Po téměř třiceti letech stojí v čele Ostravské univerzity zástupce humanitně zaměřené fakulty. Docent Petr Kopecký je anglista a amerikanista z Filozofické fakulty OU, který se na univerzitě i ve veřejném prostoru snaží zasadit o posilování kritického myšlení a mediální gramotnosti nejen mezi studenty a studentkami. „To je cesta k odolné společnosti, kterou se vydalo například Finsko. A vyplatilo se jim to v době dezinformačních kampaní, které v uplynulých letech zasáhly celou Evropu,“ říká v rozhovoru.

Ve svých vystoupeních často akcentuje problém podfinancování vysokého školství. Zdůrazňuje i potřebu větší podpory humanitních oborů, kterou opírá o přesvědčení, že právě humanitní a společenskovědní vzdělávání přispívá k sociálnímu smíru v dezinformacemi destabilizované společnosti. „Rezignovat v tuto chvíli na důležitost humanitního a společenskovědního vzdělávání mi připadá velmi krátkozraké,“ varuje.

„Svoboda a demokracie bez vzdělání a kritického myšlení slábnou a hynou.“ To je citát, který zdobí váš profil na webu Ostravské univerzity. Jsou to vaše vlastní slova?
Ano. Ten citát jsem zvolil před zhruba pěti lety, v té době jsem intenzivně pociťoval, že tyto hodnoty jsou v ohrožení. Při pohledu na jihovýchod od nás – do Maďarska – bylo jasné, že i v zemích, které mají velmi podobnou historii a jsou součástí Evropské unie, může svoboda a demokracie pozvolna uvadat. Vedle médií a soudnictví jsou často univerzity mezi prvními institucemi, které pomalu a někdy nepozorovaně přicházejí o svobodu a demokracii nemají v takové míře, v jaké ji měly. Určité tendence jsem vnímal i tady u nás, proto jsem cítil potřebu něco takového vyjádřit. Svoboda a demokracie nejsou samozřejmé, musíme o ně stále pečovat a pěstovat je – i třiatřicet let po revoluci. Mimochodem, demokratické principy jsou vetknuty do úvodu vysokoškolského zákona.

Jakým způsobem se je snažíte naplňovat vy – ať už v osobním, nebo profesním životě?
V době, kdy jsem byl radním, jsem posilování těchto kompetencí akcentoval směrem k ředitelům škol ve svém městě a domovském regionu. Na Ostravské univerzitě jsem totéž dělal na úrovni Rady pro vnitřní hodnocení, jejímž jsem byl místopředsedou. Tento vnitřní akreditační orgán univerzity dohlíží na kvalitu, ale pomáhá také nastavovat kulturu organizace. K ní patří i konstruktivně kritický přístup a sebereflexe. Vedle toho jsme s bývalým prorektorem dali dohromady neformální skupinu, která se věnuje právě mediální gramotnosti a kritickému myšlení a způsobu, jakým by měly být implementovány do výuky na naší univerzitě. I na osobní úrovni se snažím těmito principy řídit. Za důležité považuji sebereflexi a intelektuální pokoru. A také schopnost přijmout konstruktivní kritiku, když už ji tak často poskytuji druhým.

Říká se, že univerzity by měly být apolitické. Na druhou stranu jim zákon ukládá povinnost, jak jste zmínil, být „aktivní ve veřejné diskuzi o společenských a etických otázkách, při pěstování kulturní rozmanitosti a vzájemného porozumění, pěstování občanské společnosti přípravě mladých lidí pro život v ní“. Kde tedy hledat hranice apolitičnosti?
Univerzity budou vždy politické v tom smyslu, že se na nich politika bude diskutovat a kriticky hodnotit. Vnímám ale rozdíl mezi politickou a občanskou angažovaností. Univerzity by neměly být politicky angažované, ale o angažovanosti občanské společnosti by měla být řeč v mnoha podobách, to je akcentováno v klíčových dokumentech – nejen v zákoně. Podle strategických dokumentů MŠMT by měly vysoké, střední i základní školy připravovat studenty nejen na profesní a osobní život, ale také na občanský život. Neměly by se však podle mého názoru zapojovat do veřejné politické soutěže, spojovat se s politickými stranami či kandidáty ve volbách. To však neznamená, že by se neměly ozvat, když třeba vrcholní političtí reprezentanti nerespektují základní ústavní principy.

A je to reálné, oddělit občanskou angažovanost od politických sil, které ji prakticky reprezentují? Nedává univerzita svým působením v občanské společnosti najevo své politické smýšlení? Například podílí-li se na vyvracení dezinformací, nepřímo se tak vymezí proti politickým silám, které za nimi stojí.
Nemyslím si, že je nutné se vymezovat vůči politickým stranám, pokud tedy zjevně nepošlapávají vzdělanost a nezávislost poznání. Všechny politické strany jsou zvolené lidmi a mají voličské zastoupení také mezi našimi kolegy – studenty i zaměstnanci univerzity. U dezinformací bych spíše mluvil obecně o nebezpečných trendech a tendencích, ty se zpravidla nevážou jen na jednu politickou stranu. Osobně jsem jako komunální politik nikdy nekandidoval za žádnou politickou stranu, vždy jsem zůstával nezávislým kandidátem. Nezávislost na politických stranách si chci uchovat i jako rektor.

