Srdečně zveme všechny zájemce z široké veřejnosti i akademické obce na vernisáž výstavy Ekonomický potenciál portugalštiny, která se uskuteční dne 3. dubna v 17.00 v aule Ostravské univerzity (budova B, ul. Českobratrská). Slavnostního zahájení se taktéž zúčastní portugalská velvyslankyně Její Excelence paní Manuela Franco a ředitel Portugalského centra Instituto Camões v Praze Guilherme Figueiredo. Milovníci dobrého vína jistě zaplesají nad možností ochutnávky výběrového vína z oblasti Douro a jedinečného Vinho verde. Nefalšovanou portugalskou atmosféru navodí i Petra Dokládalová, lektorka španělštiny a portugalštiny na katedře romanistiky Filozofické fakulty OU, která zpříjemní podvečer hudebním vystoupením, a nezazní nic jiného než emocemi nabité fado.

Za teplých nocí rozeznívají táhlé  tóny fada portugalské kavárny, podniky a setmělé uličky, a dokreslují tak osobitou atmosféru Portugalska, se kterou se nikde jinde na světě nesetkáte. Tradiční hudební žánr fado, jež lze přeložit jako osud, se vyvinul v první polovině 19. století a na jeho zrod měl vliv příliv lidí ze zámoří a portugalského venkova. Zpěvačky a zpěváci za doprovodu portugalské kytary ve svých barvitých písních zpravidla hořekují nad strastmi každodenního života, a buďto se upínají k naději a víře v zářné zítřky, nebo se naopak odevzdávají do rukou neúprosného osudu. Nejen o portugalské hudbě jsme si povídali s vynikající zpěvačkou Petrou Dokládalovou, která je zároveň i novou posilou naší katedry romanistiky.

V hudbě se nevěnujete pouze fadu, ale i žánrům jako je třeba flamenco. Jak jste se dostala k těmto rytmům, které nejsou českému folkloru vlastní?

Musím říct, že k folkloru obecně jsem ze začátku žádný vztah neměla, protože jsem ho nikde ani nezaznamenala. Chodila jsem sice do základní umělecké školy a pohybovala jsem se v muzikálním prostředí, ale věnovali jsme se tam především klasické hudbě. Když jsem byla starší, patřila jsem dokonce do rockové kapely, poté jsem se věnovala populární hudbě, jelikož jsem zpívala na plesech a zábavách. Pak jsem ale došla do bodu, kdy mi to přestalo stačit, popravdě se mi populární muzika nelíbí, a už vůbec se mi nelíbí dnešní populární muzika česká – samozřejmě tady máme kvalitní a líbivé interprety, ale mě osobně ta většinová vlna neoslovuje. Později jsem narazila na flamenco, jemuž jsem se začala více věnovat i proto, že mě oslovily flamencové tanečnice – chtěly vystupovat s živou hudbou. Ze začátku to bylo náročné, jelikož flamencový styl je velmi složitý, obzvláště pro Čecha – je založený na jiném rytmu, počítání dob, také rytmika i frázování se značně liší. Takže než se v tom člověk zorientuje, tak to několik let trvá – v podstatě je to takový nekonečný proces (smích).

Argentinské tango vám také není cizí…

Strávila jsem rok v Uruguaji, kde jsem byla obklopená skvělými muzikanty. Tam jsem se poprvé setkala právě s argentinským tangem, což mě taktéž velmi obohatilo. Dokonce jsem se svým kamarádem v jeho studiu nahrála CD, kde jsou písničky jak ve španělštině a portugalštině, tak i v češtině a dokonce portuñolštině. Tehdy jsem se začala orientovat na zpěv v jiných jazycích – v češtině bych samozřejmě zpívala také, jen jsem ještě nenašla nic, co by se mi líbilo. Zároveň zatím nemám pocit, že bych našla něco, k čemu by se mé specifické danosti hodily natolik, aby to mělo smysl. Mimoto mám i pozitivní vztah k romské hudbě, v současnosti se jí hodně věnuji, protože romské písničky se mi dobře zpívají – hudebně to zkrátka dává větší smysl. Když jsem třeba dříve zpívala na zábavách, v populární hudbě jsem postrádala souvislost s příslušnou kulturou a citovým naladěním.

A když mluvíme o hudebních žánrech jako je flamenco či právě fado, myslíte si, že písně tohoto typu je schopen zazpívat každý zpěvák, nebo je k tomu potřeba i to citové naladění a hlubší prožitek?

