Kopecký

Ekokritika je směr výzkumu, který v České republice prakticky neexistuje. V tomto ohledu by se dalo říct, že jsi v rámci ČR solitér. Jak tě napadlo se věnovat právě tomuto tématu?

Už od doktorských studií se věnuji ekologické literární kritice, která je spíše známá jako ekokritika. Ve své disertační práci jsem zkoumal, jakým způsobem pět kalifornských spisovatelů přispělo k formulování principů tzv. hlubinné ekologie (významný směr ekologické etiky) a k formování radikálního ekologického hnutí v USA. Pro mě osobně byl formativní výzkumný pobyt na Kalifornské univerzitě v San José (Fulbrightovo stipendium). Kalifornie je stát obrovských kontrastů. Během necelých dvou století člověk tamější divočinu proměnil k nepoznání. Kořistnický a technokratický přístup k přírodě a krajině vyprovokoval nebývalý rozmach environmentalismu, který doprovázelo „zelenání“ legislativy, průmyslu i mnoha vědních oborů, humanitní nevyjímaje. Na kalifornském pobřeží skončil proces kolonizace kontinentu, ve kterém byli poraženi nejen divoši (Indiáni), ale i divočina. Nepřekvapí proto, že právě v Kalifornii byl založen Sierra Club, dnes největší environmentální organizace na západní polokouli. Kalifornie je laboratoří nejen pro geology a biology, ale i pro humanitní a společenské vědce, protože mnohé procesy a tendence lze poprvé sledovat právě tam. I proto někteří experti tvrdí, že vlny budoucnosti se tříští o kalifornské útesy. S trochou nadsázky se dá říci, že dnešní problémy Kalifornie bude řešit zítra zbytek Ameriky a pozítří celý svět. Kalifornii i v tomto roce postihly nebývalé vlny veder a požáry, které vědci přičítají především změně klimatu. Stále více vědců tvrdí, že to, co bylo dříve extrémem, se stává normou. Obraz Kalifornie jako ráje na zemi se vytrácí, v poslední době se o tomto státu píše a mluví spíše jako o infernu.

 

Téma ekologie a environmentu tě zajímá dlouhodobě, proč se jim v České republice nevěnuje větší pozornost? Nezaspali jsme malinko dobu ve vztahu k zahraničí?

Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Je ale dobré připomenout, že ekologii tematizoval už český disent a zůstala prioritou i bezprostředně po sametové revoluci. Z postu ministra životního prostředí v té době definovali veřejnou debatu respektovaní odborníci/ekologové, jmenovitě Josef Vavroušek, Ivan Dejmal či Bedřich Moldan. Brzy je však vystřídal Václav Klaus, který hlavně jako prezident opanoval veřejnou debatu o ekologických tématech. Přední český klimatolog Radim Tolasz (působí na ostravské pobočce Českého hydrometeorologického ústavu) a jediný český člen Mezivládního panelu pro změny klimatu přitom jednoznačně usvědčil Klause z diletantství v oblasti klimatologie a jeho pohled označil za „odborně nesprávný, zavádějící a často záměrně manipulativní.“ Otázka zní, kolik lidí kdy slyšelo o Tolaszovi. A kolik lidí bylo vystaveno desítkám textů a sérii knih Václava Klause na toto téma. Dnes je situace lepší, klimaskeptické názory se rozmělňují ve virtuálním prostoru, hlavně na dezinformačních webech. Je ale také třeba říci, že ani tak radikální klimaskeptik jako prezident Václav Klaus nedosáhl toho, co se povedlo Donaldu Trumpovi za krátkou dobu v USA. Po jeho nástupu do funkce byly z webu federální Agentury pro ochranu životního prostředí staženy veškeré informace o změně klimatu, výzkum v oblasti změny klimatu se snaží omezit i na dalších úrovních. Systematicky eliminuje nepohodlnou vědu, což je děsivé. Naštěstí americká vědecká obec není tak závislá na státu jako třeba ta česká.

 

Jaký prostor je ve vědě či veřejném prostoru věnován ekokritice ve Spojených státech?

V USA jde o kultivované a rychle se rozvíjející pole bádání. Na některých amerických univerzitách existují místa se specializací na literaturu a životní prostředí. Na poslední oborové konferenci v Kalifornii předneslo příspěvek kolem pěti set akademiků. U nás je ekokritika pole téměř neorané, setkáváme se zatím spíše s ojedinělými výhonky. Třeba Erazim Kohák a Václav Cílek ve svých knihách občas pracují s literárními texty s ekologickou tematikou, i když určitě nejsou ekokritiky v pravém smyslu slova. Na úrovni kvalifikačních prací se situace pomalu začíná měnit k lepšímu. A to i na naší fakultě. Koneckonců dvě vynikající studentky-ekokritičky se představily i v rozhovorech ve fakultních periodikách – Parisa Changizi a Karla Rohová. V českém literárněvědném bádání se krajina zkoumá hlavně z estetického hlediska. Potěšující zpráva je, že i v tomto směru vynikají ostravští bohemisté, zejména Jan Malura a Martin Tomášek.

 

Mohou humanitní nebo společenské vědy nějak přispět k otázce environmentu či k ochraně přírody? Kde se nacházejí ony styčné plochy?

