Začneme zlehka: Jak se dneska máš?

Dneska se mám výborně. Venku je krásné počasí, 35 stupňů a velká výheň. Ale začaly nám prázdniny. Náš Martínek byl naposledy ve školce a bylo to dojemné loučení s paními učitelkami.

Popiš nám, kdo je Martin Chodúr?

Martin Chodúr je v prvé řadě zpěvák, muzikant, skladatel a textař. To jsou asi ty objektivní věci, fakta. Vystudoval jsem Janáčkovu konzervatoř jako klarinetista. To byla trajektorie, na kterou jsem měl najet a nastoupit do nějakého orchestru nebo učit na umělecké škole. Ale paralelně s tím jsem vždy i zpíval a už od desíti jedenácti let měl svoje kapely. A tahle moje stránka nakonec zvítězila. V roce 2009 jsem se přihlásil do soutěže Česko Slovenská SuperStar, kterou se mi podařilo vyhrát. To mi umožnilo živit se hudbou a zpěvem. No a kdo je Martin Chodúr? Skutečně jaký je? Tak to sám nevím.

Zkus se popsat jedním slovem.

To je hrozně těžké. Já bych řekl, jak to bylo v jednom filmu: „legion“, legie, je nás mnoho. Nebo jako píseň z posledního alba Boba Dylana, které se jmenuje Rough and Rowdy Ways. Hned první písnička je I Contain Multitudes, obsahuju mnohost, a to se mi hrozně líbí. Myslím si, že každý z nás není jen jednotlivina, ale je spoustou různých lidí, spoustou různých malých prvků. Každý často jednáme úplně jinak, než je pro nás běžné. Někdy se vůbec nepoznáváme.

Souhlasím. Takže už začínáme filozofovat. Martine, jak ses dostal ke studiu filozofie?

K filozofii jsem se dostával už od mládí. Vždycky jsem rád četl a v knížkách mě bavily ty části, které ostatní přeskakovali. Například Vojna a mír, kde je kromě jednoduchého děje spousta částí obsahujících čistou filozofii. Mluví se tam o různém pojetí historie atd. To mě vždycky bavilo. Nebo části, kde se psalo o náboženství, o vnitřních pocitech postav. Cokoli, co nebyl jen obyčejný děj. Pak, když jsem se bavil s ostatními lidmi, kteří četli stejnou knížku, říkal jsem si, jestli jsme vůbec četli to samé. Chápali jsme tu knihu úplně jinak a mluvili o něčem jiném.

Ale přiznám se, že jsem byl vždy proti myšlence studovat filozofii. Říkal jsem si, že můžu studovat sám. Znal jsem spoustu lidí, kteří studovali nebo studují vysokou školu a říkají si: „Já už chci mít konečně čas si to všechno přečíst! Ale teď je toho hodně.“ Mně přijde, že i knihy, které nám zadali na základní škole, většina z nás nečetla, protože jsme na to tehdy neměli čas. Neustále jsme to odsouvali a odsouváme. Říkal jsem si, že nepotřebuji nic studovat, že si můžu číst svým vlastním tempem, co mě napadne.

Ke studiu jsem nakonec dospěl ze dvou různých stran. Z jedné strany jsem toužil po nějaké osnově, skutečné autoritě, která by mi řekla, co je a co není důležité. Na světě je zkrátka příliš mnoho knih a je jednoduché dostat se k nepřesným, nebo přímo zkresleným informacím. Člověk pak může jít úplně špatným směrem a ztrácet tím čas. No a z druhé strany mě popostrčila moje žena, která, když viděla, s jakou láskou už několik let studuju v objetí knih slavný „nečitelný“ román Jamese Joyce Finnegans Wake, řekla mi, ať jdu studovat, že budou na univerzitě za takové studenty určitě rádi. Nakonec jsem si řekl, proč ne, moc jsem o tom nepřemýšlel a přihlásil se na druhé kolo přihlášek na univerzitu. No a ono to vyšlo.

Proč sis vybral právě Ostravskou univerzitu? Uvažoval jsi i o nějaké jiné univerzitě?

V podstatě ne. Jak říkám, moc jsem nad tím nepřemýšlel. Bylo pro mě nejjednodušší vybrat si Ostravu. Mám to kousek a neumím si představit, že bych někde dojížděl a taky rozhodně nejsem zastáncem pragocentrismu. Nemyslím si, že pouze ta pražská univerzita je ta jediná správná. Chtěl jsem podpořit naši univerzitu, když ji tady máme.

Martine, jak probíhal tvůj první rok na univerzitě? Překvapilo tě něco?

První rok probíhal velice dobře. Poznal jsem spoustu zajímavých a milých lidí, se kterými si rozumím. Co se týká profesorů, největší překvapení pro mě bylo, jak erudovaní lidé zde učí, a také jak jsou lidští, příjemní a zapálení pro své obory. To mě velmi těší. A také to, jak ke mně přistupují. Měl jsem pořád strach, že si někdo z nich řekne „nějaká celebrita, chce tady studovat“. Bál jsem se, aby to nevypadalo, že jsem se přišel předvádět, ale přitom o studium vlastně nemám zájem a chci jen titul. Nakonec jsem tyhle pocity vůbec neměl, a ani jsem na takový názor nenarazil. Všichni byli velmi přátelští a těší je, že mám skutečný zájem.

