Dobrý den, pane docente, mohl byste nám říct něco málo o sobě? Jaká byla Vaše cesta za vysokoškolským vzděláním a proč jste si zvolil Ostravskou univerzitu jako místo svého profesního působiště?

Proč jsem se rozhodl studovat VŠ? Na to už se mě hodně dlouho nikdo neptal. Snad naposled v době, kdy jsem studoval gymnázium a podával si přihlášku na vysokou školu. Ze strany ředitelství gymnázia to bylo s dovětkem: Proč já, syn emigranta z roku 1969, si podávám přihlášku na vysokou školu. Taková byla tehdy doba. Zde není místo, abych se zaobíral peripetiemi dávno minulých dekád, které se částečně promítly např. také do volby studijního oboru. Zkrátka jsem si nakonec vybral studijní obor, který byl na konci sedmdesátých let 20. století značně preferovaný z hlediska státu, protože byl nedostatek učitelů na 1. stupni základních škol. Protože jsem absolvoval také tehdejší lidovou školu umění (hru na klavír) a měl za sebou (ještě coby žák základní školy) nějaké účasti ve školních soutěžích ve zpěvu, byla moje volba oboru učitelství pro 1. stupeň ZŠ – hudební výchova – zřejmě logickým vyústěním v dané době.

Ke speciální pedagogice jsem se dostal v podstatě přes praxi.

Na svá studijní léta na Pedagogické fakultě v Ostravě vzpomínám dodnes rád. Sešlo se nás ve studijní skupině celkem třináct, a navíc genderově byla studijní skupina na poměry pedagogických fakult dost vyvážená. A hlavně většina z nás šla studovat tento obor především kvůli rozšířené hudební výchově. Po celou dobu studia jsem zpíval ve vysokoškolském pěveckém sboru. Dr. Stuchlý, který vedl předmět Lidová píseň, sestavil v naší studijní skupině cimbálovou muziku. Mně přisoudil basu, takže jsem se začal učit hrát na tento nástroj. I když jsme tenkrát s cimbálovou muzikou nedosáhli žádné světoborné úrovně, myslím, že nám, kteří jsem se účastnili, i ta asi dvouletá hra ve studijním orchestru přinesla něco nového. Dost možná, že zrovna tato zkušenost mi usnadnila cestu ke spolupráci s operním sborem Národního divadla moravskoslezského, kde jsem působil jako externí člen přes třicet let.

Vás ovšem bude spíše zajímat, jak jsem se dostal ke speciální pedagogice, oboru, ve kterém jsem se odborně profiloval. Ke speciální pedagogice jsem se dostal v podstatě přes praxi. Jako mladý učitel jsem měl možnost nastoupit do školy, do které se učitelé zrovna nehrnuli – zvláštní školy. V roce, kdy jsem začal vyučovat v tehdejší zvláštní škole, jsem brzy po nástupu usoudil, že bude dobré, abych se něco více dověděl o žácích a jejich problémech, pro které tuto školu navštěvují. Takže volba padla na nejbližší vysokou školu, která vzdělání v tomto oboru poskytovala – Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.  Předtím, než jsem zakotvil na Pedagogické fakultě v Ostravě v jiné roli (tedy v roli vyučujícího – odborného asistenta), jsem působil jako učitel v pomocné škole internátní a také sbíral zkušenosti jako speciální pedagog v pedagogicko-psychologické poradně. Dá se snad říct, že jsem se po letech praxe vrátil na Pedagogickou fakultu v Ostravě jako na svou alma mater. Samozřejmě působení vysokoškolského učitele bez dalšího prohlubujícího vzdělání a vědecké přípravy není dlouhodobě možné, proto jsem byl v Praze na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy mezi prvními přijatými doktorandy na katedře speciální pedagogiky po rozsáhlé transformaci tzv. vědecké přípravy, ke které došlo na vysokých školách na začátku devadesátých let. Zároveň v tomto období došlo v Ostravě na Pedagogické fakultě OU k první akreditaci bakalářského studijního oboru speciální pedagogika, a to jen v kombinované formě studia. Postupem let došlo k výraznějšímu růstu oboru, který potřeboval odpovídající odborné zajištění, takže jsem se habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně.

Cílem osvětových aktivit v rámci zasíťovaných škol bylo zpřístupnit myšlenku inkluzivního vzdělávání širší veřejnosti.

Mohl byste nám přiblížit Vaše působení na Pedagogické fakultě OU, respektive na katedře speciální pedagogiky?

Nastoupil jsem jako odborný asistent na PdF v době, kdy ještě existovala pouze jediná společná katedra pedagogiky a psychologie. To se však mělo brzy změnit, takže budování oboru speciální pedagogika na PdF OU je již spojeno s katedrou pedagogiky, na které jsem až do roku 2001 působil. Začátky oboru speciální pedagogika v Ostravě nebyly zrovna snadné. Zde není prostor pro podrobnější rozbor všech událostí, které tomu předcházely, ale mohu odkázat na sborník, který vyšel k příležitosti 55 let vysokoškolského učitelského vzdělávání v Ostravě (55. výročí vysokoškolského vzdělávání učitelů na severní Moravě a ve Slezsku. Ostrava, OU – PdF, 2008). Našel jsem však velmi zkušeného, řekněme, mentora, který mi radil a pomáhal. Byl jím po dlouhá léta můj bývalý učitel na olomoucké fakultě doc. PhDr. Jaroslav Kysučan, CSc., který 20 let dojížděl z Brna do Ostravy a významně pomohl k tomu, že dnes máme na Pedagogické fakultě OU studijní program a katedru speciální pedagogiky, která si na podzim připomene 20 let od svého založení. Pozici vedoucího katedry jsem zastával od roku 2001 do ledna 2021 asi s dvouletou přestávkou v letech, kdy jsem se musel více soustředit na svůj kvalifikační růst, který byl spojený s habilitací na Masarykově univerzitě.

