Postava vodníka je v Česku všeobecně známá. Zelený vodní mužíček se objevuje nejen v dětských pohádkách, ale i v knihách určených spíše dospělému čtenáři a jeho zobrazení Josefem Ladou se stalo ikonickým. Co o něm ale víme, kromě toho, že pěstuje zálibu ve skladování lidských dušiček a v červených pentlích? Na Katedře českého jazyka a literatury s didaktikou Pedagogické fakulty OU působí doktorka Andrea Balharová, která se právě postavou vodníka, a celkově démonickými bytostmi, zabývala ve své disertační práci.

Démonické postavy vystupují v lidových pramenech jako nadpřirozené a strašidelné bytosti, často zlovolného charakteru, o nichž se věřilo a tradovalo, že se mohou dostat do konfrontace s člověkem. V pověstech bývá přítomna víra v nadpřirozeno, tajemno a jakési nebezpečno. Z našeho regionu pocházela etnografka, malířka, ilustrátorka a spisovatelka Helena Salichová, která sbírala démonologické příběhy z oblasti Polanky, Klimkovic nebo Kyjovic. Její pozůstalost představovala cenný zdroj informací i pro Andreu Balharovou: „Při procházení pozůstalosti Heleny Salichové jsem narazila na spoustu pověrečných povídek a pověstí, které se zaměřovaly třeba na tematiku smrti, ohnivé mužíčky a nejčastěji na postavu vodníka, která je pro Slezsko velmi typická.“

Zobrazování vodníka a jeho charakteru souvisí hlavně s tím, pro jakého čtenáře je daný text určen – v pohádkách pro děti jsou případy násilného chování nebo usmrcení oběti vodníkem spíše vzácností. Všeobecná představa o vzhledu vodníka platí a objevuje se i v zápisech lidových pověr a povídek. „Jedná se o mužskou postavu, která je většinou spjata se zelenou barvou, od oblečení až po doplňky. Ty však mohou být i červené. Zřídka se objevují i vodníci oblečení modře. Na těle mívá prvky typické pro rybu nebo žábu,“ popisuje hastrmanův vzhled Balharová.

Ilustrace Lumíra Ševčíka z knihy Dukátová stařenka autora Františka Lazeckého | Zdroj: Archiv Andrey Balharové

Dalším charakteristickým rysem této postavy je schopnost přeměňovat se v předměty nebo zvířata. Konkrétně ve Slezsku se velmi často objevoval vodník s koňským kopytem, což může souviset s jeho schopností přeměnit se v bílého koně. Kopyto pravděpodobně vychází také z představy o spojitosti vodníka s postavou čerta, na což ve své publikaci poukazuje například bohemista Pavel Šidák. „Existuje široká škála toho, v co se mohl vodník proměnit. Nejčastěji to byla zvířata, ale jednalo se například i o předměty, kterými lákal svou konkrétní oběť – ženu na barevnou pentli, dítě na balón nebo jinou hračku,“ vyjmenovává hastrmanova převtělení démonoložka. Ze zvířecí říše si vybíral převážně vodní živočichy, ale nevyhýbal se ani těm suchozemským. Existují zmínky o vodnících, kteří se přeměňovali v již zmíněného koně, ale také třeba v divočáka, psa, krávu, luční kobylku nebo vránu. Některá zvířata jim však zůstala zapovězena. Vodník, jakožto démonická bytost, se nemohl proměňovat ve tvory, kteří představují symboly Ježíše Krista a Ducha Svatého, tedy v holubici nebo v ovečku.

Existuje široká škála toho, v co se mohl vodník proměnit. Nejčastěji to byla zvířata, ale jednalo se například i o předměty, kterými lákal svou konkrétní oběť.

