Síla univerzit nespočívá jen ve vzdělávání studentů a posouvání hranic poznání prostřednictvím vědy. Mají potenciál posouvat celou společnost a být výrazným lobbistickým aktérem v mnoha sférách.

Jak jsou schopny tomu dostát v oblasti ochrany životního prostředí, jak zvládly komunikaci problematiky okolo kanálu Dunaj-Odra-Labe a jak může věda pomoci laické veřejnosti se v tak složité problematice orientovat?

Na to OU@live odpověděl děkan Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity Jan Hradecký, který je nově členem vědecké rady Ministerstva životního prostředí a členem akční skupiny Moravskoslezského kraje pro adaptaci na klimatickou změnu.

V Moravskoslezském kraji vzniká akční skupina pro adaptaci na klimatickou změnu – tzv. klimatická aliance MSK, přiblížíte, co je její misí?

Globální klimatickou změnu je třeba vnímat jako příležitost, zvláště v kontextu transformace našeho regionu. Každá změna přináší potenciální inovaci a inovace zase ekonomický rozvoj. V našem kraji jsou v této oblasti slyšet poměrně konzervativní názory, přitom je tady příležitost pro nové impulzy do rozvoje některých sektorů hospodářství. Proto by tato akční skupina měla propojit jednotlivé aktéry – zástupce z municipalit, kteří mají na starost oblast životního prostředí, starosty obcí a odborníky z různých oblastí. Skupina je na začátku své práce, institucionalizuje se, vede první diskuze o energetice, hospodaření s dešťovou vodou a podobně.

Jakým způsobem je do ní zapojena Ostravská univerzita?

Zatím pouze prostřednictvím mé osoby, ale jsem přesvědčen, že to je jedna z platforem, do které by univerzita měla vstupovat, vnášet do ní témata a být jejich odborným garantem. Měla by nastavovat zrcadlo tomu, co se plánuje nebo co se děje, a to platí obecně, nejen v případě environmentálních záležitostí, ale ve všech oblastech, které se na univerzitě „pěstují“. Musíme být schopni komunikovat a prosazovat, co je důležité, na regionální i národní úrovni. Pokud budeme mít jen data a nebudeme s nimi klepat na příslušné dveře, tak nic nezmůžeme.

Zní to jako příležitost posílit environmentální lobby z kraje směrem na národní úroveň. To je také posláním skupiny?

To teprve uvidíme. Na stole je základní myšlenka, obsah se bude dynamicky rodit, aspoň doufám. Tato skupina by měla být i dost prakticky zaměřená, jejím cílem bude realizace konkrétních kroků a projektů, jde o snahu vyzdvihnout téma klimatické změny na té regionální úrovni. Ale právě prostřednictvím těch realizací mohou vzniknout páky, jak určovat nějaký diskurs a potenciálně tak tlačit na národní úroveň.

Jakou roli hrají v environmentálním lobby právě univerzity? A jak si v této oblasti vedou?

Univerzity věci řeší na odborné úrovni, drží kurs argumentace daty a poukazují na problémy, které jsou výstupem reálné vědy. Snaží se do toho intenzivně vstupovat, ale stále je to spíše záležitostí jednotlivců nebo aktivních skupin, než standardní součástí toho, co by měly univerzity dělat. Ale myslím si, že vědecká komunita si čím dál víc uvědomuje, jak důležité je umět výsledky vědy dobře komunikovat. V posledních letech vidím u kolegů, a nejen těch mladších, ale i těch starších, že hledají cesty, jak komunikovat s veřejností i politickou garniturou a hledají způsoby, jak výsledky aplikovat do praxe. Ten prostor pro spolupráci se otevírá, například vědci z přírodních věd si začínají uvědomovat, jak je důležité do tématu „zatahovat“ i společenské vědce, protože bez pochopení toho, co se děje ve společnosti (a to přírodovědci často nevědí), není možné věci řešit. A právě globální klimatická změna je, aniž bychom to zamýšleli, pěkným příkladem interdisciplinárně pojatého a hlavně řešeného problému.

Co v tom vědce „brzdí“?

Někdy u vědců panuje obava, aby na ně nebylo nahlíženo prizmatem aktivisty, když vstoupí do veřejného prostoru s těmito tématy. Ale vědec má jít cestou aktivního (nikoli aktivistického) prosazování svých výsledků, seznamovat s nimi veřejnost, politiky a další aktéry. Naše vědní obory dominantně publikují v kvalitních časopisech v angličtině v zahraničí, a pokud se o to vědec nesnaží, v Česku se k nim laická veřejnost obvykle nedostane. Zároveň je pro spoustu vědců těžké odhlédnout od tvrdé základní vědy, neumíme a často nechceme vystoupit z té komfortní zóny laboratoří a přemýšlení u počítače. Stojí to mnoho energie, najít cestu, jak vysvětlit složitou problematiku základního vědeckého výzkumu lidem, kteří nejsou na stejné vědomostní úrovni. Když to zhmotníme do reality univerzit – máme učit, dělat vědu a výzkum a k tomu také aktivity zaměřené na společnost. A to všechno se často velmi těžko dohromady kloubí, narážíme na hranice možností dané velikostí univerzity, ale zároveň si všichni uvědomujeme, že vysoká škola bez dělání vědy a bez toho, kdy studenty učíme právě prostřednictvím příkladu vědy, zkrátka není tou univerzitou.

