Celkem tři akreditace klíčových studijních programů končí Lékařské fakultě OU v příštím roce. Jak probíhá příprava reakreditace? Jakou úlohu ve výuce sehrává Simulační centrum? Jaké programy v rámci celoživotního vzdělávání fakulta nabízí? A jaké výzvy čekají Lékařskou fakultu v nadcházejících letech? Nejen o těchto tématech jsme hovořili s proděkankou Lékařské fakulty OU pro studium a celoživotní vzdělávání doktorkou Ivonou Závackou v článku ze série rozhovorů s vedením Lékařské fakulty OU.

Lékařskou fakultu čeká v příštím roce akreditace – a to jak všeobecného, tak zubního lékařství. Rok 2026 bude proto poměrně náročný, jak se na něj připravujete?

Lékařská fakulta se neustále věnuje procesu akreditací a reakreditací. Průměrně každý rok připravujeme jeden nový doktorský studijní program, zároveň žádáme o prodloužení stávajících akreditací nebo předkládáme kontrolní zprávy Radě pro vnitřní hodnocení kvality Ostravské univerzity (RVH) v rámci institucionální akreditace, případně Národnímu akreditačnímu úřadu pro terciární vzdělávání – nově od 1. července 2025.

V příštím roce nás čeká významný milník: končí nám tři klíčové akreditace – studijní program Všeobecné lékařství v českém i anglickém jazyce a program Zubní lékařství. Příprava podkladů probíhá již od podzimu 2024. Jedná se o rozsáhlý proces, který jsme na fakultě již téměř dokončili, a nyní na podzim plánujeme zaslání dokumentace RVH a Ministerstvu zdravotnictví.

Pokud jste se ptal, zda jsem na tento proces připravena fyzicky i psychicky? (úsměv) Upřímně, úplně to nejde. I po letech se vždy objeví něco, co mě dokáže překvapit. Přesto stále věřím v lidskou moudrost, korektnost a spravedlnost.

Jaké jsou z vašeho pohledu další aktuální priority v oblasti pregraduálního vzdělávání na Lékařské fakultě?

Nepřetržité akreditační procesy, které jsou administrativně velmi náročné, nám bohužel ubírají čas i energii tam, kde bychom se nyní chtěli více soustředit. V rámci vládního programu na podporu navýšení kapacit vybraných zdravotnických studijních programů navíc přijímáme vyšší počty studentů.

Pokud si však chceme zachovat individuální přístup, klást důraz na praktickou část výuky, zvyšovat kvalitu vzdělávání a využívat moderní technologie, potřebujeme odpovídající kapacitu výukových prostor i personální zázemí. A právě v tomto ohledu je situace naprosto nedostatečná.

Říká se o nás, že jsme na Lékařské fakultě OU „srdcaři“ – a je to pravda. Několik nás tady stále je, ale i ti nejzapálenější potřebují odpovídající podmínky a podporu, aby nedošlo k vyhoření. Zásadní prioritou je proto zajištění adekvátního financování nejen akademických pracovníků, ale také podpůrného personálu, bez kterého kvalitní výuka není možná.

Lékařská fakulta mezi mediky nebývá fakultou první volby. Přesto počty uchazečů každým rokem rostou. Čím si to vysvětlujete?

Ačkoliv stále nejsme pro všechny uchazeče první volbou, stále častěji se setkáváme s tím, že pro mnohé jsme volbou první – a někdy i jedinou. Počty uchazečů nám rostou, stejně jako počet těch, kteří se skutečně dostaví k přijímacím zkouškám a následně jsou zapsáni ke studiu z předních míst v pořadí. Jsou to důležité mezníky, které pravidelně sledujeme.

Vysvětlení je jednoduché – nastupují početně silnější ročníky absolventů středních škol a zároveň se zvyšuje počet uchazečů, kteří by si před čtyřmi lety přihlášku k nám nepodali, ale dnes ji podávají.

Simulační centrum představuje moderní prostor pro praktickou výuku, kde studenti mohou bezpečně trénovat klinické dovednosti – jak v týmu, tak individuálně.

Atraktivitu fakulty zvyšuje jednoznačně také její cvičná nemocnice. Vy jste byla garantkou celého projektu. Jak zpětně hodnotíte to, že se podařilo fakultě projekt zrealizovat? A jak důležitou roli sehrává SIMLEK při přípravě studentů na praxi?

Děkuji za tento dotaz – simulační centrum je pro mě opravdu srdcová záležitost. Jeho původní návrh vznikl už v roce 2010, ale do financování se nám jej podařilo dostat až v roce 2019. Museli jsme projekt několikrát přepracovat, přizpůsobit novým výzvám, redukovat požadavky a potřeby… ale nakonec se to prostě povedlo. (úsměv)

Dnes simulační centrum představuje moderní prostor pro praktickou výuku, kde studenti mohou bezpečně trénovat klinické dovednosti – jak v týmu, tak individuálně. Je to místo bezpečné praxe, často mu říkám i škola hrou – baví to studenty, baví to lektory. Studenti jsou jistější, sebevědomější, mohou si leccos zopakovat. Pravdou ale je, že ještě nejedeme na plný plyn – máme rezervy, které chceme postupně naplňovat.