Logická by byla také proměna hastrmana v žábu, takové převtělení je však v lidové slovesnosti charakteristické spíše pro vodníkovu ženu. O té se prameny nezmiňují příliš často. „Pověsti mluví o tom, že vodníkova žena vystoupí z vody na souš a vybere si nějakou dívku pracující na poli, kterou požádá o křest svého právě narozeného dítěte. Dívka ji následuje pod hladinu, drží dítko při křtu a často je za svou službu i odměněna,“ popisuje roli vodníkovy manželky Balharová. Dodává, že občas se literatura zmiňuje i o vodníkově rodině, konkrétně o jeho dcerách. Právě ve Slezsku patří pověst o vodníkových dcerách mezi ty často se objevující a oblíbené.

Ve většině případů se o vodníkovi mluví jako o postavě, která lidem škodí. Nemusí se jednat vyloženě o usmrcení oběti, zlovolný mužík může škodit i tak, že si z lidí udělá legraci. Ke šprýmům často využívá svou schopnost přeměny, a to například v rybu – rybáři se radují z úlovku, který se jim ale pěkně pronese, navíc se z pytle ozývá křik, a nakonec je chycená ryba náležitě vyleká, když se promění zpět ve vodníka. V lidových pověstech se však objevují i případy, kdy hastrman koná dobré skutky. „Například ženám na poli pomáhá s nošením trávy nebo při žních, případně v mlýně při pracích. Objevují se i pověsti, kde vodník pomáhá milencům: za dcerou mlynáře chodí bohatý pán, ale ona je zamilovaná do chudého chasníka. Její milý nebo tatínek se naštěstí kamarádí s vodníkem, který pomůže milencům lstí vyhnat bohatého pána,“ popisuje vodníkovy dobré skutky Balharová. Zdeněk Troška tak ve své pohádce Princezna ze mlejna pravděpodobně vycházel ze skutečného lidového vyprávění.

Dřevoryt Heleny Salichové uveřejněný v její knize Ze starých časů | Zdroj: Archiv Andrey Balharové

Podle lidových pramenů, adaptovaných do literární podoby, se u každého vodníka mluví i o konkrétní lokalitě, kde bychom se s ním mohli setkat. V našem regionu je to například vodník od říčky Porubky, vodník z Polanky nebo v lidové slovesnosti často zmiňovaný vodník z řeky Odry. Na Hlučínsku se pak objevuje zelený mužíček s konkrétním jménem – vodník Rokytka. Každou vodní plochu zkrátka stráží jeden vodník.

Balharová přiznává, že ji zaujal samotný původ tohoto vodního démona. Velmi pravděpodobně jde totiž o postavu, která pochází přímo ze Slezska, odkud se posléze rozšířila do dalších regionů. Nejvíce charakteristický je vodník pro slovanskou větev, ale objevuje se i u Němců nebo Rakušanů, nejčastěji v příbězích z oblastí přilehlých českým zemím. Zde se patrně jedná o dědictví Rakouska-Uherska. Například v anglosaských zemích vodník nefiguruje, říká Balharová: „Pro anglosaskou kulturu jsou typičtí spíše jiní vodní démoni, jedná se zde hlavně o ženské postavy. Také proto je problém přeložit slovo vodník do angličtiny, názvy jako ‚goblin‘ nebo ‚water spirit‘ nevystihují klasického českého hastrmana, jak ho známe my.“ Různé démonické bytosti spjaté s vodou se však objevují napříč mytologiemi. Například v japonském folklóru se objevuje vodní mužíček, nebo spíše chlapec, který má v hlavě důlek s vodou. Pokud ho někdo chce připravit o jeho magickou moc, stačí se mu uklonit – on na pozdrav odpoví stejné zdvořilou poklonou, při které si však vylije vodu z důlku na hlavě. Tím přijde o svou moc.

Japonský vodní démon | Zdroj: Wikimedia Commons

V různých mytologiích existuje nespočet vodních démonů, postava vodníka je však českému čtenáři nejbližší. Ať už tím, že nás většinou provází od útlého dětství, nebo tím, že s největší pravděpodobností pochází právě ze Slezska. Až se vypravíte k řece, rybníku nebo tůňce, nezapomeňte hastrmana pozdravit. Ale opatrně, abyste neskončili pod vodní hladinou a vaše duše v hrníčku.