Jste vysoce občansky angažovaný člověk – mělo by to být u akademiků a akademiček samozřejmostí?
Tak bych to nestavěl. Není to o mém osobním postoji, ale spíše o roli vysokých škol, které by neměly být slonovinovými věžemi. Jak jste uvedla, dle zákona mají hrát aktivní roli ve veřejné diskuzi. Od kolegů neočekávám, že budou stejně angažovaní, jako jsem byl donedávna já. Ale měli bychom studenty vést k zájmu o věci veřejné, ke zvídavosti, která se týká života kolem nás, jinak se staneme institucí izolovanou od reálného světa, který má své problémy – a ty jsou čím dál hlubší a vážnější. Ostravská univerzita si do svého strategického záměru vetkla, že se budeme snažit tyto problémy řešit, a velmi kvituji, že v něm akcentujeme snahy přispívat ke společenské soudržnosti.

A co studenti a studentky, oceňují takovou přidanou hodnotu výuky?
Někteří ano, jiní moc ne, protože je politika nebaví. Těm se snažím vysvětlit, že politika neexistuje jen v tom úzkém slova smyslu politiky stranické, ale jako občanský a společenský život, který se jich bezprostředně týká. A díky mnoha případům z minulosti víme, že to, co dnes často považujeme za samozřejmé, bylo výsledkem velké politické a občanské angažovanosti lidí. Mimochodem, listopadová revoluce by bez studentů neproběhla v té podobě a v té době, ve které proběhla. Toto podání povětšinou studenti oceňují.

Byli jsme svědky prezidentské kampaně plné prokazatelných lží, které podstatná část obyvatelstva nedokázala rozluštit. Měla by v takovou chvíli v zájmu demokracie univerzita nějak vystoupit?
Abychom byli schopni jako univerzita takto vstupovat do veřejného prostoru, museli bychom tu mít specializovanou jednotku a kvalifikované lidi, kteří na to budou mít kapacitu. Tu ambici máme. Víme, že i samotný pojem „dezinformace“ je problematický a dá se zneužívat. I proto je možná lepší hovořit o informační gramotnosti. Jedním ze záměrů, který už mám dlouho v hlavě, je vytvořit při Ostravské univerzitě (ve spolupráci s dalšími univerzitami a institucemi) jakousi laboratoř pro studium dezinformací. Na některých univerzitách v západní Evropě a USA to funguje. Podnikli jsme už nějaké kroky, ale jde o ambiciózní cíl, k jehož naplnění vede ještě dlouhá cesta. Každopádně se domnívám, že univerzity představují neutrální a důvěryhodnou platformu, na níž by se dezinformacím a informační gramotnosti měla věnovat mnohem větší pozornost. Povzbuzující je, že při jednání se zástupci vedení bielefeldské univerzity jsme se shodli, že dezinformace by mohly být tématem společného evropského výzkumného projektu Horizon. Tak uvidíme.

Zdá se, že je poměrně problematické obětem dezinformací vysvětlit, že jsou oběťmi dezinformací. Jak tomu může společnost pomoci?
Ano, to k tomu patří. Je velmi důležité, jakým způsobem se toho chopíme. Když někomu řekneme, že je obětí dezinformací, opravdu tam může nastat jakýsi psychický blok a ten člověk už není ochotný přijímat vůbec nic. Je důležité nenálepkovat lidi na straně pravdy a lži, ale spíše je vybavovat nástroji, mechanismy a dovednostmi, které jim pomohou dezinformace dekódovat. To je cesta k odolné společnosti, kterou se vydalo například Finsko. A plody sklidilo v době dezinformačních kampaní, které v uplynulých letech zasáhly celou Evropu. Finsko si v tomto ohledu vedlo možná nejlépe v Evropě.

Na české politické scéně je cítit změna rétoriky směrem ke vzdělanosti, po delším období, kdy ze strany prezidenta Zemana přicházely nevstřícné signály. Je to znát na atmosféře mezi akademiky a akademičkami, dá se říct, že se jim lépe dýchá?
Když už zmiňujete prezidenta Zemana, budu velmi konkrétní a vztáhnu to na to, co se z jeho strany dělo směrem k vysokým školám. Víme, že na některé události nebyli zváni rektoři univerzit, ačkoli to bylo vždy pravidlem. Neochota jmenovat některé profesory, kteří prošli standardním řízením na vysokých školách před akademickými senáty, mi rovněž přijde neakceptovatelná. To od nového prezidenta neočekávám a jsem rád, že se v tomto ohledu vrátíme k normálu. Nedokážu říct, nakolik to pociťují akademici. Ale při inauguraci prezidenta Pavla na Pražském hradě jsem úlevu u některých kolegyň a kolegů rektorů vnímal.

