Na zápěstí má nenápadný senzorický náramek. Sbírá data o jeho pohybu, spánku i srdečním tepu – to vše kvůli vědě. S renomovaný vědcem z Northeastern University profesorem Mishou Pavlem se scházím v den 60. výročí jeho emigrace do USA. Zpátky do Česka, konkrétně na Pedagogickou fakultu OU, jej přivedl projekt DigiWELL, ve kterém působí jako vedoucí Výzkumného záměru č. 6.

Jeho tým se zaměřuje na vývoj statistických modelů a algoritmů, které pomáhají porozumět těžko měřitelným jevům – například stresu, náladě, pohybové aktivitě nebo subjektivní pohodě člověka. S využitím reálných dat i simulačních studií vytvářejí metody, které umožňují vyvozovat doporučení pro sféru zdravotnictví, školství nebo při tvorbě veřejných politik.

Je pro nás jednodušší říct lidem, jak se cítí roboti, než robotům, jak se cítí lidé.

Další z jeho expertíz jsou modely jednotlivců, nazývané digitální dvojčata. Ty mohou věrně reprezentovat jejich reakce. Každé dítě se například učí trochu jiným způsobem – jiným tempem, jiným způsobem, s jinými potřebami. „Ty modely mohou ohromně zefektivnit výuku na školách,“ vysvětluje. Každé dítě se totiž učí jinak – jiným tempem, jiným způsobem, s jinými potřebami. Díky matematickému modelování lze vytvořit digitální protějšek každého žáka, který pomáhá učiteli i žákovi najít cestu, která nejlépe odpovídá konkrétnímu stylu učení. Z abstraktního pojmu se tak stává velmi konkrétní nástroj pro praxi.

Věnuje se také vztahům člověka a stroje. „Je pro nás jednodušší říct lidem, jak se cítí roboti, než robotům, jak se cítí lidé,“ říká s úsměvem. A právě tuto nerovnováhu je podle něj potřeba změnit a naučit roboty vnímat emoce lidí – podobně jako to dokáže lidský kolega v kanceláři.

O opravě televizorů v USA, zásadním rozdílu mezi matematickým modelováním a AI, matematické psychologii nebo hranici etiky v otázce použití robotů si můžete poslechnout v prvním dílu nového popularizačního podcastu Věda zblízka, který přináší rozhovory s vědci a vědkyněmi z Pedagogické fakulty Ostravské univerzity.