Jde o český problém?

U západní vědy, například v USA, je aplikovaný vědecký výzkum a popularizace vědeckých výsledků esenciální součástí vědecké práce a univerzitního života. Všichni si tam uvědomují, že aplikovaný výzkum přináší jednotlivci nebo celé výzkumné skupině nějaký kredit – a to je to, co mají západní univerzity dobře vybudované a neustále na tom pracují. Na takový vědecký tým se potom obracejí externí organizace, objednávají si specifické odborné služby nebo posudky, takže to může být i zdrojem příjmů. Je hloupé si myslet, že na nás někdo čeká s otevřenou peněženkou jen proto, že jsme docenti a profesoři. Ani náhodou. Chtějí vidět, co umíme, a že to dokážeme dotahovat do konce. To je podle mě velmi důležité a tam zdaleka nejsme u cíle.

Když se vrátíme k roli univerzit v environmentálním lobby, dá se za dobrý příklad považovat projekt Dunaj-Odra-Labe? Současná vláda jeho přípravu zastavila, ale oderskou a labskou větev ponechává ve hře.

Ano, před těmi zhruba dvěma lety, kdy sílila snaha o posunutí projektu do další fáze, se univerzity a výzkumné ústavy Akademie věd ČR projevily jedním hlasem a dokázaly razantně říct: toto nemá ekonomický smysl a může to být environmentálně velmi škodlivé. Odborníci byli schopni zhmotnit své teoretické znalosti v nějaký aplikační postoj, to bylo zásadní. Nicméně pořád je tady skupina lidí, kteří splavnění řek prosazují a obávám se, že se v tomto případě používá salámová metoda – nebudeme to realizovat celé, ale začneme splavňovat vodní toky na dílčích místech, což v důsledku umožní tlak na potřebu pokračovat. Takže ačkoli pozastavení příprav je příznivý krok, ten problém zůstává na stole.

V případě tolik diskutovaného jezu v Děčíně potvrdil výzkum financovaný Technologickou agenturou ČR (TA ČR) kompenzovatelnost tohoto zásahu. Jde o výsledek vědeckého bádání, přesto je v rozporu s tím, co říkáte vy – jak tomu rozumět?

TA ČR poskytuje peníze na řešení projektu, který si objednávají jednotlivé rezorty, když potřebují získat data. Hlavním problémem tohoto projektu je, že jeho výsledky byly zveřejněny, aniž by prošly oponentním řízením. To by totiž jeho slabiny odhalilo. Oponentura a recenzní řízení je esenciální součástí vědy, a pokud tím výsledky neprošly, neměly by být prezentovány jako nezpochybnitelná vědecká data.

Hlavně je ale třeba si uvědomit, že od střekovského zdymadla až po Hamburk, kde ústí řeka Labe do moře, se na více než 600 kilometrech nevyskytuje žádná příčná bariéra, která by ovlivňovala hydrobiologické a hydromorfologické podmínky řeky. Labe je páteřní tok Evropy, jedna z nejvýznamnějších řek, a Česko na ní chce v rozporu s evropskou směrnicí o vodách vytvářet negativní vlivy. Z vodního toku, který je proudný, má tedy podstatné vlastnosti řeky, si tak u nás vytvoříme stagnující, pomalu tekoucí (a časem zapáchající) vodu.

Ministr dopravy Kupka tvrdí, že splavnění Odry se nijak nedotkne jejich meandrů, vy tvrdíte opak. Jak tomu rozumět?

V úseku hraničních meandrů se zachovalo něco, co je na relativně velké řece ve střední Evropě unikát. Z hydrologického hlediska jde o tok vysoce rozkolísaný (střídají se zde období, kdy je vody nadbytek s obdobími, kde je jí nedostatek), stále ale přírodě blízký. Nelze si představit, že to množství vody, které zde nyní je, bude stačit k tomu, co potřebuje kanál a doprava na něm, a zároveň co potřebuje ten přírodě blízký ekosystém. I pouhým selským rozumem je to protimluv. Meandry potřebují pulzy určitých průtoků, kterými se dynamicky modeluje koryto, a nemůžeme nyní začít tvrdit, že nám nebudou chybět. Navíc v době, kdy prožíváme několik období extrémního sucha během letních měsíců. Stát si musí uvědomovat, jaká je jeho dlouhodobá strategie, zda je to z hlediska společenského, environmentálního a ekonomického dobře promyšlené. A tady jsou bohužel odborníci skeptičtí i v případě ekonomické návratnosti. Třeba v případě průplavu přes Viselskou kosu v Polsku se návratnost měří v řádech několika staletí (přitom jde o 1,5 km dlouhý kanál!), tak nákladné tyto stavby jsou. A bohužel, o tom, co potenciálně můžeme z pohledu přirozené řeky ztratit, neví ti, co mají rozhodovat, nic. Proto je hlas odborníků naprosto zásadní.

