnosti. Byl to přirozený důsledek snahy distancovat se od způsobu, jímž komunistická totalita zneužívala akademickou půdu pro šíření své ideologie. Odborníci – a platí to především pro zástupce humanitních věd, typicky pak pro historiky – se až na výjimky z veřejného prostoru vytratili. Dnes se to humanitním vědám vrací jako bumerang v neustálém zpochybňování jejich významu pro společnost.

Mají univerzity dostatečné nástroje ovlivnit veřejnou debatu? Je univerzitám nasloucháno ze strany veřejnosti či politiků?

K první otázce: ano, v globalizovaném masmediálním světě je má každý. Nejdůležitější je však invence, prostě nápad, jak své názory do společnosti srozumitelně šířit, přizpůsobovat informační kanály cílovým skupinám atd. Mnohdy však přešlapujeme na místě v obavách z vlastní nekorektnosti, nedostatečnosti argumentů, z veřejného selhání, nevykročíme. Částečně tak odpovídám i na druhou otázku, že pro veřejnost jsme mnohdy nesrozumitelní – právě proto, že se bojíme prezentovat laicky přívětivé shrnutí našich příliš detailních odborných úvah. Co se politiků týče, je to v lecčem podobné, jako v případě veřejnosti, i politik potřebuje především srozumitelné shrnutí konkrétních závěrů a stanovisek. Potřebuje jasného partnera, který je uznávaný vědeckou komunitou, ale je i viditelný ve veřejném prostoru. Takových lidí mají české univerzity, respektive vědecká komunita, poměrně málo, a pokud jsou, mnohdy o interakci s politickou reprezentací příliš nestojí.

Univerzita momentálně podporuje běloruské studenty, jak se ta podpora projevuje a je taková podpora i pro další studenty, například z Ukrajiny?

Podpora studia běloruských studentů na OU je napojena na obecnější rámec postoje české diplomacie k vývoji v Bělorusku a má konkrétní podobu jasně cílených stipendií. Pokud jsou mé informace aktuální, bavíme se o studentech v řádu desítek a fakulta se do této aktivity v rámci univerzity zapojuje suverénně největší alokovanou částkou. Lze samozřejmě vést akademickou debatu o tom, v jakých zemích ve světě je stejná či horší situace než v současném Bělorusku a zda podpořit i studenty z těchto zemí atd. V důsledku bychom s nejvyšší pravděpodobností došli k závěru, že by na takovou pomoc nestačily ani spojené stipendijní fondy všech českých vysokých škol. Nechtějme spasit svět komplexními globálními zásahy v jeden moment – z takových snah se v dějinách vždy rodili jen noví diktátoři, nové systémy strachu. Pomoc vysokých škol běloruským studentům je dílčím, konkrétním a v zásadě skromným krokem, avšak s potenciálem velké symbolické hodnoty, potenciálem přenesení tématu dodržování lidských práv v Bělorusku i do českého veřejného prostoru – jenže tento potenciál zůstal ležet na zemi, protože, kdo o této pomoci ví v časech covidu?

Čína a Rusko patří k zemím, které otevřeně porušují lidská práva, není trochu pokrytecké přijímat studenty z těchto zemí a navazovat spolupráci s tamními univerzitami? Odmítání studentů z těchto zemí je přitom pro univerzity v zásadě jediná možná forma protestu. Jak bychom se měli k tomuto problému podle tebe postavit?

„A komu tím prospějete, co?“ … Ale teď vážně. Problém podle mě stojí přesně naopak. Odmítáním studentů z jmenovaných zemí poškodíme pouze a jen samotné studenty. Brali bychom si je vlastně jako rukojmí, to by nebylo jistě dobře. Společenský systém tvoří lidé a antagonismus vůči „jinému“ je živen neznalostí „jiného“. Pro mladé lidi ze zemí s nedemokratickým zřízením je studium v ČR či EU mnohdy iniciačním impulsem ke změně. Nezavírejme si tu cestu, protože jak jsem již řekl: systém tvoří lidé.

Pro veřejnost jsme mnohdy nesrozumitelní – právě proto, že se bojíme prezentovat laicky přívětivé shrnutí našich příliš detailních odborných úvah. Co se politiků týče, je to v lecčem podobné, jako v případě veřejnosti, i politik potřebuje především srozumitelné shrnutí konkrétních závěrů a stanovisek. Potřebuje jasného partnera.

Čistě hypoteticky, kdo by z přerušení kontaktů vědeckých a výměnných tratil více? A přineslo by to podle tebe kýžený efekt?

Nevím, jaký ekonomický či vědecký efekt má současná vědecká spolupráce pro zmíněné strany, protože nemám informace o všech segmentech mezinárodních aktivit české vědy. Každopádně, pokud se bavíme na úrovni vědeckých kontaktů, jejich přerušení bude vždy na úkor vědy samotné, na úkor lidí, kteří se jí zabývají. Cítíme‑li se ohroženi, braňme se na místech, kde k tomuto ohrožení dochází (např. kyberprostor, dezinformační kampaně atd.). Je na místě bránit se proti destruktivním aktivitám tajných služeb cizích států na našem území, ať již směřují vůči životům, ekonomice, nebo formě našeho státního zřízení a jeho fungování jako celku. Stejně tak je správné aktivně vzdorovat útokům, kterým čelíme v rámci Ruskem vedené hybridní války na frontách, kde se tyto útoky odehrávají. Nestavme nové globální zdi. Slovy hudebního génia Stinga: We share the same biology / Regardless of ideology / What might save us, me and you, / Is if the Russians love their children too.

Během migrační krize byly zejména filozofické fakulty často nařčeny z vítání migrantů a ohrožování středoevropských hodnot a bezpečnosti. Co by si lidem s tímto názorem vzkázal?

Bojíme se toho, co neznáme. To by mohla být v zásadě odpověď na všechny tyto otázky. Nemyslím, že existuje něco jako specifické středoevropské hodnoty, a pokud se bavíme o hodnotách evropských, ty tradiční, vedoucí do raného středověku, jsou založeny na křesťanských morálních zásadách – porušovaných mimochodem jejich nositeli od momentu, kdy byly definovány. Nemusím připomínat, že základní křesťanskou ctností je milosrdenství – v moderní Evropě je tato ctnost, pokud to domyslíš do konce, základem sociálního státu. Migrace má několik vzájemně propojených důvodů. Mezi základní patří politická, sociální, hospodářská nestabilita a dlouhodobé výkyvy či proměny klimatu ovlivňující ne snad kvalitu, ale prostou možnost života.

Celý rozhovor a další články k tématu migrace si můžete přečíst v posledním vydání fakultního magazínu OFFline.