Osobně si myslím, že každý vlastně může vyzkoušet cokoli. Pak záleží spíše na tom, jak to kdo uchopí. Podle mě to není o schopnosti něco zazpívat, jelikož tu má každý, záleží především na přístupu. Jde o to, aby k tomu člověk přistupoval s pokorou, učil se a dával si čas k poznání a pochopení celého smyslu. Není to pouze o samotném textu, ale vůbec o vycítění náležitosti – kupříkladu Indové některé folklorní písně považují za modlitby. Člověk by v tom měl najít svůj vlastní rituál, zpěv je vlastně fyzické cvičení a proces, který prochází celým tělem, takže by na vás měl nějaké následky určitě zanechat. Zpěvák je mediátor, který skrze sebe předává obsah i vyšší smysl písně posluchačům – v tom leží jádro umění interpretace.

Co tedy podle vás zprostředkovává právě styl fado?  

Přiznám se, že nemám fado tak hluboce prozkoumané jako třeba flamenco. Nicméně fado je považováno za zpěv zatracenců, vnímám to podobně jako argentinské tango. I když je pravda, že ve fadu dominuje více ženský hlas, naopak u argentinského tanga to jsou především mužští interpreti. Osobně fado vidím spíše jako odraz ženského stesku – ať už je to stesk po milých, kteří odjížděli do kolonií nebo na frontu a ženy po nich truchlily. Ale třeba v poezii se objevuje už od 13. století. V Portugalsku mi vždycky říkali, že je to saudade, tedy stesk a touha, a já tomu nemůžu rozumět. Portugalci v sobě vždycky měli fatalistickou náladu, nostalgii a pocit, že jim něco uplavalo, zmizelo v nedohlednu. Myslím si, že je to ten stesk po těch koloniích, které ztratili (smích). To je rozdíl mezi Španěli a Portugalci – u Portugalců si hned každý všimne, že jsou více přemýšliví, melancholičtí a nostalgičtí, nepůsobí tak otevřeně a vesele jako Španělé, drží se spíše u toho dna a moc se jim z toho dna ani nechce (smích). Ve fadu je více obsažená hloubka a pravda – flamenco je na rozdíl od toho povrchnější, to je pak i znatelné ve vizuálním provedení. Ve flamencu odvádí pozornost tanečnice, zato když si jdete třeba do restaurace poslechnout fado, uvidíte pouze zpěváka nebo zpěvačku a dva kytaristy a všichni budou v černém. Fado s vizuálním prožitkem vůbec nepočítá.

Studovala jste španělštinu v kombinaci s portugalštinou – co se vám nejvíce zamlouvá na portugalské kultuře?

Na portugalské kultuře je úplně nejlepší jídlo a pití (smích). Obecně Portugalsko působí jako přístav bezpečí – když tam jste, připadáte si jako v časovém vakuu a máte pocit, že se vám nic nemůže stát. My ve střední Evropě jsme konstantně nervózní a na pozoru, protože máme pocit, že se přes nás pořád něco ze všech stran valí – v Portugalsku je zkrátka od dob Napoleona klid.

Vidíte v portugalštině ekonomický potenciál?

Ekonomický potenciál portugalština rozhodně má, ale osobně bych ho viděla spíše v obchodu s Brazílií. Samotní Portugalci se totiž na rozdíl od Brazilců bez problémů domluví anglicky. Brazílie je kapitalistická země nakloněná obchodu a má i velký potenciál. I mí studenti často vyjíždí za prací do Brazílie. Ale je pravda, že lidé, kteří jsou schopni domluvit se portugalsky, najdou uplatnění i u nás, ať už jako překladatelé a tlumočníci, nebo třeba právě v soukromém sektoru.

Na co byste na závěr nalákala potenciální návštěvníky středeční vernisáže výstavy?  

Tak rozhodně si nenechte utéct přípitek! Na místě bude i dovozce, který portugalsky mluví, a může vám o portugalském víně něco povědět v originále. Třeba vám prozradí i to, jaký ekonomický přínos má portugalština pro něj (smích). Přijďte si poslechnout i živé hudební vystoupení, tedy portugalské populární písničky, které vychází z fada – zkrátka to bude stát za to!

Petře Dokládalové děkujeme za rozhovor a srdečně všechny zveme na středeční vernisáž – budeme se na vás těšit!