Jak se vůbec student dostane do nominace na univerziádu?

Já jsem byl v nominaci už vloni, kdy mě oslovil pan Jaroslav Stolařík, který má na starosti celý vysokoškolský tenis. Tehdy ho zajímalo, jestli bych vůbec měl zájem, protože dostat se v té době do Číny nebylo zrovna jednoduché. Já souhlasil, protože mě ta příležitost lákala a tím, že jsem byl očkovaný jsem navíc splňoval i přísné čínské restrikce.

…jenže člověk míní a okolnosti mění…

Je to tak, když nakonec univerziádu kvůli covidu vloni zrušili, tak jsem byl hodně zklamaný, protože jsem si vážil té nabídky a zároveň jsem od toho hodně očekával. Vzpomínám si, že jsem to tehdy musel hodně vstřebávat. Zároveň jsem si ale pořád říkal, makej, buď zdravý a může to klapnout za rok.

A ono to klaplo a mohl jste začít plánovat cestu do Číny. Byla to vaše premiéra v téhle zemi?

Jednu zkušenost jsem už měl a paradoxně na tom samém místě. Před šesti lety jsem byl také v Čcheng-tu na juniorském turnaji, takže jsem tušil, do čeho jdu a co mě tam čeká. Jen tam byl jeden podstatný rozdíl…

Pokračujte…

Před šesti lety jsem tam byl na jaře, kdy bylo počasí chladnější. No a letos na přelomu července a srpna to bylo kvůli vysoké vlhkosti přece jen mnohem náročnější.

Jak náročný byl pro vás přesun mezi Českem a Čínou?

S tím, co si sbalit, jsem problémy neměl. Samotná cesta ale byla hodně složitá. Časový posun i přesuny na letištích byly jak fyzicky, tak psychicky náročné. Cesta do Čcheng-tu vyšla ještě dobře, protože jsem cestu prospal a vzbudil jsem se na čínský čas, kdy jsem pak ten režim vychytal. Horší to ale bylo při návratu, kdy jsme letěli nějakých 31 hodin, takže jsem si domů přivezl „kvalitní“ jet lag a trvalo mi pár dní, než jsem se vrátil do normálu.

A pak to najednou začalo. Ceremoniál a ostrý start soutěže…

Než to celé vypuklo, jsem si říkal, že mířím na mistrovství světa univerzit a univerzitních studentů. Krátce poté, co jsem dorazil do Číny a koneckonců i při samotném zahajovacím ceremoniálu, jsem pochopil, že jsem spíš na akci, která se blíží dospělým olympiádám. Atmosférou i organizačně. Prakticky na každém kroku bylo vidět, jak moc na úspěšnosti té akce čínským pořadatelům záleží a kolik peněz do ní nalili. Organizačně to bylo zvládnuté skvěle a myslím si, že celá Ostrava by nestačila vykrýt to množství dobrovolníků, kteří byli prakticky na každém kroku.

Univerziádu zahajoval čínský prezident Si Ťin-pching. Vnímal jste, že celá akce nemá jen sportovní rovinu ale i tu politickou?

Myslím si, že sport a politika se vždycky nějak propojí. Už jen při tom slavnostním ceremoniálu byla přesně vidět ta čínská výchova i to, jak jsou precizní a všechno bylo doslova v pozoru i s přítomností vojáků. Když to řeknu natvrdo, chvílemi to na mně působilo, že tam pochodují jak na buzerplace.

Na univerziádě jste zasáhl do singlu, deblu a mixu. Věřil jste si?

Chtěl jsem jít kolo od kola, předvést to nejlepší, co umím a bojovat o každý míč. No a v deblu to nakonec krásně vyšlo.

Kolik času jste s deblovým partnerem Victorem Sklenkou měli na sehrání?

Plánovali jsme, že spolu zkusíme debl v Česku, ale to nakonec neklaplo, protože jsme oba měli jiné priority. Debl jsme si tak spolu poprvé zahráli až v Čcheng-tu, dva dny před ostrým startem turnaje, kdy jsme hráli s čínskými a francouzskými soupeři. Zápas od zápasu jsme se pak hledali a zlepšovali, až to nakonec cinklo.