A co víc – v minulém roce jsme simulační centrum obohatili o jeho virtuální podobu, což je další významný posun ve vzdělávání. Je to místo, které propojuje teorii s praxí, a zároveň symbol toho, že když se spojí víra, odhodlání a spolupráce, vznikne něco výjimečného.

Studium na lékařské fakultě patří mezi náročnější formy studia. Pro studium medicíny to platí dvojnásob. Právě na vaše oddělení se obrací studenti, kteří se dostanou během studia do různých potíží. Co považujete za to nejdůležitější, aby student školu úspěšně dokončil?

Ano, máte pravdu – při zápisech studentům vždy říkám: „Je to náročné, musíte se učit, nejlépe od samého začátku. A pokud se objeví problém, nehrajte si na pštrosa – přijďte včas.“ Při zápisu se usmívají a myslí si své, ale studenti jsou v tomto ohledu stále stejní. Často nechají situaci dojít tak daleko, že už jim nedokážeme pomoci – a to nás mrzí stejně jako je, když jejich studium nedopadne úspěšně.

Základem je nepodcenit start. Je důležité co nejdříve najít vlastní způsob, jak se učit, jak relaxovat, a hlavně jak mezi tím udržet rovnováhu. Máme mnoho aktivních studentů, kteří se podílejí na fakultních akcích, skvěle propagují fakultu a jsou velmi angažovaní. Ale pak přijde realita – nestíhají zkoušky, rovnováha je narušena a dostavuje se frustrace.

Proto je důležité nejen motivovat studenty, ale také jim vytvářet prostředí, které jim pomůže tuto rovnováhu udržet. A to je výzva, kterou jako fakulta musíme neustále řešit.

Získáváte nějakou zpětnou vazbu od studentů ohledně výuky? A pracujete s ní následně?

Jasně, v rámci univerzity probíhá každý semestr evaluace výuky. Účast sice není stoprocentní, ale i tak nám poskytuje cennou zpětnou vazbu, se kterou aktivně pracujeme – nejen já, ale i vedoucí pracovišť, garanti studijních programů a předmětů, stejně jako samotní vyučující. Bez jejich zapojení není možné zpětnou vazbu validovat a případně nastavit výuku jinak, lépe.

Co mě osobně velmi těší, je skutečnost, že se studenti naučili nejen kritizovat, ale také chválit. Toho si opravdu nesmírně vážím – i my jsme lidé a potřebujeme občas povzbudit a ujistit se, že to, co děláme, má smysl.

Základem pro studenty je nepodcenit start. Je důležité co nejdříve najít vlastní způsob, jak se učit, jak relaxovat, a hlavně jak mezi tím udržet rovnováhu.

Lékařská fakulta OU nabízí také programy v rámci celoživotního vzdělávání. Pro koho jsou určeny a co přinášejí?

Naše fakulta nabízí pestrou škálu vzdělávacích možností – od celoživotního vzdělávání dle § 60 zákona, které je určeno zejména pro neúspěšné uchazeče v přijímacím řízení. Ti se mohou během roku připravovat na další pokus o přijetí a zároveň se aktivně věnovat oboru, o který mají zájem.

Dále nabízíme krátkodobé kurzy zaměřené na rozšíření kompetencí v rámci profesní praxe – například certifikované kurzy Ministerstva zdravotnictví ČR, ale také zájmové kurzy pro širší veřejnost.

Velký rozmach těchto aktivit nastal díky projektu Jesenius, jehož jsem měla tu čest být řešitelkou. A dnes zažíváme další boom díky našemu simulačnímu centru, které poskytuje ideální zázemí pro praktickou výuku i specializované kurzy.

Proděkankou jste již od roku 2008. Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch v této funkci?

Když se mě někdo zeptá na zásadní momenty, vždy si vzpomenu na to, jak jsem si v dané chvíli říkala: „Tak, tohle je vrchol, teď už můžu odejít.“

Například když v roce 2010 přijela do Ostravy akreditační komise na kontrolu před rozhodnutím o udělení akreditace programu Všeobecné lékařství. A pak přišel verdikt: „Akreditace udělena.“ To byl prostě zázrak. Emoce, které tehdy panovaly, se nedají popsat – směs úlevy, radosti, hrdosti, vděčnosti, ale také obav.

Dalším významným mezníkem bylo získání akreditace pro program Double Diploma ve studijním programu Fyzioterapie s partnerskými institucemi ve Švýcarsku. Tato spolupráce, která začala v roce následujícím po udělení akreditace Všeobecnému lékařství, se postupně rozvinula natolik, že vyústila ve vznik samostatné akreditace v italském jazyce – jak ve Švýcarsku (kanton Ticino), tak v Itálii.

