Dnes vyučuje na katedře dějin umění a kulturního dědictví, kde se specializuje na edukaci v oblasti průmyslového dědictví a jeho interpretaci. Věří, že edukace pomůže místním lidem se lépe identifikovat s regionem, pomůže jim zapustit hlubší kořeny.

Čemu se konkrétně věnuješ?

Teď se věnuji technickým památkám a interpretaci průmyslového dědictví, což znamená, že se nějakým přirozeným srozumitelným způsobem snažím vysvětlit různým cílovým skupinám, co to vlastně je technická památka a jaké má hodnoty. Využívám různé edukační programy nebo interpretační procházky, prohlídky…

Jak probíhá takový workshop o technických památkách?

To záleží na cílové skupině. Třeba pro mateřinky máme vymezeno přibližně 45 minut, kdy je dítě po celou dobu zapojeno, nemělo by být pasivní, abychom se nedostali do roviny prohlídky nebo formální edukace, která může probíhat i ve třídě. Důležité je, aby si děti vše osahaly, vyzkoušely si funkci strojního zařízení na funkčních modelech, hodně pracujeme s pomůckami. Já jsem v roli pozorovatele a komentátora, kdy se je snažím přimět k diskuzi, aby si samy zdůvodnily například funkci té dané věci. Když se bavíme o architektuře, na úvod jim něco vysvětlím a nechám je, aby si samy hledaly architektonické prvky, vedu je k pochopení té návaznosti, hledám analogie a přirovnávám k něčemu, co znají.

To zní, že edukační programy do online podoby přenést nelze…

Tahle práce se online dělat opravdu nedá a je jedno, o jakou cílovou skupinu se jedná. Pracujeme s různými skupinami – seniory, malými dětmi, středoškoláky, hendikepovanými, takže výsledky práce za poslední rok jsou tristní. To je, jako byste chtěli mít architektonický ateliér online, což se samozřejmě děje, ale výsledky neodpovídají úsilí, které tomu všichni zúčastnění věnují. I naši studenti se učí vzájemnými konzultacemi, na sobě zkouší, co funguje a co ne, probíhá mezi nimi brainstorming, je to kreativní, a to nyní není možné. Online výuka pro nás rozhodně není cesta.

Ta hlavní věc, která s přechodem do online prostředí zmizela, je autenticita. Domnívám se, že některé typy památek je nutné vnímat komplexně, ohmatat si je, „očichat“, vzít si je za své a zapamatovat si všechny autentické stopy po lidech, kteří tam pracovali a žili své příběhy a strávili tam kus života. To je nepřenosné.

Jak vypadá edukace průmyslového dědictví v zahraničí, kde a v čem bychom se mohli inspirovat?

V anglosaském prostředí má edukace na poli kulturního dědictví dlouhou tradici. U nás se o edukaci ve vztahu k památkám ve správě Národního památkového ústavu začíná hovořit až od roku 2000. O edukaci se jednotlivci pokoušeli i dříve, ale vždy šlo o individuální činnosti průvodců a kastelánů, kteří si uvědomovali, že s každou cílovou skupinou je třeba mluvit jinak. V roce 2011 začal pod Národním památkovým ústavem projekt nazvaný Památky nás baví zaměřený právě na vzdělávání v prostředí památek. Z tohoto projektu vzešlo několik metodik, proběhla konference, kde se zájemci mohli seznámit s tím, jak k edukaci v oblasti kulturního dědictví, včetně tedy průmyslového, přistoupit, mohli se inspirovat, vzít si z toho projektu to nejlepší, co v něm vzniklo. Pokud chceme, aby se lidé starali o památky a návštěvnost neklesala, popularizace ve smyslu edukace je nezbytná. Dalším jejím nesporným přínosem je, že tříbí hodnoty a postoje, což si v zahraničí velmi dobře uvědomují. U nás dosud všechny publikované informace měly vědecký charakter, výstavy nebo přednášky byly cílené výhradně na dospělého návštěvníka. Nikdy se o technických památkách nehovořilo v té základní rovině, co nám mohou přinést do společnosti, co se o nich můžeme dovědět, jaké jsou jejich hodnoty, proč bychom je měli chránit. Prostě primární věci.

