Když uvažujeme o dopravním prostředku pro cestu na naši dlouho očekávánou dovolenou, asi nás jako první napadne auto nebo letadlo. Ale co vyrazit pěšky? Existuje čím dál více lidí, kteří si přesně takhle vysněnou dovolenou představují – s pohorkami na nohách a s krosnou na zádech. Možná i vy máte ve svém okolí nějakého vášnivého chodce. Fenomén dálkových tras doputoval i na Ostravskou univerzitu, projděte se s námi.

Už jste slyšeli spojení jako Pacifická hřebenovka nebo Svatojakubská cesta? Toto jsou jen dva často zmiňované příklady dálkových tras – ve světě i v Evropě jich existuje mnohem více. A nedávno dokonce jedna vznikla i v Česku, jmenuje se Via Czechia a vine se po obvodu celé naší země.

Chodcům se nabízí nespočet různých tras, které vedou přes vysoké hory i nížinami, úplnou divočinou, člověkem téměř nedotčenou, ale také v blízkosti obydlených území. Z rozmanité škály si vybere každý, kdo má chuť zajít na pořádně dlouhou procházku. Liší se i délkou a časem potřebným k jejich absolvování – od Tatranské magistrály, kterou mají trénovanější jedinci hotovou za dva dny, až po několikaměsíční treky, před kterými lidé podávají výpověď z práce a prodávají byty a auta. Nikdo vám však nediktuje, jakým směrem se máte vydat, kolik z vyznačené trasy máte ujít ani přesnou podobu výletu. Asi nejpřesněji to vystihuje motto rozšířené mezi chodci: „Hike your own hike“.

Všechny cesty vedou do Santiaga

První destinací dálkových chodců často bývá Camino de Santiago. Poutní cesta do španělského Santiaga de Compostela nabízí nekonečné množství variant, prochází totiž několika zeměmi Evropy, a to včetně Česka. Možná už jste na svých toulkách českou přírodou potkali modro-žlutou značku mušle hřebenatky – přesně tento piktogram vás zavede až k ostatkům svatého Jakuba, jednoho z apoštolů Ježíše Krista, které jsou uloženy v katedrále v Santiago de Compostela.

Jedna z mnoha poutních cest, které vedou do Santiaga de Compostela | Zdroj: Wikimedia Commons | CC BY-SA 4.0

Původní motiv pouti byl zcela náboženský, cesta ale postupem času přilákala i méně duchovně založené chodce. Podle podrobných statistik, které zveřejňuje kancelář pro poutníky v Santiagu, uvedlo v roce 2019 49 % z celkového počtu 347 578 poutníků čistě náboženskou motivaci. Dalších 40 % se na pouť vydalo z náboženských, ale i jiných důvodů a pouze 11 % poutníků duchovní rozměr nezmínilo vůbec. I přes svou popularitu tak zůstává Camino de Santiago převážně náboženskou poutí.

Na osobní zážitky z pouti do Santiaga jsme se zeptali profesora Jana Krhuta z katedry chirurgických oborů Lékařské fakulty OU. Ten v květnu 2016 vyrazil z průsmyku Somport, který leží na hranicích Francie a Španělska, a za 37 dní došel až k Atlantskému oceánu. Urazil tak bezmála 1 000 kilometrů. „Pro mě byla pouť prostředkem k tomu, vytrhnout sám sebe z neustálého koloběhu povinností a úkolů. Vnímám ji jako příležitost udělat si inventuru toho, co je pro člověka opravdu důležité a čeho chce dosáhnout. Já jsem si cestu ještě trochu vylepšil tím, že jsem měl celou dobu vypnutý mobilní telefon a šel jsem sám,“ líčí akademik a zároveň přednosta urologické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava.

Co potřebuje člověk k tomu, aby zvládl ujít 1 000 kilometrů? Někomu se může zdát, že tato kratochvíle přísluší pouze trénovaným sportovcům, ale fyzička na dálkových trasách nehraje hlavní roli. „Podle mě je nejdůležitější opravdu silná vůle vyrazit. Potom existuje vysoká pravděpodobnost, že pouť opravdu dokončíte, ať je jakkoli dlouhá,“ přemýšlí Krhut. Dodává, že chůze, na rozdíl od běhu, představuje pro člověka přirozený pohyb a způsob přesunu.

Jan Krhut na konci své pouti u katedrály v Santiago de Compostela | Zdroj: Archiv Jana Krhuta

Vyrazit na několikatýdenní cestu je samozřejmě spojeno i s určitým fyzickým nepohodlím, a to nejenom v podobě puchýřů a otlačených zad. Je třeba se připravit na počáteční obtíže i jiného než tělesného charakteru. „Člověk si musí najít nějaký rytmus podle toho, co mu vyhovuje. Také je potřeba naučit se postarat sám o sebe, nebát se toho, že si člověk nemá kde vyprat, nemá se kde najíst. Na všechno přijde během prvního týdne, kdy se s novou situací sžije. Pak už další kilometry navíc neznamenají žádný stres. Sám jsem na konci cesty v Santiagu zažil pocit, že mít dostatek času, tak se otočím a jdu pěšky i zpátky,“ vzpomíná na svou pouť Krhut.