Ekokritika takovou styčnou plochou je, jak už signalizuje název. Ekokritik by měl jistě být ekologicky gramotný. Jednou z premis je, že ekologická krize je také krizí kulturní či hodnotovou. Vztah člověka k přírodě se vyvíjel společně s kulturou. Není konstantní ani v čase, ani v místě. Určuje ho kultura v širším smyslu slova. Pokud toto východisko přijmeme, těžko můžeme doufat v zásadnější zlepšení životního prostředí pouze za pomocí ekonomických a techn(olog)ických nástrojů. Kořen problému je hlouběji. V oblasti ochrany přírody začínají hrát stále větší roli například ekopsychologové. Jejich výzkumy prokazují, že strašení (např. klima-alarmismus) je kontraproduktivní. Také je zjevné, že vzdělání a inteligence s ekologickými postoji souvisí mnohem méně, než jsme si mysleli. Ne náhodou i v Evropě sledujeme vzestup humanitní environmentalistiky (environmental humanities), tedy oboru, který v českém prostředí uvedla do života profesorka Librová na MU v Brně. Na rozdíl od ekokritiky se neváže hlavně na literární a kulturní studia, prim zde hraje environmentální historie, geografie, filozofie, sociologie, antropologie atp. Obecným cílem disciplíny je doplnit a kontextualizovat environmentální vědy, a to s důrazem na kritické myšlení, dějiny, kulturně orientovanou analýzu, estetiku či etiku.

 

K čemu může přispět ekokritika v literatuře jako téma badatelského zájmu? Lze tam vysledovat nějaké možnosti inspirace či upotřebitelnosti?

Nejvýznamnější americký ekokritik Lawrence Buell má za to, že ekologická krize zahrnuje i krizi představivosti. Abstraktní jazyk přírodních věd či tvrdá data ne vždy umí efektivně vyjádřit naléhavost problému. Umělecká imaginace někdy dokáže mnohem působivěji a jasněji ukázat, jak se svět promění v důsledku klimatických změn. Vyniká v tom třeba žánr ekologické dystopie (v menší míře i utopie). A poetické vyjádření má podle některých větší potenciál formovat či změnit postoj k přírodě, než má věda. Obrovská vlna environmentalismu v USA v šedesátých letech 20. století se vzedmula do značné míry díky knize Rachel Carsonové Tiché jaro. Jak víme, efekt emoce a také obrazu je dnes velký. I proto je také film důležitým médiem z hlediska ekokritiky a samozřejmě postojů veřejnosti k ekologickým tématům. Třeba kasovní trhák Avatar zasáhl mnoho lidí i kvůli environmentálnímu poselství, konkrétně působivému ztvárnění zneužití přírody a přírodních národů. A třeba poezie kalifornského básníka Robinsona Jefferse, které jsem se intenzivně věnoval, měla také prokazatelný dopad jak na environmentální hnutí a (po)vědomí veřejnosti, tak na odbornou debatu v oblasti ekofilozofie a ekokritiky. Podle Jefferse „věda obvykle rozebírá skutečnost na kousky, aby došla k objevům. Pitvá a analyzuje. Poezie je spojuje dohromady, a produkuje tak srovnatelně hodnotný objev, který je zároveň tvůrčím počinem. Objevuje se něco nového, co sám autor předtím nevěděl, a něco nového vzniká.“ A ekokritici by tyto originální pohledy a vhledy měli vnášet do odborné a ideálně i veřejné debaty.

Za žádoucí osobně považuji prolnutí přírodních věd a tzv. environmental humanities. Užší spolupráce může být přínosná pro obě strany. V mnoha západních zemích už k tomuto překonávání hranic oborů dávno dochází. Vloni jsem strávil týden na University of California Davis, která patří v oblasti přírodních věd ke špičce i díky interdisciplinárnímu pojetí studia i vědy, které tam systematicky začali budovat již v devadesátých letech. Součástí tohoto trendu byl i program Příroda a kultura, u jehož zrodu stál básník Gary Snyder. Ten ve svých básních a esejích píše o pozapomenutých kulturách kalifornských Indiánů, kteří žili v hojnosti a za sebou nechali jen nepatrnou ekologickou stopu, zatímco novodobá kolonizace během necelých dvou století dramaticky proměnila přírodní podmínky státu. V kombinaci se změnou klimatu se toto prostředí stává stále hůře obyvatelné. Snyder mj. ukazuje staré indiánské praktiky, které mohou napomoci k navrácení rovnováhy a odvrácení zničujících přírodních katastrof (vysazování původních druhů travin, preventivní žďáření atp.). Některé z nich už jeho kolegové z UC Davis uvádějí úspěšně do praxe.

 

Rozhovor je jen malou ukázkou toho, jakým způsobem mohou humanitní a společenské vědy přispět do diskuze o klimatických změnách. Problémům spojeným se změnami klimatu i tomu, jak mohou k řešení klimatické krize přispět humanitní a společenské vědy, se budeme podrobněji věnovat v listopadovém vydání magazínu Filozofické fakulty OFFline. Brzy jej naleznete ke stažení na webových stránkách FF OU.