Představil byste nám projekt Vytvoření sítě inkluzivních škol v Moravskoslezském a Zlínském kraji?

Projektovým záměrem bylo přispět k řešení problému vytvořením podmínek pro vzájemné učení pedagogů s rozdílnými zkušenostmi. Projektový záměr přispěl k naplnění strategie podpůrných opatření pro plnohodnotné vzdělávání v souladu s Akčním plánem inkluzivního vzdělávání na léta 2016–2020 a Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením. Cílem osvětových aktivit v rámci zasíťovaných škol bylo zpřístupnit myšlenku inkluzivního vzdělávání širší veřejnosti.

Aktivity cílily na překonání bariér na straně širší veřejnosti (zejména zákonných zástupců žáků základních škol a širší veřejnosti v místě konání osvětové akce), které tvoří překážku pro přijetí konceptu inkluze, posílení prosociálního chování k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Uvedené podmínky jsou nezbytné pro efektivní proces inkluzivního vzdělávání v prostředí běžných ZŠ, podporu profesionální připravenosti tzv. zasíťovaných učitelů ZŠ a podporu připravenosti dalších učitelů v uvedených školách. Cílem všech těchto aktivit bylo narušit bariéru a předsudky, které brání plnému přijetí myšlenky inkluzivního vzdělávání v českém školství.

Jakou pozici v projektu zastáváte?

V rámci řešení projektu jsem zastával pozici hlavního řešitele a zároveň garanta jedné z šesti oblastí, kterým se projekt věnoval. V mém případě šlo problematiku inkluzivního vzdělávání žáků s mentálním postižením. Zároveň musím dodat, že takový rozsáhlejší projekt, jehož řešitelem jsem měl možnost být, by nešlo úspěšně řešit bez týmu dalších spolupracovníků. Mezi ně musím zařadit šest členů katedry speciální pedagogiky, zázemí pro řešení projektu nám zajistilo projektové oddělení Pedagogické fakulty OU pod vedením dr. Ivany Fialové. Nemohu rovněž zapomenout na síť spolupracovníků mimo PdF OU. Musím zmínit spolupracovníky ve čtyřech centrech kolegiální podpory v Moravskoslezském a Zlínském kraji, externí lektory a metodiky a konečně také oněch 112 učitelů, kteří se aktivně účastnili jednotlivých setkání v centrech kolegiální podpory a kteří rovněž přispěli svou zkušeností s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami k obohacení tematických setkání v centrech kolegiální podpory.

Jaké přínosy má projekt pro společnost?

Můžeme jistě hovořit o okamžitých přínosech projektu a zrovna tak můžeme uvažovat o přínosech, které se projeví jako určitý synergický efekt s odstupem několika let. Projeví se především v základních školách v pedagogické práci učitelů, kteří se podíleli, zejména svými dosavadními zkušenostmi a ochotou své zkušenosti sdílet s dalšími učiteli, lektorováním, metodickým vedením. Všechny činnosti realizované v projektu v průběhu tří let jsou zacíleny k (eufemisticky vyjádřeno) vyšší metě – zkvalitnění inkluzivního vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných třídách základních škol.

Zajímavostí je, že majitelem didaktických pomůcek není škola, nýbrž učitel.

Nyní máme poslední otázku. Zapomněli jsme na něco?

Řešení projektu bylo zajímavé a dovolím si poznamenat, že přineslo nové poznatky. V první řadě (a toto bylo hlavním záměrem projektu) přispělo a v dalších letech přispěje ke zkvalitnění výuky žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v tzv. zapojených běžných základních školách. Učitelé, kteří byli proškoleni v centrech v obou krajích, obdrželi tzv. balíčky didaktických pomůcek vhodných pro výuku zejména žáků s různými typy speciálních vzdělávacích potřeb. Cena pomůcek pro jednoho učitele není zanedbatelná – 21 000 Kč.

Zajímavostí je, že majitelem didaktických pomůcek není škola, nýbrž učitel. Znamená to, že v případě, že učitel změní své působiště, přesune se na jinou školu, pomůcky nezůstávají původní škole, ale učitel si je přináší na své nové působiště. Centra kolegiální podpory byla kromě základních pomůcek, jako v případě učitelů, vybavena také dalšími speciálními pomůckami, protože se předpokládá, že centra budou i v dalších letech plnit ve svém regionu roli neoficiálního metodického centra v případě, kdy se na ně obrátí učitelé, kteří budou v dalších letech vyučovat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Z uvedeného vyplývá, že poskytovatel (MŠMT) sledoval při rozhodování o dotaci také přidané efekty projektu, které se plně projeví až po ukončení řešení projektu. Zmiňované kroky a klíčové aktivity byly cíleny k hlavnímu záměru projektu – zvýšení kvality inkluzivního vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v našich základních školách.

Rozhovor s doc. Petrem Franiokem vedl Adam Motyka.