Blíží se doba návratu žáků do základních škol, možná i studentů do škol středních. Učitelé i žáky tak čeká adaptace, průchod změnou. Přijdou v jiném naladění než po prázdninách, i v jiném naladění než po nemoci. Povrchně, „viděno zvenčí“, nepůjde o nic náročného. Zkušenosti z omezení v roce 2020 však žádají, aby změna proběhla smysluplně, postupně, byla snížena možnost nástupu deziluze až averze z obou stran.

Postupná integrace, jednotlivé kroky

1. Vyučující přivítá žáky obdobně jako při zahájení školního roku. Odpoví na dotazy, naladí žáky na svou fyzickou přítomnost. Pokud nepůjde o dotaz, nehovoří o výuce, „nutnosti ověřit, co zapomněli a co se naučili“ a podobně, je vyloučeno ohrožovat je informacemi o „nutnosti písemné práce, která ověří, jak učivo zvládají“ a podobně.
2. Seznámí přítomné se změnami, které nastaly v okolí školy a v budově (zahradní úprava, stavební práce, malování, výzdoba atd.). Aplikací dotazu „co zaujalo je samotné“, čeho si všimli, vede žáky směrem k představě prostoru školy. Následně v uvolněné atmosféře dává otázky, které žáky mentálně k prostoru školy přibližují. Otázky má připravené, jejich volba odpovídá věku žáků, studentů.
   Příklad otázek:
   –  V jaké barvě je fasáda školy (jaké barvy jsou na fasádě školní budovy)?
   –  V jaké barvě jsou vstupní dveře do školní budovy?
   –  Vstupní dveře do budovy zvenčí mají kliku, kuličku, anebo madlo?
   –  Na které straně při vstupu do budovy je systém zvonků do sborovny, ředitelny…?
   –  Jsou při vstupu do budovy živé květiny?
   –  Zábradlí na schodech je kovové, dřevěné, anebo kombinace kovu a dřeva?
   –  Jaká barva převládá na podlaze chodby před třídou?
   –  Co je použito jako výzdoba na stěně chodby nejblíže třídy?
   –  Jaké je osvětlení chodby – zářivky, lustry, anebo jen bodové osvětlení?
   –  Jsou na chodbě hodiny (někde v budově školy)?
   Deset připravených otázek (vyučující samozřejmě zná správné odpovědi) dává každému žákovi možnost upevnit svou představu o budově školy, „mentálně do ní vstoupit“, nejen být fyzicky přítomen. Pokud je dobrý vztah mezi vyučujícím a žáky, je možné tento „kvíz“ udělat písemně s tím, že za každou správnou odpověď mají jeden bod. Hodnocení provádí žáci, určitě ne vyučující! Následně pedagogický pracovník pochválí ty, kteří dosáhli sedmi a více bodů.
3. Jakmile je dosaženo „mentální přítomnosti“ žáků v budově školy, může následovat integrace třídního kolektivu – kdy vše je vedeno v uvolněné atmosféře, pedagogický pracovník sleduje dynamiku třídy, a ta je zásadním vodítkem pro okamžik sdělení další instrukce: žáci dostávají k dispozici papíry formátu A4, na který obkreslí svou ruku dlaní vzhůru. Mají tedy před sebou obrys své vlastní dlaně ruky, ve které nedrží psací nástroj. Nyní jsou vyzváni, aby do středu obrysu dlaně připravili pracovní nástroj tak, jako by chtěli do obrysu něco vepsat. Pak zavřou oči. U zavřených očí (to je nutná podmínka, vyučujícím zdůrazňována) kreslí do obrysu své vlastní dlaně čáry, které si v představě vybaví na své dlani a prstech. Vše při zavřených očích. Na dotazy typu: „Ale co když se netrefím?“ Odpovídá vyučující ve smyslu slov „je to hra, prostě to vyzkoušejte“. V příhodnou chvíli pak sděluje, že „kdo má hotovo, může otevřít oči“. Nastává uvolnění, šum až hluk, drtivá většina žáků má tendenci ukazovat své dílo ostatním – a hlavně, kontrolovat realitu s nákresem.
   Zda v této fázi pedagog sděluje další informace, anebo nechává jen odeznít prožitek, záleží na věku žáků a dispozici pedagoga. Lze například sdělovat, že „si vyzkoušeli, jak znají svou ruku, která s nimi roste z dělohy, nejkvalitnější pracovní nástroj, díky kterému už mnohé poznali, aby si uvědomili, čeho všeho se třeba jen dnes touto rukou dotýkali ve školní budově (uvolnění atmosféry ve smyslu slov „byl jsem na záchodě“, je zcela v pořádku).
4. Následně nechává po odeznění efektu žáky obrátit list papíru tak, aby měli před sebou prázdnou stránku. Požádá přítomné, aby zavřeli oči a při zavřených očích nakreslili svůj vlastní obličej. Ne jen obličej obecně, ale svůj vlastní, se všemi detaily, které si u zavřených očí vybavují. Pak dodává, že kdo má hotovo, může oči otevřít.
   Následuje fáze uvolnění, mnozí žáci ukazují svou kresbu ostatním, spontánně tak navazují „emoční kontakty“ s ostatními v blízkosti své lavice. Techniku vyučující může ukončit již v této fázi, anebo „přidávat“ podle věku žáků a cíle. Například sdělí, že je velmi významné přijmout svůj obličej, znát jej, mnozí lidé se dívají do zrcadla a „sami sebe nevidí“, soustředí se rovnou na detaily, které chápou jako závadové… Je velmi důležité přijmout svůj obličej takový, jaký je – až po jeho přijetí se pokoušet o úpravy. Jinak dojde ke stabilní nespokojenosti, úpravám „podle někoho“, případně jen celospolečenského trendu a ztrácí se „vlastní tvář“, originalita atp.
