Můžete nám prozradit, co nyní děláte?

Už téměř 10 let kombinuji zaměstnání na univerzitě a v muzeu. Má to pár nevýhod, třeba každotýdenní přesuny na trase Olomouc–Praha. Výhody však převažují. Člověk si lépe uvědomuje, co je cenného na práci v akademické sféře a v čem je naopak přínosná práce v paměťové instituci. A ideální je, když se to povede propojit, když se studenti zapojí do aktivit muzea a muzejní sbírky se tak otevírají studentům i jinak než na výstavách.

Co obnáší práce kurátorky rukopisů v Židovském muzeu v Praze?

V muzeu jsme celkem čtyři kurátoři. Podsbírka rukopisů a nálezů z geniz na papíře, kterou mám teď na starosti, je sice nejmenší, zato má nejdelší název. Jako kurátorka musím vědět, co je ve sbírce, v jakém je to stavu, proč to tam je a jak to jde využít, aby židovská kultura nebyla jen neživý abstraktní pojem. Také se musím snažit sbírku rozšiřovat a zkvalitňovat, třeba tím, že vyhledávám na aukcích předměty, které by ji obohatily, nebo tak, že s kolegy zachraňujeme předměty odložené na půdách synagog. Nejvíc nás teď zaměstnává aktuální projekt Tajemství půdy věnovaný právě nálezům z geniz, na který jsme získali grant z Fondů EHP a Norska. Takže práce kurátorky občas obnáší i to, že se prohrabuje pavučinami v podkroví synagog.

Učíte také v Olomouci na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Kdo Vás učil, když jste studovala? Co byste mohla říct o svých nynějších studentech?

Hlavně se musím přiznat, že jsem studovala hrozně dlouho. Zaprvé mě to vážně bavilo a zadruhé jsem musela na svůj vysněný obor čekat. Začala jsem bohemistikou na FF UK v Praze a chtěla jsem studovat i judaistiku, jenže ta se na přelomu tisíciletí otevírala jen jednou za čtyři roky a mě to o rok minulo. Takže jsem při čekání vystudovala mezinárodní obchod na VŠE. Pak jsem nastoupila na kombinaci hebraistika – etnologie. Lásku k biblické hebrejštině ve mně upevnil pan profesor Jaroslav Oliverius, arabista a hebraista a nesmírně laskavý člověk z generace, která ještě zažila, že se studenti na chodbách profesorům klaněli. Paní docentka Jiřina Šedinová mě přivedla ke sbírkám Židovského muzea v Praze, protože ve svých historických, literárních i jazykových seminářích z nich hodně čerpala.

Teď v Olomouci máme každý rok novou skupinku motivovaných a zdravě cílevědomých studentů. S každým ročníkem přichází něco nového. Třeba minulý rok jsme díky jedné studentce virtuálně vyrazili pěšky do Jeruzaléma, a to přes aplikaci, která skupinově měřila náš běh a chůzi. Pak naši studenti hrají už mnoho let purimšpíly, divadlo. Na chodbách se už dnes nikdo nikomu neklaní, spíš se učíme od sebe navzájem, to mě hodně baví.

Řeknete nám něco o Vašem velkém tématu: Židé v českých zemích ve středověku?

Paní docentka Šedinová mi předala téma, které bylo takovým rodinným stříbrem české judaistiky, staročeské glosy psané hebrejským písmem. Za velké téma ho považoval už Roman Jakobson a po něm Otto Muneles, ale jejich doba tomuhle tématu nepřála. Podařilo se mi ho oprášit, vzbudit zájem bohemistů, a nakonec jsme vydali opravdu tlustou kolektivní monografii Kenaanské glosy ve středověkých hebrejských rukopisech s vazbou na české země. V ní ukazujeme, že Židé v českých zemích ve středověku mluvili česky. Česká slova a dokonce věty, které zapsali hebrejským písmem, patří k tomu nejstaršímu, co z češtiny známe.

Na závěr se zeptám, co pozitivního si slibujete od roku 2023?

Nechám se překvapit. Plánů mám hodně, hlavně pracovních, ale protože je pro mě práce i koníčkem, těším se na ni. Všem nám přeji, abychom se nebáli a nebyli na nic sami, ono to půjde.