A mohla bych pokračovat – mezi další významné milníky patří získání akreditace doktorského studijního programu Ošetřovatelství, následně Hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie, a později také medicínsky zaměřených doktorských programů, jako například Chirurgické obory.

V současné době máme již osm akreditovaných doktorských studijních programů, jeden je právě v průběhu akreditačního procesu a zvažujeme ještě jeden až dva nové.

Získání akreditace studijního programu Všeobecné lékařství v anglickém jazyce a následně programu Zubní lékařství bylo také jedním z těch momentů, které bych nazvala malým zázrakem.

A co vám udělalo největší radost?

Asi největší radost – větší než starost – mi přinesla cvičná nemocnice, naše simulační centrum. Když si vzpomenu, kolik úsilí stálo získat na něj finance a prosadit jeho vznik, cítím hrdost. Byť jsme s týmem věřili, že to má smysl, cesta nebyla jednoduchá. O to větší mám radost, že jsme to ustáli.

Na závěr bych ráda zdůraznila, že tohle všechno není práce jedné osoby. Vždy jde o spolupráci – ať už širšího nebo užšího kolektivu kolegů, s mým větším či menším přispěním. Například akreditace zdravotnických studijních programů, simulační centrum by nebyla možná bez zapojení výborných a obětavých kolegyň a kolegů a mohla bych pokračovat.

Bez nich bych tady neměla co povídat. Každý úspěch, každý milník, každá výzva, kterou jsme společně zvládli, je výsledkem týmové práce. A za to jim patří moje velké poděkování i za to, že mi věřili a snad ještě věří. (úsměv)

Z pozice laboranta jsem postupně pronikala i do výuky jako lektor, zároveň jsem působila jako tajemník katedry a rozvrhář fakulty. A v roce 2008 přišla nabídka na pozici proděkanky pro studium.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se začala angažovat v oblasti vzdělávání na fakultě?

Na Zdravotně sociální fakultu OU (předchůdkyni Fakulty zdravotnických studií v roce 2008 a následně Lékařské fakulty v roce 2010) jsem nastoupila v roce 2002 jako odborný laborant na Ústav fyziologie pod vedením prof. Jiráka. Vždy mě přitahovala genetika, a tak jsem později přešla na stejnou pozici na Katedru vyšetřovacích metod pod vedením prof. Dobiáše – dnes Ústav laboratorní medicíny pod vedením prof. Stejskala, kde odborně působím dodnes.

Chtěla jsem se věnovat genetice, genetické toxikologii, spolupracovala jsem s Oddělením genetické toxikologie na Zdravotním ústavu v Ostravě, plánovala jsem projekty, další vzdělávání… Dokonce jsem dostala nabídku na dlouhodobou stáž v USA.

Jaké bylo vaše další působení na fakultě?

Z pozice laboranta jsem postupně pronikala i do výuky jako lektor, zároveň jsem působila jako tajemník katedry a rozvrhář fakulty. A v roce 2008 přišla nabídka na pozici proděkanky pro studium. Nebylo to jednoduché rozhodnutí – měla jsem tehdy půlročního syna a byla jsem zpět na fakultě jen na částečný úvazek. Nakonec mě okolnosti přesvědčily, a největší podíl na tom měl můj tatínek. Říkával: „Nelituj nikdy toho, co jsi udělala, ale lituj toho, co jsi neudělala a mohla jsi.“

A tím se rozjela tato část mého profesního života – bohužel na úkor té odborné. Když se mě někdo zeptá, zda bych se rozhodla stejně, po krátkém zaváhání odpovím, že ano. To zaváhání je jen chvilkové přemítání nad tím, co všechno – i těžkého (asi nemusím připomínat období dvou děkanů, potíže a nedůvěru kolem přijímacího řízení) – tato pozice přinesla. Ať už v pracovním, nebo osobním životě.

Jaké výzvy podle vás čekají Lékařskou fakultu v příštích letech?

Ty jsou jasné, ale náročné. Získat akreditace studijního programu Všeobecné lékařství a Zubní lékařství na standardní dobu studia, to jest 10 let. Získat ještě akreditace plánovaných doktorských studijních programů. Rovněž se pokusit získat habilitační řízení a následně jmenovací řízení navazující na klinické obory.

Zachovat si to, co nás dělá jinou lékařskou fakultu – individuální přístup, kvalitní praktická výuky a praxe a zachovat si přátelskou tvář. Udržet si institucionální akreditaci u nelékařských zdravotnických oborů, zachovat a dále zvyšovat kvalitu ve vzdělávání jak v česky akreditovaných studijních programech, tak i těch cizojazyčných. A stát se vším tím pro větší část uchazečů fakultou první volby. Není toho málo, že? (úsměv)