Ptali jsme se studenta třetího ročníku Politické a kulturní geografie Ladislava Švábka. Už ve druháku byl na Erasmu v Portugalsku a nyní se vrátil z Ameriky, kde pobýval celý zimní semestr. Láďa rád fotí, cestuje a sportuje, je bývalým členem Akademického senátu OU, aktivně se podílí na univerzitním dění a s nejvyšším nasazením se vrhá do spousty zajímavých projektů.

Z jakého důvodu jsi při rozhodování o svém zahraničním výjezdu zvolil právě Spojené státy? Byly jasnou volbou, nebo jsi rozmýšlel i nad dalšími destinacemi?

Už když jsem nastoupil do prváku na OU, tak jsem věděl, že chci vyjet do zahraničí. Uvažoval jsem nad Erasmem i programem VIA a když jsem se díval, kam je možné vyjet mimo Evropu, přirozeně jsem, asi jako většina studentů, začal uvažovat nad USA. Ostatně, tehdy jsem delší dobu spolupracoval na projektech s Velvyslanectvím Spojených států amerických v Praze, proto jsem se nakonec rozhodl takto. Studenti se do USA hlásí většinou kvůli svému nadšení pro zemi, já se rozhodoval hlavně na základě svých aktivit a pozdějšího zaměření studia na zahraniční politiku USA, zejména na Blízkém východě a v Asii. Jako záložní univerzitu jsem v přihlášce uvedl Thammasat University v thajském Bangkoku. Nakonec mi Spojené státy vyšly a aktuálně se na další mobilitu hlásím právě do Thajska.

Jak se ti zamlouvala lokalita, ve které jsi pobýval?

NAU (Northern Arizona University) je v horském městečku Flagstaff, což je takové relativně malé a útulné místo s výhledem na hory úplně odevšad. Kampus samotný je supermoderní, všechny budovy jsou nové nebo zrekonstruované tak, že na nich zub času nejde poznat. Je to takový ráj uprostřed pouště, protože Arizona je stereotypně vnímána jako místo, kde jsou jen samé kaktusy, poušť a kovbojové. Přitom okolí je plné jehličnatých lesů, krásných luk a nespočet tras pro turistiku. Za mě to je úplně perfektní destinace, hlavně pokud člověk nemá rád ten ruch velkoměsta. Jinak je to asi hodinu do Grand Canyonu, takže co více si přát.

 

  Hodiny jsou více interaktivní, cílí na to, aby student učivo opravdu pochopil, ne jen memoroval.

Co říkáš na studium v USA, v čem se v porovnání s ČR odlišovalo?

Studium v USA je strukturované úplně jinak, není hlavní zkouškové, kde by člověk psal jeden velký test a tím to končí. Zkoušková období jsou dvě, jedno uprostřed semestru a jedno na konci. Ověřování znalostí je ale rozložené do celého semestru. Semestr začíná orientačním týdnem, kdy přijíždí tisíce studentů na kampus a potom se hned naplno studuje. Skoro každý týden jsem musel psát nějaké práce ve formě esejí, stanovisek a podobně.  Navíc k tomu všemu studenti musí číst velké množství knih. Měl jsem čtyři předměty a na každý předmět asi 40 až 60 stránek týdně. V hodinách se pak nepřednáší, jak jsme zvyklí z Česka, ale diskutuje se a probírá zmíněná literatura. Hodiny jsou tak více interaktivní a cílí na to, aby student učivo opravdu pochopil, ne jen memoroval. Akorát je teda ze strany studenta potřebná větší iniciativa. Co se týče samotných zkoušek, většinou se jedná o test nebo esej, vlastně skoro pokaždé je to esej, protože v testu jsou často otevřené otázky. Navíc jsou zkoušky mnohdy „open book“, tedy že student může mít u zkoušky knížku nebo poznámky, což je velká pomoc. Na druhou stranu má většina hodin povinnou docházku, takže objevit se po čtyřech měsících až u zkoušky jako tady nefunguje. Ostatně studenti v hodinách být chtějí, když si školu platí.

Představovala pro tebe jazyková bariéra problém? Ať už při zmíněném psaní esejů nebo v běžném dialogu?