Musel ses hodně učit a připravovat? Jak vypadal tvůj typický studijní den?

Musím říct, že jsem se učil hodně, ale byl to vlastně stejný druh učení, jaký jsem měl předtím, když jsem ještě univerzitu nestudoval. Už dlouho předtím jsem si vymyslel vlastní studijní plán řekněme. Souvisí to trochu i s Jamesem Joycem, protože kdokoliv čte Jamese Joyce, tak se na jeho knížkách zasekne. Joyce psal svůj vrcholný román dvacet let a říkal, že čtenáři bude trvat minimálně stejnou dobu, než ho přečte. Říkal jsem si, že se nemůžu zaseknout na jedné knížce a musím číst dál. Udělal jsem si plán a četl několik různých knih i různých témat najednou; poezii, filosofii, romány. Ve škole funguje v podstatě stejný princip. Tak jsem na to jen navázal a spíše jsem omezil rozsah. Mě totiž zajímá všechno a četl bych klidně i knížky o geologii. Kdybych mohl, tak nedělám nic jiného, než čtu.

Filosofie ale není jen o čtení knih. Patří tam i psaní. Jak ses popral s ním?

I když je součástí mé práce psaní textů, různé překlady a psaní pro jiné, tak musím říct, že je pro mě psaní dost náročné. Je to jako sportovat. Trvá mi to a není to vůbec příjemný proces. Mluvení je pro mě o hodně jednodušší než psaní, myšleno formální psaní. Když už, tak mě baví moderní literatura, kde člověk není svázaný pravidly a může používat svůj proud vědomí. Ale ve vědeckých textech to tak úplně nejde. Mám třeba v hlavě myšlenku, ale jakmile ji začnu psát, tak pochopím, že ji nemůžu nikdy přesně vyjádřit. A to je můj věčný problém. Myslím, že je jazyk natolik nedokonalý, že je hrozně těžké přeložit své myšlenky jinou formou než poezií.

Dá se říct, že okamžiky psaní byly z celého studia nejhorší?

Spíš největší práce. Když už jsem to ale napsal, měl jsem radost a dobrý pocit. Jen ten proces byl náročný.

Máš nějaké místo, kde nejraději čteš a studuješ?

Já jsem kdysi měl taky takové řekněme rituály, vsugeroval jsem si, že nemůžu číst, když zní televize nebo někde, kde mě někdo ruší. Pak jsem si jednou řekl, že je to vše úplná iluze a že je to jen něco, na co se vymlouvám. Můžu číst úplně všude a za všech okolností. Myslel jsem si, že nemůžu číst na počítači, že mám rád papír atd. Ale pak jsem zjistil, že to jde, že jde o informace, které jsou důležité, a nikoliv o formu, jakou je člověk nabyde. Kdykoliv, když čekám na koncert, i když je všude strašný kravál, tak si čtu. Beru si knížku, i když vím, že nebudu mít čas, ale říkám si, kdyby náhodou byla chvilka, tak by byla škoda ji nevyužít.

Jaký byl tvůj nejkrásnější okamžik během prvního roku studia? Kdy sis řekl, jo, je správně, že jsem tady?

To vím přesně a ty si to budeš asi taky pamatovat. Mám nechuť k průměrným a jednoduchým věcem. Zajímají mě složité věci a vlastně se mi líbí i složití lidé. A když jsem byl na první hodině pana docenta Kramoliše a on napsal filosofické výrazy na tabuli v řečtině, to se mi hrozně líbilo. Tehdy jsem si řekl, jsem tady správně.

A něco negativního? Udělal bys na univerzitě něco jinak? Vylepšil bys něco?

Je jednoduché kritizovat něco, co člověk sám nemusí nastavovat. Kdybych něco musel zmínit, tak systém testování. Myslím si, že žádný systém testů není ideální. Osobně bych byl radši za ústní zkoušení z každého předmětu. Mám pocit, že je zkoušení formou písemného testu velmi nedokonalé. Zejména při dálkovém studiu, kdy se člověk musí spoléhat hlavně na informace ze sylabu. Občas se kurz od svého popisu v sylabu nějak odlišuje. Není pak jasné, jaká jsou kritéria testu. Jednoduše se může stát, že člověk test nezvládne, nebo dostane horší hodnocení, než by čekal, s ohledem na práci, kterou přípravě věnoval.

Pokud by ses mohl stát jakoukoliv filozofickou postavou dějin či současnosti, kdo by to byl a proč?

Těžko říct, nikdy jsem netoužil po tom být někým jiným. Vždy jsem chtěl být sám sebou a originální. A vzhledem k tomu, jak těžký život většinou filosofové měli, tak je těžké si to představit.

