Útlum uhelného a ocelářského průmyslu je součástí transformačního procesu našeho regionu, který nyní hledá nové cesty vlastního ekonomicky i ekologicky udržitelného rozvoje. Lidí, kteří museli za posledních třicet let opustit průmyslové podniky, jsou v Moravskoslezském regionu desetitisíce.

Nyní se dvě socioložky chtějí ve svém výzkumu zaměřit na životní zkušenosti bývalých horníků a hutníků, jak se jim daří či dařilo vyrovnat se se ztrátou zaměstnání, jak se dokázali adaptovat na nové podmínky a jaké volí životní strategie.

Zajímají nás životní příběhy havířů a hutníků, chceme, aby se s námi podělili o nejrůznější okamžiky v jejich profesním, ale i soukromém životě.

„S kolegyní z USA Dawn Norris oslovujeme horníky a hutníky, ale i další lidi, kteří pracovali v přidružené výrobě, ženy i muže, aby se s námi podělili o své zkušenosti. Podobné výzkumy existují v Polsku i Spojených státech, ale v České republice se dosud řešila jen technická stránka věci, nikoli ta společenská. Nás nyní zajímají životní příběhy havířů a hutníků, chceme, aby se s námi podělili o nejrůznější okamžiky v jejich profesním, ale i soukromém životě. Náš výzkum by měl být o základním pochopení toho, jak tito lidé subjektivně vnímají či vnímali svou situaci,“ uvádí socioložka doktorka Nicole Horáková, která se dlouhodobě zabývá sociologií práce.

Kam zmizeli horníci?

Doby, kdy jsme mohli na ulicích potkávat muže se sazemi v očích, jsou dávno pryč. Neznamená to však, že někam beze stopy zmizeli. Jen změnili svou profesi, přizpůsobili se novým podmínkám a nikdo neví, kam se vlastně poděli. „Chceme zjistit, jak se tato profesní skupina vyrovnává s touto proměnou, a tím bychom chtěli pomoc i jiným profesím ohroženým změnami pracovního trhu, který je ovlivněn automatizací či umělou inteligencí. Lidé se budou muset umět těm změnám přizpůsobit. Rády bychom nabídly nějaké strategie, jak těmto lidem pomoci, protože dosud na toto téma neexistuje ani žádná literatura,“ vysvětluje Horáková hlavní záměr výzkumu.

Doktorka Dawn Norris má s podobným výzkumem zkušenosti z USA, kde sledovala schopnost takzvaných „bílých límečků“ vyrovnat se nejen se ztrátou zaměstnání, ale i s doprovodným stresem. „Po příchodu do České republiky jsem zkoumala, jak se po sametové revoluci lidé vyrovnávali se společenskými změnami, především co pro ně znamená změna či ztráta zaměstnání. Nyní mě ale velice zaujala práce s touto, pro mě novou a neznámou profesní skupinou, která pracovala převážně manuálně. Zajímá mě, jak horníci přemýšlejí o identitě ve vztahu k práci, protože přístup se zdá být odlišný pro lidi v USA ve srovnání s lidmi v České republice, včetně Ostravy,“ přibližuje Norris.

V rozhovorech s horníky chceme jít co nejvíce do hloubky, zajímají nás jejich subjektivní zážitky, jejich příběhy.

Vědkyně nyní chtějí oslovit co nejvíce lidí, kteří pracovali či pracují v těchto manuálně náročných profesích, aby s nimi vedly rozhovory. „Jsme průmyslová země. Existují hromady knih o technikách dolování a podobně, ale vůbec nic o lidech, kteří se těžbě a přidružené výrobě věnují či věnovali. V rozhovorech s horníky a hutníky proto chceme jít co nejvíce do hloubky, kdy nás budou zajímat jejich subjektivní zážitky, které si vyprávějí doma. Zajímají nás jejich příběhy. I literatura, která se věnuje transformaci, se zabývá převážně jen statistikou nezaměstnanosti, nikdo už ale nesleduje, co se stalo s lidmi, kteří pracovali v uhelném a ocelářském průmyslu, a to bychom právě chtěli zjistit,“ uzavírá Nicole Horáková.

• Pracoval/a jste v uhelném nebo ocelářském průmyslu?
• Máte zájem podělit se o svůj příběh a o své profesní zkušenosti?
• Dejte o sobě vědět na e-mail: nicole.horakova@osu.cz

Tento článek vznikl za finanční podpory Evropské unie v rámci projektu REFRESH – Research Excellence For REgion Sustainability and High-tech Industries, reg. č. CZ.10.03.01/00/22_003/0000048, prostřednictvím Operačního programu Spravedlivá transformace.