V USA je řada dialektů a přízvuk se v různých částech hodně liší. V Arizoně mají relativně neutrální a velmi srozumitelný přízvuk, ale například v Atlantě ve státě Georgia už je ta stereotypní jižanská angličtina. Já osobně jsem s angličtinou problém neměl, po půl roce v Portugalsku jsem už byl zvyklý i na ty klasické strasti cizince v zemi, do kterých se člověk dostane, ani neví jak. Třeba se ztratí ve špatně označeném metru, nebo nabyde 48hodinového přestupu na letišti, jako se to stalo mně. Jednoduše věci, které se stávají méně a méně, když člověk cestuje více a pravidelněji. Navíc jsem už před odjezdem uměl slušně anglicky, hlavně jsem byl dost rozmluvený díky mým ostatním aktivitám a projektům, kterých se účastním.

…my Češi máme takový zlozvyk ve školách učit hlavně gramatiku a mluvit anglicky zapomínáme .

Vzpomínáš projekty, které ti pomohly rozvinout jazykové schopnosti. Které to byly?

Šlo třeba o Pražský studentský summit, celý v angličtině, kde se simuluje jednání Severoatlantické rady. Pak jsem byl navíc asi rok a půl členem ostravského mladého poradenského výboru amerického velvyslance v Praze. Jednalo se tam hodně anglicky a pomáhali jsme otevřít American Corner v MKO. Jak jedno, tak druhé mi dost pomohlo používat mluvenou angličtinu. My Češi máme takový zlozvyk ve školách učit hlavně gramatiku a mluvit anglicky zapomínáme. Takové projekty jsou pak jako zlatý důl.

Řekl bys, že jsou Američané v něčem jiní než Češi?

Jsou jiní v obrovském množství věcí. Asi největším rozdílem je jejich přístup k životu a svému okolí jako takovému. Každý je velmi přátelský, běžně se mi stávalo, že jsme se začali bavit s náhodnými lidmi a seznamování bylo jednodušší než s Čechy, respektive Evropany obecně. Například když jsem čekal na oznámení data odletu, můj trenér raketbalu Bill mi nabídnul, že můžu přespat pár nocí u něj doma. Trenérka Erika mě zase propojila s řadou skvělých lidí. Jednoduše v USA není nic nemožné, všichni si rádi hodně pomáhají, i když se třeba neznají. Stačí vidět, že jste pro něco nadšení a oni se vlastně nadchnou s vámi.

Na druhou stranu si osobně myslím, že celá ta kultura takzvaných „small talks“ a zdravení se slovy „How are you?“ je hrozně povrchní, spíše se nečeká, že odpovíte více, než že se máte dobře. Je to ze začátku nezvyk a s ostatními studenty jsme se nad tím pořád pozastavovali.

Američtí studenti jsou taky trochu méně vyspělí něž studenti v Evropě, je jim třeba 21, ale vůbec nepřemýšlí nad budoucí prací nebo kariérou, prostě jsou na univerzitě a užívají si plně kampusu. Všichni působí strašně „free“ a tím, co bude, se nestresují. Pro pobavení ještě můžu zmínit, že studenti běžně chodí na přednášky v teplákách, nebo na ranní hodiny v pyžamu.

Jak se takovému studentu zvyklému na české poměry žije v USA?

Mně osobně se tam žilo skvěle, jsem docela kosmopolitní člověk a nemám rád takový ten přístup k životu, že „to nejde“. Tam se lidi pokoušeli splnit i nemožné a ještě s úsměvem na rtu. To, co mě úplně uchvátilo, bylo, jak univerzita podporuje studenty a jejich talent. Například moje fotky kampusu skončily na instagramu NAU.

Co mě hodně zklamalo je, jak se v USA plýtvá snad se vším. Skoro každý produkt je v plastu, každý má obrovská auta, města jsou hrozně velká a nedá se v nich pohybovat městskou hromadnou dopravou. A co se týče cen a nákladů na život… USA jsou drahé, hodně drahé, ale s tím člověk musí počítat. Dostali jsme grant, který pokryl značnou část nákladů, ale i tak jsem stále platil dost věcí ze svého (mimo koníčky a podobně), kupříkladu ubytování na 4 měsíce stálo 4800 USD. To je cena jako za luxusní byt v centru Prahy. Pokud si člověk vaří, tak je schopný vyjít s cca 400-500 USD na měsíc, což není tak hrozné, ale pokud půjdete jíst byť jen do fastfoodu, dáte za jídlo v lepším případě 15-20 dolarů. Platí se hodně věcí, včetně spousty poplatků, knížek a podobně. Takový nečekaný výdaj se týkal i kolejí. Když přijede mezinárodní student, na bytě/pokoji nenajde kromě základního nábytku a spotřebičů nic. Vše si musí koupit – od příborů až po pánve nebo hrnce. O tom jsme neměli tušení. První noc jsme skoro všichni spali na mikinách a přikrytí bundou (směje se).