S kterým filozofem nejvíce souzníš?

V mnohém se mi líbí třeba Arthur Schopenhauer, ale v mnohém s ním zase naprosto nesouhlasím a některé věci jsou naprosto absurdní. Asi mě fascinuje, že má alternativní názory i na to, co bereme jako samozřejmé. Napadal třeba evoluci. Teď víme, že je to srandovní názor. Je zajímavé to číst.

Protipól Schopenhauera je Hegel, jeho velký nepřítel. Hrozně špatně o něm mluví ve své knížce Svět jako vůle a představa. Tohle jsem pochopil v knize Thomase Manna Magická hora. Jsou v ní dvě postavy (Naphta a Settembrini) a ty mají absolutně odlišné názory na všechno. Velká část té knihy je o konfrontaci dvou naprosto odlišných názorů. Není to ale tak, že by jeden měl pravdu a druhý tu pravdu neměl. Oni mají pravdu oba a ta skutečná pravda je pak někde uprostřed. A to se mi hrozně líbí. Rád sleduji diskuze například mezi kardinálem Dukou a Tomášem Halíkem. To jsou také takové dva protipóly, které se dokážou inteligentně bavit, a přitom se sebou navzájem naprosto nesouhlasit. Nebo dialog mezi křesťanstvím a filosofií. Nebo teď ve středověké filozofii mezi aristotelismem a právě křesťanstvím. Vždy, když tam není ta definitivní pravda, tak mě to hrozně baví.

Děláš si výpisky z knih? Jak to, že si vše pamatuješ?

Výpisky ne, ale zapisuju si ručně různé myšlenky, které mě zaujmou. Často mi přijde nějaká myšlenka originální, a přitom tu samou objevím u nespočtu jiných autorů. Například se mi líbila myšlenka, že „když někoho skutečně milujeme, tak si nemůžeme vybavit tvář té osoby“. Dokonce jsem o tom napsal jednu svou písničku. Pak jsem zjistil, že existuje celá tradice tohoto pohledu, už někdy od středověku.

Také čtu komentáře ke knihám. Předmluvy člověka často nasměrují tím správným směrem, jakým by měl přemýšlet. Nebo si vezmu jednoho autora a čtu od začátku do konce všechny knihy, které napsal. Většinou představuje každá kniha jiný náhled na stejná témata. Je to znát u Tolstoje, nebo i Thomase Manna, Hermanna Hesseho…

Zmínil jsi spoustu knih. Které bys studentům doporučil?

Výhoda filozofie je v tom, že člověk může číst úplně všechno. Nasměrovat se filozofickým směrem mi pomohl Umberto Eco. Jeho knihy se dají číst, i když o filozofii nic nevíte. Zároveň jsou ale jeho romány takový jednoduchý a přístupný vstup do světa filosofie. Od něj jsem se dozvěděl o hromadě autorů jako Thomas Mann, Marcel Proust, které jsem znal jen ze školy a nikdy mě to nelákalo si je přečíst, protože mě to přišlo složité a školské. Ale skrze něho jsem pochopil, jaká je v jejich textech krása a co je to důležité. Hodně mi to otevřelo obzory. Mimoto je Umberto Eco hrozně vtipný člověk, který má geniální humor.

Další knížka, kterou mám rád, je Riddles of Existence. Je to úvod do metafyziky. Metafyzika mě vždy zajímala. Kdysi jsem si koupil Metafyziku od Aristotela, kterou jsem nedočetl. Bylo to hrozně suše napsané a vůbec jsem tomu nerozuměl. V téhle knížce je vše naopak velmi pěkně vysvětlené. Jako třeba, kdo jsem já? Víte, že od momentu, kdy jste se narodili, je už každá buňka ve vašem těle dávno vyměněná a dneska už jste někdo jiný? Je to maličká, útlá knížečka, kde jsou všechny metafyzické otázky takto nastíněny.

Jsme u konce. Jaké máš plány na léto?

Chystám se s rodinou na dovolenou. Tentokrát chceme jet autem do Toskánska. Bude to poprvé, kdy vyjedeme vyloženě autem. Vždy jsme létali letadlem do Španělska, protože máme rádi španělskou kulturu, ale řekli jsme si, že zkusíme něco nového. Potom mě čekají koncerty s kapelou nebo třeba s Ústřední hudbou armády České republiky. Bude to zajímavá zkušenost a těším se na to. A rozhodně budu číst spoustu knížek. Knihy, které jsem odkládal nebo četl dávno a chci si je přečíst znovu, protože díky studiu mám na věci jiný pohled, než jsem měl.

Po prvním ročníku filozofie jsem sáhl po Jménu růže od Umberta Eca. Tuto knihu jsem četl už dříve, ale protože bylo středověké myšlení zásadním tématem letního semestru, tak to byla jasná volba, jak otestovat mé nově nabyté znalosti. Jsem nadšený, jak se ta knížka ještě více otevřela!

Foto: Martin Vítek