Jaké jsou tedy jejich hodnoty a proč bychom je měli chránit?

Mnohé z nich kultivují svým architektonickým provedením prostředí, ve kterém žijeme, z hlediska technologií a strojního zařízení poskytují ponaučení, odkazují k technické a hospodářské vyspělosti našeho území, a to nemluvím jenom o historii. Takovým pěkným příkladem, na kterém je vidět přesah z historie do přítomnosti, je spolupráce mladoboleslavské Škodovky, Škoda Muzea, které sídlí v technické památce, a tamní vysoké školy. Průmyslová historie místa se prolíná celým městem a z přítomnosti využívané technické památky profitují všichni. Ostatně obdobným příkladem je i Dolní oblast Vítkovice, i když ve Vítkovicích výroba probíhá v trochu pozměněném modu.

Spolupracuješ nějak systematicky se vzdělávacími institucemi?

Edukační centrum při NPÚ bylo v roce 2015 zrušeno a v současné době neexistuje instituce, která by v regionu tuto práci dělala plošně a metodicky, navíc se jedná o práci, jejíž výsledky se dostaví za 10–15 let. Není tam prostě okamžitý efekt finanční ani v návštěvnosti, a to je hlavní problém. Investice se však vyplatí, protože ty děti, které k technickým památkám přitáhneme, k nim získají vztah, postupně k nim přivedou své děti, budou mít snahu památky chránit a přijde jim přirozené do nich investovat peníze, podílet se na udržitelném rozvoji. My jako univerzita spolupracujeme s institucemi zřizovanými městem, ačkoli nyní spolupráce z důvodu vládních opatření stagnuje.

Naši studenti tvoří edukační programy pro Dolní oblast Vítkovic, aktuálně pro Slezskoostravský hrad, pro NPÚ, muzeum, často jsou tam pak zaměstnáni, ale většinou pouze na dohodu. Naši studenti jim nabídnou de facto hotový edukační program včetně pomůcek, odzkoušený na dané cílové skupině, ale v okamžiku, kdy jim to chceme předat jako balíček, nastane problém, že nemají člověka, který by ten program vedl dál. Mnoho institucí nemá personální kapacity, aby dělali edukaci a zároveň udržovali běžný provoz památky. Nejsou vytvořená tato pracovní místa, jež vyžadují specifické vzdělání a hodně času na přípravu. Určitě by velmi pomohlo, kdyby si město zřídilo pozice památkových pedagogů na svých institucích, jež zřizuje. Vedle běžných průvodců by tak na objektech byl i edukační pracovník, který v tuto chvíli chybí.

Jak se město staví ke spolupráci s vaší katedrou?

Přímo s městem žádnou spolupráci zatím navázanou nemáme, spolupracujeme s institucemi, které jsou zřizovány městem. Vždy je to ale na bázi osobních kontaktů, přitom si myslím, že rozhodně máme co nabídnout, máme nápady i šikovné studenty, navíc Ostrava má tu škálu technických památek mnohem větší než jiná města, v některých případech jedinečnou. Jsou zde jiné hospodářské provazby, jiná témata, s nimiž se dá pracovat. V rámci edukace řešíme vždy i obecná témata, jako jsou vlastnické vztahy, hospodářské reformy, útlum průmyslu, je to prostě vždy v širším kontextu. Zkrátka technické památky výrazně napomáhají k dalšímu vzdělávání. Nějaké větší spolupráci s městem či školami se určitě nebráníme.

Jaký je mezi studenty zájem o edukaci v prostředí průmyslových památek?

Naši studenti se primárně hlásí na teoretický obor, my ale po nich najednou chceme, aby vyrazili do terénu, pedagogicky vedli skupinu lidí a vytvářeli něco kreativního. A na to oni nejsou připraveni a nemají s tím žádnou zkušenost. Edukaci zkrátka není schopen dělat každý, z těch přibližně 13 studentů dějin umění absolvují můj předmět 4, na druhou stranu jsou ale vynikající. Je třeba si také uvědomit, že technické památky mají specifickou typologii, funkci a vybavení. Co se týče technologií, je mnohdy opravdu náročné pochopit, jak fungují, a umět to předat dál na základní bázi. Vyžaduje to obrovské množství informací, které si musí studenti nastudovat, najít, dohledat, pochopit. Studentů, kteří to zvládnou, není mnoho.