Musel sis proto při studiu ještě přivydělávat?

Pracoval jsem během mobility na dálku v ČR, dělal jsem v jedné neziskovce. Kromě časového posunu, byl problém platový rozdíl. Moje práce měla hodně administrativní charakter, dělal jsem grafiku, video editing a tak, a i přesto si knihkupec v americkém univerzitním obchodě vydělal asi čtyřnásobek toho co já. Je to trochu demotivující a člověka to nutí se zamyslet nad hodnotou peněz v různých zemích. Studenti si můžou vydělávat při studiu přímo na kampusu, ale většinou se uzavírá smlouva na celý akademický rok. Dostal jsem řadu nabídek od arizonské státní legislativy nebo kanceláře kongresmana, ale protože jsem byl na krátkodobém výjezdu, musel jsem odmítnout.

Jakým způsobem jsi trávil svůj volný čas? 

Většinu svého času mimo školu a sporty jsem buď cestoval, nebo si užíval městečko Flagstaff a objevoval nové hipster kavárny. Můj obyčejný den vypadal asi takto: ráno hodina až dvě tréninku; pak jsem měl většinou 3 hodiny školy; uvařil jsem si oběd a pak šel znovu na trénink na dvě hodiny; zašel jsem si s někým do kavárny, nebo se učil; večer šel zase na trénink a pak zničený došel na kolej. Když byla středa večer, tak jsme všichni mezinárodní studenti chodili do baru na karaoke a klasicky v pátky a soboty chodili do místního irského pubu. Tomu většinou předcházel mini večírek na jedné z kolejí. Ono nočního života je na kampusu hodně, člověk narazí na party na každém rohu.

Podělíš se s námi o nějakou zajímavou historku?

Z těch zveřejnitelných historek můžu zmínit, jak jsme se rozhodli jít na čtyřtisícovou horu na východ slunce. V jednu ráno jsme se sebrali a šli na výšlap, po čtyřech až pěti hodinách jsme došli na vrchol hory s úžasným výhledem. Nebo třeba výlet do lávové jeskyně, Grand Canyone a Las Vegas stojí za zmínku. Taky náš soukromý večírek pro mezinárodní studenty, který jsme pořádali na nádvoří uprostřed koleje. Asi po dvou hodinách na nás přišla univerzitní policie a půlka studentů se rozutekla, asi jim nebylo 21, nebo nevím. Místní strážníci ale přišli jen proto, aby zkontrolovali hluk. Ještě nám večírek pochválili, že vypadá opravdu hezky a máme tady super atmosféru. Jednoduše studentský život v USA působí trochu jako filmový scénář.

Nakonec jsem raketbalu úplně propadnul. Probudil ve mně něco, co jsem hledal.

Co bys nám řekl ke svým sportovním úspěchům?

Státy mi poskytly úplně nové možnosti. Začal jsem hrát raketbal, což je sport hodně podobný squashi. V ČR se raketbal vůbec nehraje, takže jsem teď tak trochu sportovec bez sportoviště. Univerzitní trenér mě rekrutoval, když jsem trénoval squash. Ten jsem hrál odmalička až do maturitního ročníku a hodně mi to chybělo. Nejdříve jsem byl docela dost skeptický, ale jak už to tak bývá, nakonec jsem raketbalu úplně propadnul. Probudil ve mně něco, co jsem hledal. Po měsíci a půl trénování jsme se s týmem vydali na Arizona Open Championship, což byl mezinárodní turnaj nejvyšší kategorie, kde se sjeli ti nejlepší hráči z celého světa. NAU ten turnaj organizovala společně s Arizona State University. Byl jsem turnajový fotograf a moje fotky skončily na instagramu mezinárodní raketbalové tour. Šlo o můj první turnaj v raketbalu a já hrál nováčkovskou kategorii, kde jsem ve finále prohrál s klukem z Kostariky v tie breakeru 9/11. To zamrzelo, ale moje nadšení pro sport jen podpořilo. Navíc český hráč raketbalu je bizár sám o sobě, natož tak když se rozhodne hrát profesionálně.

Po turnaji jsem trénoval ještě intenzivněji a mezitím dostal nabídku sponzoringu od společnosti HEAD. Podepsal jsem s nimi kontrakt na rok. Na konci semestru jsem se účastnil Georgia Open v Atlantě a tam jsem skončil v profesionální kategorii na čtvrtém místě, prohrál jsem s hráčem kolumbijské reprezentace. Opustil jsem tak USA s lehkým zklamáním. Těší mě však vědomí, že díky mé účasti na mezinárodních turnajích jsem jediným českým hráčem na světovém žebříčku. Aktuálně se pohybuji okolo 185. místa.