Už jste naznačil, že počasí bylo náročnější. Jak jste se při zápasech vyrovnával s horkým počasím a extrémní vlhkostí?

S počasím to byl boj. Ta vlhkost, která byla občas až stoprocentní, dala v kombinaci s třicetistupňovými vedry člověku hodně zabrat. Člověk jenom vyšel ven a připadal si jak v pračce, ani se nemusel pohnout a už z něj sršel pot. Spotřeba osušek a potítek byla při zápasu hodně velká a stejné to bylo i s pitím. Za den člověk jako by nic vypil x litrů tekutin.

Jaká byla podle vás úroveň tenisového turnaje?

Myslím, že hodně vysoká. Hlavně z toho důvodu, že tam bylo spousta hráčů z Asie, kteří byli jednak na ty podmínky zvyklí a jednak bylo vidět, že asijské země posílaly opravdu to nejlepší, co měly k dispozici. Třeba v deblu jsme natrefili na kluky, kteří byli třeba 200. na světě v singlu i v deblu. Ta úroveň byla srovnatelná s turnaji, které hrávám.

Před sebou teď máte krabičku se stříbrnou medailí z Čcheng-tu. Jak budete vzpomínat na finále?

Určitě jen v dobrém. Na takový zápas, a navíc na centrálním kurtu, se nedá zapomenout. Obzvláště když vám fandí tolik lidí včetně českých basketbalistů, kteří den nato vyhráli zlato. Snažil jsem se užít si každý balon a dát do toho všechno. Sice to bohužel nevyšlo, ale náš výkon byl podle mě hodně dobrý.

Kde najde stříbro z z Čcheng-tu své místo?

Určitě nezůstane v krabičce (smích). Bude viset někde v mém pokoji poblíž postele, tak abych ji každé ráno měl na očích, když se probudím.

Neplánujete po stříbrném úspěchu pokračování spolupráce s Victorem Sklenkou?

Bavili jsme se o tom, že bychom zkusili další turnaje, ale v tuto chvíli máme každý svůj program. Já mám turnaje, Viktor taky a tím, že na konci srpna zamíří na svou domácí univerzitu do USA, to v nejbližší době asi neklapne.

Měl jste v Číně čas i na něco jiného než na tenis?

Ze začátku moc času nebylo. To jsem byl rád, že jsem se aklimatizoval, potrénoval jsem a regeneroval. Jakmile nám ale v sobotu skončila soutěž, měli jsme před sebou dva perné dny plné exkurzí. Po turnaji jsem byl hodně utahaný a nečekal jsem, že za dva dny našlapu pětatřicet kilometrů, ale stálo to za to. V neděli jsme se vydali na chovnou stanici pand, která je jedinou v Číně, což bylo nádherné, a i s výkladem v angličtině to byl super zážitek. Ten samý den jsme zároveň strávili čas v centru města, kde jsme si prošli jejich typické trhy a navštívili stravovací plácky. Co mě ale nejvíc zaujalo byl pondělní výlet, kdy jsme navštívili údolí řeky s neskutečnými pohledy a scenériemi a vydali se do hor, kde má kořeny Taoismus.

Cizinci jsou v Číně pod drobnohledem. Měli jste volnost nebo jste byli hlídáni na každém kroku?

Byl jsem hodně překvapený, protože jsme si v uvozovkách mohli dělat, co jsme chtěli. Měli jsme kartičku, na kterou nás všude pustili, měli jsme hromadnou dopravu zdarma. Jen jsme museli procházet kontrolními bránami, kde nám snímali obličej a skenovali batůžky, kdy jsme se před nimi museli třeba napít vody v láhvi, aby měli jistotu, že neneseme nějakou nebezpečnou látku. A s tím drobnohledem to taky sedí. Když jsme byli mimo vesničku, tak si nás kolemjdoucí obyvatelé fotili jako nějakou raritu (smích).