5. Přichází závěrečná fáze integrace – žáci již jsou mentálně přítomní v budově, ve třídě, navázali spontánní „emoční kontakty“ se spolužáky nejblíže své lavice. Nastává vhodná doba k přijetí všech žáků, integraci celého třídního kolektivu.
6. Pedagogický pracovník má připraveny papíry formátu A4 (běžné do tiskárny), na které je předtištěn obrys lidské postavy bez detailů. (Jako „obrys Golema“, případně „perníkového Mikuláše“ bez očí, úst atd. – bez detailů, pouze obrys.) Papíry jsou rozdány. Pokud se jedná o žáky do 4. třídy základní školy, jsou vyzváni, aby „dovnitř“, do obrysu, napsali jména všech ostatních spolužáků (případně iniciály). Nikoho nevynechat. Pokud si nevybaví jméno, pak nějakou značku, která žáka nahradí.  Kam jeho jméno napíší, záleží na nich samotných. A nezapomenout sami na sebe.
7. Pokud jsou žáci starší (odzkoušeno u žáků od 6. třídy základní školy) mají za úkol „anatomizovat třídu“. Tak jako lidské tělo obsahuje různé orgány, končetiny a další, se pokusí umístit iniciály spolužáka na místo, které odpovídá orgánu nejlépe vystihující žáka – co umí, v čem je dobrý.
   Pedagog pak dává příklady na vyučujících z učitelského sboru, stejně jako dalších pracovnících školy, které žáci znají. Příklad: iniciály sekretářky (řekne jméno, případně udává zástupné písmeno) poznačí do dlaní obrysu postavy (ten předkreslí na tabuli). Na místo očí vepíše iniciály kolegyně ze sboru, která pro žáky organizuje akce a oni to ví, do prostoru srdce umístí iniciály kolegyně, o které předpokládá, že ji žáci chápou jako jedince „srdcem ve škole“, na místo plic vpisuje iniciály jedince, který „dýchá za školu“, dává impulsy, uklízečku, které záleží na čistotě do úrovní jater atd. Zpravidla jako příklad stačí 3–5 osob.
   Přítomní se dotazují, zda je možné jednoho člověka umístit na více míst, případně zda je možné, aby v prostoru jednoho orgánu bylo více spolužáků. Ano, obojí možné je. Dále se dotazují „kam umístit ty, které nevím, kam dát“. Je dobré doporučit jejich umístění na úroveň tenkého střeva, protože dnes víme, že tenké střevo řadí neuvěřitelné množství činností v těle, jen jsme na něj „pozapomněli“. Také zdůrazní, aby žáci umístili do obrysu sebe samotné.
8. Činnost žáků pedagog zastavuje, pokud vývoj ve třídě naznačuje rezignaci, případně žáci ve větší míře nedokáží udržet instrukci a radí si, nepracují samostatně. Není důležité, aby všichni žáci umístili všechny spolužáky. Významné je, aby se koncentrovali na danou činnost. Poté, co činnost zastaví, se dotazuje, který orgán je v lidském těle zbytečný. (Pokud žáci uvádějí „slepé střevo“, táže se, které orgány jsou zatíženy, když je slepé střevo vyňato, stejně jako například u žlučníku atd.) Dále se táže, zda přežije mozek v případě, že člověk nepůjde na stranu. Zda se člověk vyprázdní bez řízení zevnitř těla, případně „mozku“. Výsledkem je, že žáci prožívají informaci, že v lidském těle není zbytečný orgán a existuje provázanost. Následuje pointa: totéž je v kolektivu třídy. Každý je pro ostatní důležitý. Každý má své místo. A tak jako srdce není nadšené, „že to plíce rozdýchají“, nemusí být nadšený jeden žák ve třídě, skupina žáků ve třídě, když jiný udělá něco pro ně nepopulární. Každý je jiný a přesto důležitý. A nikdo „není mimo“, všichni do kolektivu patří. Vzniká zvláštní efekt racionálně uchopené sounáležitosti. Třídní kolektiv je v danou chvíli, v daném efektu, integrován. Žáci nejen fyzicky do školy přišli, usadili se ve třídě, ale prožívají soubytí.
9. Následně, ve zbytku vyučovací hodiny, se vyučující dotazuje „co bylo pro koho při distanční výuce složitější, co jednodušší“. V tuto chvíli však je žáky prožíván jako „jeden z nich“, ne jako jedinec v opozici, který dává požadavky. Protože po celou dobu „her“ na všímavost, osobní integritu a kolektivní integraci jej potřebovali k instrukcím a vyhodnocení. Zvedá se tak jeho úroveň přirozené autority. Následnou vyučovací hodinu již pokračuje v návaznosti sdělení většiny žáků o látce distančně přijímané obtížně.

Jeden vojevůdce kdysi prohlásil: „Chyby, které se udělají při nástupu vojsk, nelze během bitvy odstranit.“ Kořen rostliny nelze podceňovat, stejně jako způsob zahájení výuky po návratu do škol.