Na otázku, jestli se chystá na další dlouhý pochod, odpovídá jednoznačným ano. Rád by se znovu vrátil do Santiaga de Compostela, tentokrát po jiné z mnoha tras, které do proslulého poutního místa vedou. A jeho nejtajnějším snem je prý vzít batoh a vyrazit přímo z domu, na více než 3 500 kilometrů dlouhou pouť. „Nepochybně se najdou lidé, kterým to bude připadat dlouhé, nudné a zbytečně namáhavé. Pro mě to byl nepochybně jeden z nejpěknějších zážitků v životě. Zkušenost, která rozhodně přispěla k mé duševní rovnováze,“ uzavírá své vyprávění profesor Krhut.

Přechod Pyrenejí – z pláže na pláž, akorát přes vysoké hory

Jiný pohled na dálkové trasy nám poskytla Lenka Knapová, doktorandka z katedry studií lidského pohybu Pedagogické fakulty OU. Ta se vydala na 800 kilometrů dlouhý přechod Pyrenejí, během kterého se svou maminkou zdolala za 41 dní 45 tisíc metrů převýšení. „Po ukončení magisterského studia jsem měla měsíc a půl čas než nastoupím na doktorát. Sama jsem si na tak dlouhý trek netroufala a moje mamka je dost praštěná na to, aby se mnou šla,“ směje se Knapová. Dodává, že u nich v rodině sportovní založení dědí: „Pocházím se sportovní rodiny, všichni se dlouhá léta věnujeme orientačnímu běhu. Mamka běhávala hodně, pořád sportuje, ale i tak pro ni cesta byla dost náročná.“

Dálková trasa HRP (Haute Route Pyrenees) | Zdroj: Mapy.cz

Od Atlantiku ke Středozemnímu moři, skrz pohoří Pyreneje, vedou tři hlavní dálkové trasy – GR10, GR11 a HRP (Haute Route Pyrenees), z nichž první dvě jsou v terénu dobře vyznačené. Poslední zmíněná HRP je na tom o poznání hůře. Částečně využívá značení GR10 a GR11, často ale musí dobrodruzi objevovat svou vlastní cestu přes horská sedla. „V jeden moment jsme z HRP musely sejít kvůli sněhu, bez maček a cepínů bychom dál neprošly. Shodou okolností k nám na konci naší cesty doputoval příběh o pánovi, který přesně v tom kritickém místě kvůli nedostatečnému vybavení uklouzl a zachraňovala ho horská služba. Naštěstí to přežil, ale příště už ho jeho žena nejspíš nepustí,“ odlehčuje vážnost situace Knapová. „Tento příběh nám potvrdil, že naše rozhodnutí sejít z cesty bylo správné. Člověk si připomene sílu hor – stačí jeden chybný krok a ani nevíte, jak jste se dostali pod kopec,“ dodává.

Zdroj: Archiv Lenky Knapové

800 kilometrů dlouhá pěší cesta se nějakým způsobem musí projevit na lidském těle. Lenka Knapová je sice na pohyb zvyklá, čtyřicetidenní túra pro ni však představovala novou zkušenost. „Na každodenní pohyb a tempo jsem si rychle zvykla. Výdej energie byl opravdu obrovský, mohla jsem jíst úplně cokoliv a kilogramy pořád ubývaly. Standardně jsem si, ještě před snídaní, dala čokoládovou tyčinku, která se ale nikam neukládala,“ vzpomíná na poněkud kuriózní hubnoucí kúru. Ze začátku chodci pálí především tuky, ale v pozdější fázi začnou ubývat i svaly. Často se mluví o tzv. hikers hunger, což je pocit neukojitelného hladu, který se projevuje po pár týdnech na pěší cestě, protože chodci zkrátka vydají mnohem více energie, než přijmou.

Možná se může zdát, že dálkové horské treky patří pouze trénovaným sportovcům. Jak dobrou fyzičku ale člověk potřebuje, aby mohl bez obav vyrazit na pár týdnů nebo měsíců do hor? „To je těžká otázka. Myslím si, že pokud člověk začne dostatečně zvolna, tak se do toho postupně dostane. Spíše bych viděla riziko v tom, že zjistí, že nechce každý den jenom chodit, že ho to nebaví a nestojí mu to za tu námahu,“ zamýšlí se Knapová. Dodává, že chůze je sama o sobě zajímavá pohybová aktivita, která se normálně děje zcela bezděčně a neplánovaně. Domnívá se tedy, že pokud se člověk v životě chůzi nevyhýbá, může být schopen, obrazně řečeno, vstát z gauče a vyrazit na několik stovek kilometrů dlouhý trek.

Na otázku, jestli by přechod Pyrenejí doporučila i ostatním, reaguje kladně. „Trasu skrz Pyreneje bych určitě doporučila. Moc se mi líbilo, že člověk jde od nuly k nule a převýšení nabývá postupně. Jde se v podstatě z pláže na pláž, akorát přes vysoké hory. Navíc Pyreneje jsou nádherné a rozmanité. Já jsem si oblíbila sedla, často se za nimi objevil nový svět – jiná barva horniny, zelenější krajina. Poslední sedlo mě málem dojalo k slzám,“ uzavírá své povídaní Lenka Knapová.