V Číně platí omezení pro v Evropě běžně používané komunikační platformy. Dařilo se vám spojit s rodinou a přáteli?

Měli jsme to štěstí, že jsme byli na univerziádě. Pořadatelé pro nás vytvořili síť, která podporovala v Číně zakázané komunikační platformy. Domů jsem tak volal před WhatsApp prakticky každý den.

Když se zpětně ohlédnete za celou akcí, v čem je podle vás kouzlo univerziády?

Těch rozdílů oproti běžným turnajům je tam hodně. Začal bych asi těmi organizačními odlišnostmi, protože když přijedu na klasický turnaj, který hrávám, tak většinou máme rozhodčího na empiru až od finále kvalifikace nebo až v hlavní soutěži. Lajnový rozhodčí jsou pak až ve finále a sběrači se objeví jen málokdy. Na univerziádě to bylo od začátku se vším všudy jako na velkých turnajích, které sledujeme v televizi – a to včetně mikrofonů a divácké kulisy. A když se oprostím od těch organizačních odlišností, tak je to prosté. Pro mě vždy byla odjakživa obrovská čest reprezentovat – ať už svůj klub nebo svou zemi. Zároveň vím, že mě to dokáže vybičovat k mnohem lepším výkonům. Když vidíte, jak vám fandí další reprezentanti Česka, tak si nedovolíte nic vypustit a jedete naplno, protože je to neskutečné.

Jak budete na univerziádu vzpomínat?

Já myslím, že jenom v dobrém. Už jen to, že jsem se na ni dostal, a ještě účast okořenil ziskem stříbrné medaile, je zážitek na celý život.

Teď se vrátíme zase k nám do Ostravy. Jde na naší Přírodovědecké fakultě a obecně na Ostravské univerzitě skloubit profesionální sport se studiem?

Když jsem studoval bakalářské studium, bylo to určitě těžší skloubit než teď na navazujícím. Vyučující se mi ale vždy snažili vyjít vstříc a to, na čem jsme se domluvili, zkrátka platilo. Na magistrovi mám teď didaktiky a další věci a třeba doktorka Barbara Baarová mi hodně pomáhá všechno zvládnout. Tím, že studuju, samozřejmě nemůžu být na kurtu od nevidím do nevidím, ale v rámci možností to skloubení myslím funguje víc než dobře. Vzdělání pro mě ale i přes tenisové sny zůstává prioritou, protože nikdy nevíte, co se může stát.

Jaké je téma vaší diplomové práce?

Výuka geografie v netradičních zemích. Konkrétně v Zimbabwe a Kazachstánu, kde jsem sám byl a mám tam dost známých, kteří studovali střední i vysokou školu. Opřu se jednak o učebnice, o data i fakta, která se budou vztahovat k určitým obdobím. V Zimbabwe mě tak mimo jiné bude zajímat éra prezidenta Roberta Mugabeho. Ve hře je toho ale mnohem víc.

Budeme se těšit na její dokončení. Dokážete si přesto představit, že vyměníte tenisovou kariéru za dráhu učitele?

Můj plán je určitě dotáhnout studium do zdárného konce a pak se na rok až dva naplno vrhnout na tenis. Když to klapne a půjde to dle mých představ, budu určitě rád. Když ne, určitě bych si dráhu učitele rád zkusil, protože pracovat se studenty mě baví. Takže uvidíme, co přinese budoucnost.

Takže se teď nejvíce výhledově chystáte na období po studiích na naší Ostravské univerzitě?

Po návratu z Číny jsem začal spolupracovat s Dušanem Lojdou a snažíme se tvořit plán na nadcházející rok v kombinaci se studiem. Směřujeme to k tomu, aby po státnících nenastal obří skok v množství tréninkových jednotek, ale aby jejich navýšení bylo pozvolné.

Když naše povídání (nejen) o univerziádě uzavřeme. Co se vám s odstupem času vybaví, když se řekne Čcheng-tu?

Já myslím, že jejich heslo „Chengdu makes dreams come true“ a panda, která byla na každém rohu (smích).