Kritické myšlení a mediální gramotnost mívají svou základnu spíše na humanitních fakultách, ty však čelí krizi podfinancování. Jak ze začarovaného kruhu ven?
Učitelé (nejen) humanitních a společenskovědních oborů na základních a středních školách jsou dnes důstojně ohodnoceni, což ještě v nedávné minulosti nebyla pravda. A to je v pořádku. Zároveň se ale rozevírají nůžky mezi těmi, kteří působí na humanitně zaměřených fakultách vysokých škol, a to způsobem, který mi přijde neudržitelný. Souvisí to s tím, jakou sílu a jaký počet reprezentují tyto segmenty vzdělávacího systému. Financování regionálního a vysokého školství jsou totiž dvě zcela odlišné kapitoly a poměr mezi jejich financováním se v poslední dekádě výrazně vychýlil v neprospěch vysokého školství, konkrétně z 18 % na 12 % za pouhých deset let. Když se lidé v médiích dozvídají, že učitelé budou dostávat 130 % republikového průměru, tak se to netýká vysokoškolských učitelů. Rozhodně bychom neměli stát proti sobě, ale měli bychom zde být trochu srovnáni. Řešení vidím v tom, že se Česká republika dotáhne alespoň na průměr ve výdajích na vzdělávání v rámci zemí OECD. A co se týče humanitně orientovaných fakult, na řadě z nich pobírají akademici nižší platy, než by pobírali na středních školách. Tyto fakulty považuji za důležité i proto, že svým dílem přispívají právě ke společenské soudržnosti a sociálnímu smíru. Těch faktorů, které destabilizují nejen českou společnost, je poměrně hodně. Rezignovat v tuto chvíli na důležitost humanitního a společenskovědního vzdělávání mi připadá dost krátkozraké.

Odcházejí učitelé a učitelky z vysokých škol za lepším platem třeba na střední školy?
Ano, už se to děje. Potvrzují to mj. informace od Asociace děkanů filozofických fakult. Zejména jazykové obory jsou ohrožené, z těchto kateder lidé odchází či odchod zvažují a je to jedno z témat, která bude potřeba otevírat na různých platformách. Ale nerad bych problémy vysokých škol redukoval pouze na tyto obory.

Na své domovské fakultě vyučujete mimo jiné předmět Kalifornský sen, v jehož popisu stojí, že současné problémy Kalifornie lze nahlížet jako budoucí problémy zbytku západního světa. Platí to i v oblasti vzdělávání?
Když zůstaneme u tématu, o kterém jsme se bavili, tedy krize humanitních oborů, na podzim loňského roku proběhla stávka kalifornských vysokých škol, zapojilo se do ní přes padesát tisíc akademických pracovníků a hlavním cílem bylo zvednutí platů. Jednalo se patrně o největší protest v dějinách amerických univerzit. A problém se nejvíce týkal právě humanitních a společenskovědních fakult. Podobné signály jsem zaznamenával už před dvaceti lety, kdy jsem v Kalifornii byl jako stipendista Fulbrightovy komise. Kolegové z fakulty humanitních studií si nemohli dovolit byt v centru, který já jsem jako stipendista měl, a to byli respektovaní profesoři, kteří pracovali na univerzitě třicet let. Humanitní a společenskovědní obory v Kalifornii podléhaly obrovským tlakům komerční sféry (bavíme se o Silicon Valley) a v tom porovnání pochopitelně naprosto zaostávaly. Uvědomoval jsem si, že humanitní obory budou v defenzivě a budou muset vysvětlovat svůj význam a potřebnost pro společnost. A ano, už k tomu nějakou dobu dochází i tady. Jednou z příčin je trend ekonomizace vzdělávání.

Napadají vás jako amerikanistu některé prvky ve vzdělávacím systému USA, které by mohly být poměrně snadno implementovatelné a pomohly by českému školství se přiblížit těm ideálům, o kterých jsme se tady bavili?
V první řadě je to interdisciplinarita, která je v USA brána víceméně jako samozřejmost, podobně jako multiperspektiva, která je stále běžnější například v humanitních oborech. Multiperspektivní přístup může v důsledku vést i ke zklidnění ve společnosti. Druhá věc je týmová práce, té je v USA vidět hodně, což působí paradoxně vzhledem k tomu, jak je americká společnost silně individualistická. Je potřeba pomoci studentům se naučit pracovat jako součást týmu. Dále mě napadá například projektové vyučování, které nabízí nejen různé oborové pohledy, ale také přesahy do praxe, které jsou hodně důležité.

To je podle vás reálné i z hlediska finančních možností?
Ano, bavíme se o metodách výuky, ke kterým jsme ponoukáni i ze strany ministerstva školství. Ale nemůžeme to pochopitelně odtrhnout od finančního ohodnocení, které je pro mnohé akademiky demotivační. Je těžké motivovat lidi dělat více, když jejich reálná mzda de facto klesá.

Děkujeme magazínu vysokých škol Universitas za laskavé svolení k přepisu rozhovoru. Článek najdete na webu Universitas zde.

Foto: Jana Greplová