A do toho všeho nás ještě média neustále zaplavují tím, co všechno ke štěstí nezbytně potřebujeme a bez čeho se rozhodně neobejdeme. Moje oblíbené roční období to tedy rozhodně není a spíš se těším, aby už bylo po všem. Málokdy jsem zažil Vánoce, které by byly opravdu veselé, nebo které by se daly označit za klidné. Spíše se k těmto svátkům vázaly ne zrovna příjemné zkušenosti.

Jednou jsem měl podzim, kdy se pokazilo, co mohlo, a vyvrcholilo to tím, že jsem skončil někdy v půlce prosince v nemocnici. Standardně mi tehdy jako všem lidem s Crohnem, jejichž střeva se chovala, jakoby je napadl vetřelec, nedávali najíst a jídlo mi procházelo do organismu ve formě tekuté stravy podávané hadičkou. Vánoce se blížily a já byl celý nesvůj z toho, že poprvé poruším tradici a nebudu mít na štědrovečerní večeři kapra se salátem.

Taky jsem si tehdy uvědomil, jak jsem závislý na jídle. Není to pro mě jenom něco, co mě udržuje naživu, k tomu by mi stačila i ta umělá výživa. Ale jídlo mi zlepšuje náladu a taky mi pomáhá strukturovat den. Bylo nás na pokoji víc, co jsme nemohli jíst, a nejčastější hovory se točily právě okolo jídla. Bez jídla jsem na tom byl psychicky dost mizerně, ale bylo několik věcí, co mi tehdy pomohly tu dobu přežít. Třeba návštěvy, volání na linku důvěry, pláč (jeden den jsem byl zakrytý peřinou, aby mě nikdo neviděl, a prostě jsem ho probrečel) nebo můj počítač, kde jsem měl filmy, hry a všechno možné. Taky jsem kolem sebe měl spoustu kabelů a hadiček – k notebooku, mobilu, výživě a infuzím. Tak jsem si někdy představoval, že jsem kyborg nebo něco takového. 😊

Ale nejlepší byly sestřičky, bez nich by to bylo mnohem horší. Dělaly dvanáctky a já obdivoval, jak to vůbec zvládají a většina v dobré náladě. Bavilo mě s nimi vtipkovat. Když se blížily Vánoce, tak mi zvedaly náladu. A jedna z nich mi slíbila, že mi na balík s výživou nakreslí kapra, abych druhým nezáviděl. Když došlo na věc, sestřička začala panikařit, a že prý neumí kreslit. Tak tehdy naháněla jednu návštěvnici, která jí ho předkreslila, a sestřička mohla splnit svůj slib. Když jsme se pak ráno s jinou sestřičkou bavili o našich štědrovečerních jídlech, řekla, že ona svého kapra snědla za pár minut, ale do mě kapal celou noc.

I když letos snad v nemocnici neskončím, je stále mnoho lidí, co z nějakého důvodu nemůžou oslavit Vánoce doma nebo se svými blízkými. Mohou to být právě lidé v nemocnicích nebo léčebnách dlouhodobě nemocných. Nebo lidé bez přístřeší, lidé ve vězeních, v dětských domovech, domovech pro seniory nebo jiných zařízeních sociálních služeb. Ale mohou to být také lidé, co budou trávit svátky sami doma. Třeba kolegyně, která prošla rozchodem, odstěhoval se od ní syn a její šéf dal výpověď a ona neví, jak to bude v práci dál zvládat. Nebo kamarád s chronickou depresí, co nemá z ničeho radost. Nebo známá, co přišla o zaměstnání. Pro mnoho z těchto lidí Vánoce moc veselé nebudou a rozhodně to pro ně nebude ten nejkrásnější čas v roce. A tradice, které se k Vánocům váží, pak mohou být svazující a deprimující. Držet se určitých tradic je pro člověka i společnost bezesporu důležité, ale neměli bychom zapomínat také na to, že tradice jsou tu pro člověka, a ne člověk pro tradice.

Pokud chceme druhé něčím obdarovat, můžeme jim třeba věnovat svoji přítomnost, dát jim najevo, že je vidíme, slyšíme, respektujeme, jsme tu v danou chvíli pro ně. Můžeme třeba zajít za někým do domova pro seniory nebo je podpořit jako Ježíškovo vnouče, poslat dopis člověku ve vězení, poslat hračku dítěti v dětském domově, pomoci člověku bez přístřeší přečkat noc v teple, dodat naději pozůstalým nebo jakkoli podpořit někoho, kdo letos nebude mít možnost dát si štědrovečerní večeři s blízkými a rozbalit si s nimi dárky pod stromečkem.

Myslím, že tohle je dobrý způsob, jak oživit ducha Vánoc, který v současném světě zaměřeném na komerci a utrácení poněkud skomírá.

Za hranice respektu je blog, ve kterém se doktor Karel Pavlica z FSS OU pouští do džungle veřejného prostoru, kde naráží na sexismus, necitlivost, předsudky nebo stereotypy v oblasti lidských práv nebo komunikace, pojmenovává mnohdy ne zrovna příjemná fakta a nabízí cestu všem, co se k druhým chtějí chovat s respektem.