Kde se vidíš v budoucnosti? Zaměříš se více na svou sportovní kariéru, nebo půjde jen o koníček?

Do budoucna se chystám na mezinárodní turnaje v Evropě, včetně Mistrovství Evropy a nedávno mi přišla nominace na Mistrovství světa v Mexico City, kde mnou bude Česká republika poprvé v historii raketbalu reprezentována. Ještě se chystám na US Open a pokud vše vyjde, tak znovu na Arizona Open, potkat se s mým univerzitním týmem. Není na co si stěžovat, těším se, co mi raketbal ještě přinese. Je akorát docela náročné trénovat sport, na který doma nemáme ani kurty. Vím, že mám ještě hodně na čem pracovat a mí soupeři z Jižní Ameriky trénují i přes zimu.

Raketbal ale zatím asi není sport, kterým se dá úplně živit, takže bych to moc kariérou nenazýval. Mým největším cílem je kvalifikovat se na světové hry, které proběhnou v Číně v roce 2025. Pokud by moje hraní a účast na světových turnajích dovedla nějakého investora k postavení kurtů i v Česku, tak by to pro mě byl ještě větší úspěch než ty světové hry (směje se).

Mým snem do budoucna je mít prosperující firmu a u toho možnost sportovat na mezinárodní úrovni. Jak se mi to povede, je ve hvězdách. Moc doufám, že to tam někde fakt je. Teď si zakládám start-up s udržitelným outdoorovým oblečením a plánuji ještě založit studio na produkci grafiky, videa, fotek a podobně. Lítám trochu v oblacích, chci dělat věci jinak než ostatní a vyplnit tak díry na trhu. Na druhou stranu, kdybych se držel v rámci oboru více při zemi, tak to je práce v mezinárodním businessu a zaměřil bych se na mezinárodní obchod v Asii. Ideálně nějaká role vyjednavače nebo konzultanta pro firmy hledající v Asii investice či business by mi seděla. Já vím, je toho hodně, co bych dělal, tak nějak pořád hledám jednu hlavní věc, které se budu věnovat naplno.

Plánuješ se do Států někdy vrátit?

Původně jsem to neplánoval, ale poté co jsem zjistil, jak to v USA funguje, jsem plný nadšení pro jejich přístup k mnohým věcem. Do budoucna si tam plánuji podat přihlášku na magisterské studium. Zatím uvažuji o University of California Los Angeles nebo University of California Berkeley, ale to je ještě hodně daleko, uvidíme, jak mi to vyjde.

Co bylo pro tebe na zahraničním výjezdu k nezaplacení?

K nezaplacení je ta zkušenost života v zahraničí, poznání relativně jiné kultury a hlavně hromada přátel a kontaktů z celého světa. V mém případě mi taky mobilita otevřela dveře jak k dalšímu studiu, tak ke zcela novému sportu. Byla to obrovská zkušenost, vím, že se všem zúčastněným nějak změnil život, ta vděčnost se prostě nedá slovy vyjádřit.

Není se čeho bát a hlavně není na co čekat.

Vzkázal bys něco studentům, kteří s výjezdem do zahraničí váhají?

Aby přestali váhat a vybrali si univerzitu nebo zemi, kam chtějí. Program VIA, ale taky Erasmus+ jsou jedinečné v tom, že vám v životě už nikdo nedá peníze na to, abyste studovali a žili takhle nějakou dobu na druhém konci světa. Není se čeho bát – angličtina není problém, můj soused byl z Japonska a ten měl opravdu špatnou angličtinu a vše zvládal, a hlavně není na co čekat. Skončíte univerzitu, a můžete pak litovat, že jste nikam nevyjeli. Navíc zkušenosti ze zahraničí – jak pracovní, tak studijní – jsou k nezaplacení.

A navíc pár tipů:

• USA není celý svět. OU spolupracuje s desítkou univerzit v Asii, nejen že je zde menší konkurence při výběrovém řízení, ale taky se můžete podívat do exotických destinací jako je Malajsie, Thajsko, Tchajwan nebo třeba Korea a Japonsko.
• Při podávání žádostí o mobilitu nepodceňujte přípravu, a hlavně se nebojte možných pohovorů. Je důležité mít alespoň malou představu o tom, proč jste zvolili zrovna toto místo. Chtějí vědět, proč tam vůbec chcete jet, a hlavně co vám to může dát.
• Není na co čekat, přihlaste se na Erasmus+ nebo program VIA nejlíp hned na příští rok.