Balancování na hranici Andorry a Španělska. „Je zajímavé, jak při pohledu na každou fotku z dálkového přechodu přesně vím, kde byla pořízená a co se kilometry před ní a po ní dělo. Tahle je ze dne, který vlastně papírově vůbec ničím nevynikal. Nešly jsme přes nejvyšší kopce ani (dle turistického průvodce) nejkrásnější krajinou. Mně ale ten den utkvěl v paměti jako jeden z nejhezčích dní přechodu, kdy mi bylo v každém kroku dobře a cítila jsem se jako v horském nebi.“ | Zdroj: Archiv Lenky Knapové

A kam povede vaše cesta?

Jaro se pomalu hlásí o slovo a láká nás ven do přírody. Pokud i vás vyprávění o dálkových trasách navnadilo a v hlavě se vám uhnízdila myšlenka, že by možná nebylo špatné si letošní dovolenou vychutnat pěšky, přečtěte si, jak se na cestu připravit.

Existují trasy, například slavná Pacifická hřebenovka, kde během několikaměsíčního putování vystřídáte vše, od pouště až po čtyrtisícovky.

Kdo je připraven, není překvapen, proto by každé pěší pouti mělo předcházet pořádné plánování. Jde především o vytipování nejnebezpečnějších míst trasy. Taky je dobré předem zmapovat body, kde je možné dobrat vodu, přespat nebo doplnit zásoby jídla. Předem si ujasněte, kde chcete spát – některé trasy je možné jít takzvaně od chaty k chatě, jinde se nevyhnete spaní venku. Při přespávání a celkově při pobytu v přírodě je nezbytné dbát na to, abychom místa opouštěli v takovém stavu, v jakém jsme je nalezli. Jaro kolem horských stezek odkrývá mnohá nepříjemná překvapení v podobě papírových kapesníčků nebo všemožných obalů, které do přírody rozhodně nepatří.

Je třeba mít na paměti, že veškerý váš život se přesune do batohu, který si ponesete na zádech. Pokud si do něj sbalíte spoustu zbytečností, brzy se pronese, a naopak absence důležitého vybavení se vám může nepěkně vymstít. Hmotnost batohu se odvíjí od rozmanitosti terénu – půjdete-li celou dobu v nízké nadmořské výšce a v blízkosti měst, mačky a cepín pravděpodobně neupotřebíte. Ani zásoby jídla a vody nemusíte nosit zbytečně velké. Existují ale trasy, například slavná Pacifická hřebenovka, kde během několikaměsíčního putování vystřídáte vše, od pouště až po čtyrtisícovky, a doplnění zásob zde může představovat vcelku problém.

Problém zbytečně těžkého nákladu řeší ultra lehké vybavení, které ale nemusí být pro všechny cenově dostupné. Kila navíc ušetří také vychytávky v podobě multifunkčních věcí – například stan, použitelný i jako pončo, který lze navíc postavit na trekové hůlky. Při prvním přečtení může ultralight cestování vypadat trochu jako alchymie, ale jde v podstatě o schopnost dívat se na věci a jejich použití z jiného úhlu.

Radami a tipy, na co před dálkovou pěší trasou nezapomenout, se internet jen hemží. Jako dobrý zdroj informací slouží také stránky dobrodruhů, kteří už mají v nohách tisíce kilometrů. Zkuste si pročíst weby jako Jakubův cestovní deník, Nalehko, Za horami nebo sledujte svéráznou Holku s Bucket Listem. Více než 4 tisíce dlouhou Pacifickou hřebenovku přešla například i ostravská rodačka Taťána Bujnochová.

Teď už jen stačí vybrat si, kam vyrazit. Jenom v Evropě existuje spousta nádherných tras, a pokud by cestování za hranice zůstávalo stále nejisté, lze poznávat i krásy naší země. Českem prochází například evropská dálková trasa E3, po které se můžete projít i v Beskydech, nebo nově vyznačená dálková trasa Via Czechia, díky níž objedete Česko kolem dokola. Pokud jste připraveni vyrazit, ale nemůžete si dovolit vzít v práci několik týdnů dovolené, vyberte si kratší trek nebo jenom část některé dlouhé trasy. Fantazii se meze nekladou – „je to jen vaše cesta“.

Climate Walk, Wanderers of Changing Worlds

Téma dálkové chůze a životního prostředí spojuje projekt studentů vídeňské univerzity sdružených v organizaci Wanderers of Changing Worlds. Ostravská univerzita přijala partnerství v jejich nevšedním projektu Climate Walk, který chce originální cestou odhalit dopady klimatické změny na životní prostředí. Metodou výzkumu je chůze – pěší cesta studentského týmu z norského Nordkappu až do portugalského městečka Cabo da Roca. Ostrava je jedním ze zastavení na cestě. Začátek putování je naplánován až na červen 2022, ale aktivity k projektu probíhají už teď. Například dnes, na Den země, se můžete zapojit do diskuze v živém webináři na téma literatura a environment.