Odvaha klást otázky. Zvědavost vyjít do terénu. A širší společenský rozhled, který přesahuje rámec každodenní produkce obsahu. Nový profesně orientovaný program si klade za cíl připravovat budoucí novináře nejen po technické stránce, ale především jako osobnosti schopné porozumět společnosti, o níž informují.

„Ta pravá žurnalistika je poznávat svět,“ říká Miroslav Vlček. V rozhovoru přibližuje, proč považuje studium žurnalistiky v době umělé inteligence a dezinformací za důležitější než kdy dříve, jak chce ve výuce rozvíjet kritické myšlení i proč je pro novináře klíčové nebát se zvednout telefon a ptát se.

Pokud tě program zaujal a chceš studovat žurnalistiku na Ostravské univerzitě, přihlášky jsou do 15. března. Více informací o přijímacím řízení, podmínkách studia a průběhu bakalářského programu najdeš na studujOstravskou.cz. Přidej se a zjisti, jak může být cesta k novinařině praktická, zajímavá a inspirativní.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že by novinařina mohla být vaší profesní cestou?

To je dobrá, a zároveň složitá otázka. Původně jsem neměl jasný plán stát se novinářem. Už od střední školy mě ale zajímaly společenské vědy. Když jsem se z východního Slovenska hlásil do Brna, podal jsem si přihlášku na dvouoborové studium politologie a žurnalistiky.

Žurnalistiku jsem tehdy vnímal spíše jako doplněk. Postupně se to ale překlopilo. Už při nástupu jsem cítil, že právě novinařina je to, čemu se chci věnovat víc. Politologii jsem měl nakonec jako hlavní obor a bakalářskou práci jsem psal z ní, profesně jsem si však vybral žurnalistiku.

Jak se zrodila myšlenka otevřít žurnalistiku v Ostravě?

Vedení fakulty tehdy o žurnalistice uvažovalo, protože v regionu dlouhodobě chyběla a byl o ni zájem. Zároveň je moje manželka původně z Ostravy a uvažovali jsme o stěhování z Brna, abychom byli blíž rodině.

Tak se to nějak sešlo, být ve správný čas na správném místě. Někdy je to o náhodách. A tohle byla taková nenáhoda.

Má v době sociálních sítí, umělé inteligence a rychlé produkce obsahu studium žurnalistiky stále smysl?

Pokud ten obor na tu dobu reaguje, tak to smysl má. Myslím si, že svým způsobem ještě větší než předtím, protože práce s informacemi se paradoxně s příchodem AI stává složitější. S příchodem nejen AI, ale i dezinformačních kampaní financovaných různými politickými aktéry se svět dlouhodobě znepřehledňuje.

Společnost potřebuje lidi, kteří – neříkám, že umí říct, co je pravda a co ne, protože to není tak jednoduché – ale kteří se v tom dokážou orientovat.

Jedna z možných budoucích cest je, že lidé budou více závislí na tradičních médiích jako na známce kvality a ověřených informací. AI má své technologické limity, o tom, jak dokáže halucinovat, je napsáno a řečeno hodně.

Bude tedy potřeba mít lidi, kteří se k tomu umí postavit a dokážou informace zpracovat tak, aby byly důvěryhodné a přístupné pro všechny. Ukazuje se také nerovnost přístupu k informacím – někteří lidé mají k technologiím lepší vztah, jiní horší. Vytváří se tak asymetrie v informovanosti.

Plánujete studenty naučit pracovat s AI v rámci žurnalistiky tak, aby to byl jejich pomocník?

Já se o to snažím už teď v rámci předmětu na sociologii. Vedeme také diskuzi o tom, co si počít s bakalářkami, jestli mají smysl a v jaké formě. To je velká otázka, kterou řeší všechny univerzity.

Takže určitě i v rámci žurnalistiky musíme k tomu nástroji přistupovat tak, aby se s ním studenti naučili pracovat. Bylo by to, jako kdybychom je nenaučili pracovat s diktafonem. Prostě je to součást toho řemesla.

Co podle vás dělá novináře novinářem v dnešní době? Jaké jsou stěžejní hodnoty a vlastnosti? Není to jen člověk, který generuje obsah. Co tedy rozhoduje?

To je velká otázka. Já ji kladu i samotným novinářům a novinářkám z regionů, protože děláme výzkum regionální žurnalistiky. A to spektrum odpovědí je široké.

Pokud bych měl vybrat jednu věc, na které se shodnou všichni, tak je to – někdo tomu říká ostré lokty, někdo zdravá průbojnost, někdo říká, že ti lidé nemají strach se ptát. Prostě nebát se zvednout mobil, zavolat a zeptat se.