To zní, že to už je hodně mimo dějiny umění v takové formě, v jaké si ji představujeme?

Já si myslím, že ne, protože základ interpretace nebo edukace je vyhodnocení tématu. A to vždycky probíhá v nějakém módu standardních památkových hodnot. To znamená architektonická hodnota, historická hodnota, lze pracovat s uměleckořemeslným zpracováním vybavení fabrik nebo se sbírkami průmyslníků a podobně. Je to hodně mezioborová práce.

Nezvažujete o rozšíření oboru o další předměty – třeba o propagaci kulturního dědictví?

S novými akreditacemi vznikly na některých vysokých školách obory s tímto nebo podobným zaměřením, pod MŠMT vznikla nová pracovní pozice edukátor v kultuře. Na Karlově univerzitě mají nově obor Edukace a interpretace kulturně historického dědictví, kde přednáším o technických památkách, oni nám zase připravují exkurze po klášterech s edukačními lektory. V rámci svých předmětů učím studenty například jak napsat tiskovou zprávu, s jednou studentkou nyní natáčíme krátká propagační videa, takže i s formami propagace získají nějakou zkušenost. Nově máme také obor učitelství, kde je větší prostor právě pro edukaci, pedagogiku, psychologii. S učitelstvím jsme ale začali před krátkou dobou, takže výsledky se dostaví za pět, šest, osm let. Já to ale vidím jako další možný rozvoj naší katedry a velmi se těším na výuku i na studenty. Ta škála vědomostí a znalostí, s nimiž se tady mohou setkat, je proto hodně široká. Když sem studenti přichází, asi úplně netuší, co všechno je čeká. Svým zaměřením jdeme více do praxe, kde je lepší uplatnitelnost.

Jaké máte odezvy na edukační programy na technických památkách?

Reakce jsou téměř vždy kladné ze strany konzumentů. Ze strany institucí už máme reakce různé. Když jsme dělali program pro školy v oblasti Michálkovic, kde žije mnoho sociálně znevýhodněných rodin, nastavili jsme cenu edukačního programu na 20 korun na osobu, která nám přišla, že pro děti a rodiny je přijatelná. Už ne tak ale pro kastelána, který za normální prohlídku vyinkasuje 100 korun, navíc průvodce se nemusí nějak zvlášť připravovat a ve skupině má i 40 lidí. Kdežto u edukačního programu se musíte vždy připravit a 45 minut se věnujete ideálně 12 až 15 lidem. Ten rozdíl je značný.

Květa Jordánová (*1981)

Studovala Dějiny umění se zaměřením na památkovou péči na FF OU a obor Vychovatelství se specializací výtvarná výchova na PdF OU. Už během studia se mohla pod dohledem prof. Matěje podílet na vědeckém výzkumu průmyslového dědictví, kde v terénu dokumentovala průmyslové památky. Na toto období vzpomíná zvláště ráda i proto, že se setkávala s příběhy majitelů vodních mlýnů a jiných technických památek, mezi nimiž nalezla trvalé přátele. Po ukončení studia zůstala v Národním památkovém ústavu na pozici edukačního pracovníka a PR pracovníka. V té době se zapojila do edukačního programu Památky nás baví, za nějž získala společně s celým realizačním týmem prestižní evropské ocenění Europa Nostra. Souběžně docházela do Věznice Heřmanice, kde působila jako sociální pracovnice. V roce 2015 nastoupila na katedru dějin umění a památkové péče, kde působí dodnes a vyučuje zde edukaci a interpretaci kulturního dědictví a památkovou péči o technické památky.

Květa Jordánová má dvě děti – Bruna (6) a Margit (2), a psa Akima, s nímž ve volném čase provozuje lovecký výcvik.