Máte doporučení pro lidi bez odborných znalostí, kde hledat spolehlivé a pochopitelné informace o těchto vysoce odborných tématech?

To je velký problém. Mluvil jsem o tom, jak máme my vědci vystupovat ze své bubliny, a to je přesně ten důvod. Toto téma je nejen vysoce odborné, ale taky silně politizované, a nejhorší je, že jsou politizované i odborné výstupy. Pro občany je důležité mít data, aby se mohli relevantně rozhodovat, ale každý jednotlivec by je složitě sháněl. Jedna z možností je spolupráce s veřejně prospěšnými organizacemi – konkrétně k tomuto tématu jsme připravili ve spolupráci s hnutím Arnika brožuru, ve které jsou vědecké poznatky srozumitelně zformulovány a interpretovány. Dále mě napadají i odborné konference, které mnohdy nevylučují přítomnost široké veřejnosti, i zde člověk může načerpat fakta.

Další možností je být aktivní na sociálních sítích. Osobně využívám svůj twitterový účet právě k popularizaci vybraných vědeckých problémů, které jsou také problémy environmetálními. Často na něm zveřejňuji fotky a ukázky konkrétních příkladů nesprávných zásahů do krajiny, na které na svých služebních i soukromých cestách narazím. Některé mé komentáře nejsou politickou garniturou vnímány pozitivně, protože se jim nehodí do jejich politických ambicí a plánů. A to jsem potom velmi často z jejich strany okamžitě onálepkován jako „aktivista“. Již standardně tato situace nastává, když komentuji úroveň ne/kvality ovzduší v našem regionu a přímo absurdní skutečnost, že v centru Ostravy, třetího největšího města v Česku, města, které stále patří k jedněm z nejvíce znečištěných regionů v Evropě, máme stále významný zdroj znečistění v podobě koksovny.

Změnila válka na Ukrajině pohled na ekonomické opodstatnění kanálu Dunaj-Odra-Labe? Není teď navázání na evropskou lodní dopravu zásadní?

Ne, a spíše bych řekl, že válku na Ukrajině zneužívají k argumentaci ti, kteří mají na splavnění řek (myšleno na státních zakázkách na budování kanálu) potenciální ekonomický prospěch. Že potřebujeme lodní dopravou vozit zkapalněný plyn, protože není dostupný plyn z Ruska, je fáma vyvrácená i samotným ministrem dopravy. Ale neustále se objevují nové a nové komodity, které prý potřebujeme nutně vozit lodní dopravou, a jsou čím dál absurdnější. Na jednom z posledních jednání zaznělo, že musíme splavnit Labe, abychom mohli dovážet těžké investiční celky do dostavované jaderné elektrárny Dukovany a Temelín. Temelín je u Vltavy, a tam je Vltavská kaskáda – jedna přehrada za druhou, Dukovany jsou u Jihlavy, tedy u řeky Jihlavy. K Labi v obou případech dost daleko. Nebo další argument, který mě pobavil – musíme zesplavnit Odru, protože v Moravskoslezském kraji se budou vyrábět (lopatky na) větrné elektrárny, a ty nelze převézt po silnici (je zajímavé, že všude jinde je po silnici převážejí, jen v Česku kvůli tomu musí vybudovat vodní kanál). Nebo dokonce někdejší náměstek ministra dopravy uvedl jako důvod, proč zlikvidovat oderské meandry, že tudy budeme vozit stavební suť. (Povzdechne a odmlčí se). To je strašné. Já si všechny ty absurdní důvody píšu a je to už pěkná sbírka.

Přesto takové argumenty mnoha lidem připadají věcné. Co s tím můžeme dělat?

Přesně v tomto vidím jednu ze zásadních rolí univerzit. Kultivovat kritické myšlení, a to nejenom u svých studentů, ale usilovat o to, aby vědecké výsledky nezapadly a staly se základem rozhodování politiků. Každé rozhodování by mělo být založeno na relevantních datech, a ne na dojmech, či dokonce jen na politických ambicích. Prostě musíme vystoupit z komfortní zóny našich pracoven a častěji se zapojovat do veřejných diskuzí, i když občas budeme ocejchováni jako aktivisti.