Některé věci fungují na papíře dobře, ale pak realita začne klást odpor a zjistíme, že je to jinak. A vystavit se tomu odporu reality, doptat se skutečných lidí, jít do terénu, to je klíčové. Zavolat si na úřady, mluvit s mluvčími, studovat databáze, smlouvy. Posunout se od toho ‚mám nějakou myšlenku nebo názor‘ k tomu ‚mám tady fakta, která mi ten svět dal‘. Ten hlad po informacích a po tom, co svět nabízí, je podle mě nejdůležitější.

Stejný počet textů dokáže člověk vyprodukovat i od stolu, zpracuje zprávy z ČTK nebo z Facebooku a vyprodukuje texty, které jsou třeba i jazykově dobře napsané. Ale to není ta pravá žurnalistika. Ta pravá žurnalistika je poznávat svět. A to je něco, co zatím umělá inteligence neumí, protože je v uzavřeném boxu.

Dá se to naučit?

Určitě ano. Někdo má k tomu blíž, někdo dál. Spíš je to o tom přístupu. Jako novinář musím chtít poznat svět, najít pravdu. A to je složité. Co je pravda? To je velká diskuze i ve filozofii.

Řekl jste, že chcete, aby studenti nebyli jen technicky zdatní, ale aby měli široký humanitní rozhled a rozuměli společnosti, o které píší. Jak plánujete tento rozhled propojit s výukou?

Tahle otázka se vrací často. Jde to řešit formou volitelných kurzů. V rámci programu je balík kreditů, které musí studující získat mimo program žurnalistiky. Jsou to například předměty ze sociologie, které nám přijdou důležité také pro novináře a novinářky. Studující také dostanou něco jako mikroúvod do politologie. V rámci povinných předmětů budeme učit, co spadá pod kraj, co pod stát, co pod které ministerstvo. Musí vědět, kam zavolat, nebo na jakých stránkách hledat informace. Je to tak trochu ZSV a měli by to vědět ze střední školy, ale praxe ukazuje, že to častokrát neví.

Kromě toho máme kurzy zaměřené introspektivně do profese, aby budoucí novináři pochopili, jak jejich profese funguje a jak ji ovlivňuje svět kolem. Novinářství nepůsobí v nějakém vakuu, působí ve světě, který má svá očekávání, psaná i nepsaná. Důležitý je také předmět zaměřený na etiku, novinářskou a související s problémy profese.

Navíc v rámci celé fakulty, potažmo univerzity, máme desítky, možná stovky kvalitních úvodních kurzů do různých oborů a my budeme jen rádi, když se budou tyto kurzy otevírat také studujícím na žurnalistice.

Kdy studenti začínají získávat praktické zkušenosti a jak bude probíhat jejich spolupráce s médii?

Povinná praxe, která je pro profesní programy stanovená zákonem, začíná od druhé poloviny druhého ročníku. Studující nastupují do redakce na tři měsíce full-time, takže by už měli umět být v uvozovkách ‚hotoví novináři‘. To je samozřejmě relativní, podobně jako s hraním na hudební nástroj.

Ale od prvních semestrů budou studující dělat praktické úkoly – natáčet reportáže, psát zprávy, nejdřív v bezpečném prostředí simulace, kde je prostor na chybu, tak aby na praxi mohli fungovat jako součást redakce.

Moje představa je, že už v prvním týdnu budou psát nějakou zprávu, aby od začátku byli součástí procesu. A zároveň, ať mají možnost porovnání: takhle jsem psal zprávu v prvním týdnu a takhle ji píšu po třech letech. Je tu prostor pro reflexi a postupné zlepšování.

Když bych to měl odhadnout, řekl bych, že asi 70 procent předmětů je prakticky orientovaných. Přesně to spočítané nemám, ale obecně platí, že jde spíše o zkušenost než o teorii.

Jak bude probíhat přijímací řízení?

Uchazeči musí složit přijímací zkoušku formou testu studijních předpokladů. Má dvě části – verbální a logickou. Jsou to otázky typu: co z textu vyplývá a nevyplývá. Není to něco, na co by se dalo klasicky učit, ale jde se na to do nějaké míry připravit.

Mohou si je vyzkoušet, protože stejné přijímačky máme i na dalších oborech.

Čím se bude ostravská žurnalistika lišit?

Chceme silnou praktičnost výuky. Inspirací je Brno, jehož absolventi jsou podle reakcí šéfredaktorů velmi dobře připraveni.

Některé věci nejde dorovnat hned – studio za desítky milionů korun v současné situaci postavit nemůžeme.

Výhodou bude, že přijímáme zhruba třicet studentů ročně, což umožní individuálnější přístup.