Právo nahlas přemýšlet – K výzvě rektora Ostravské univerzity

Autor: , 17. 11. 2014

Právo nahlas přemýšlet a v demokratické, otevřené soutěži získávat pro své myšlenky podporu by mělo být, a doufám, že bude, nadcházející volbou rektora potvrzeno.

Od Listopadu uběhlo čtvrt století a není snadné vtěsnat tu dobu do několika vět. To, co jsme jako rebelující studenti chtěli, byla svoboda a demokracie (a taky zrušení kateder marxismu-leninismu a vojenské, ale to sem teď nepatří). Nic víc. Nechtěli jsme kapitalismus, nejspíš ještě tak socialismus skandinávského typu, a neokouzlila nás proto klausovská „neviditelná ruka trhu“, protože nám nenabízela nic, co by nás zajímalo – nechtěli jsme být „odporně bohatí“, ale zajímalo nás poznání a umění, které nám dosud zůstávalo z moci strany a vlády skryto. Jak se od počátku vědělo (odlišné hlasy byly ovšem marginalizovány a zesměšňovány) a brzy i ukazovalo v praxi, zmíněná politická koncepce směřovala k vazalství veřejných institucí vůči politickým stranám, k výraznému omezení schopnosti státu hlídat fair play, k nekontrolova(tel)né privatizaci a především k opětovnému zbavení mocných odpovědnosti za jejich rozhodnutí, což nebylo vedlejším efektem urychlené hospodářské transformace, ale jedním z jejích podstatných, byť nepřiznaných cílů.

Nebyli jsme odkázáni jen na prvního polistopadového prezidenta, silně mě ovlivnila např. Jiřina Šiklová, Erazim Kohák či Hana Librová, Václava Havla jsme ale cítili jako svůj myšlenkový a morální maják, jako inspirátora a propagátora občanské společnosti, která se teprve nesměle rodila a rozvíjela a o jejíž možné síle nás překvapivě nejvíce přesvědčovaly permanentní znervóznělé šlehance menšího z vládnoucích nám Václavů. Věřili jsme tehdy v přitažlivost idey otevřené společnosti, a kdyby nás čerstvě přeložený Karl R. Popper nevaroval, že má i své nepřátele, mysleli bychom si naivně, že o svobodu a demokracii, chráněnými Ústavou, se již bát netřeba. Pak přišly zápasy o nezávislost veřejnoprávních médií, justice a policie, nedávno pak odmítnutí omezení akademických svobod. Pochopili jsme, že demokracie neexistuje bez demokratů a demokratem buď jsem, anebo nejsem, ne pouze tehdy, kdy se mi to hodí – třeba jen v pondělí, ve čtvrtek a v sobotu – a je to pro mě výhodné. Že demokracii je nutno neustále hlídat a pěstovat, jinak se snadno vytratí a z pravidel se stanou bezcenná byrokratická opatření, z ideálů zůstanou pouhá slova.

V souvislosti s chystanou volbou nového rektora Ostravské univerzity jsme se ocitli v situaci, kdy se musíme rozhodnout, zda akademickou svobodu moci si ze svého středu volit čelního představitele naplníme jen formálně, propachtujeme ji, nebo se o ni skutečně zasadíme, třeba i za cenu dlouhé paměti těch, kterým překřížíme cestu k moci, kterou si sice vysnili, ale nezaslouží.

Příběh mého univerzitního angažmá není nijak strhující. Do senátu OU jsem před třemi lety kandidoval proto, že se mi protivila myšlenka sloučení disparátních univerzit (spíše než kočkopsa mi připomínala vznik slonomravence) i způsob, jakým jsme před ni byli postaveni. V úvodní přetlačované jsem se stal místopředsedou a z této pozice se snažil tehdy klíčovému projektu vtisknout co nejdemokratičtější základy. Po jeho krachu jsem požadoval provedení inventury. Rektor, ačkoliv jsem jej opakovaně slyšel hovořit o výhradní zodpovědnosti z jeho funkce plynoucí, příslib seznámit senát s náklady a efekty projektu “sbližování OU a VŠB-TUO“ ani po půl roce nesplnil, naopak vynaloženou částku v řádu desítek miliónů bagatelizoval a toto téma ve výroční zprávě zastřel. Samospráva univerzit je jedním z nejvýznamnějších výdobytků Listopadu, vyžaduje však jednak oběť od těch, kteří v senátech, univerzitním i fakultních, nezištně – nikoliv jako spící agenti čekající na své předvolební oživení – zasednou, jednak počítá s etickým jednáním těch, kteří se ocitají v čele univerzity i fakult, neboť kontrolní mechanismy jsou založeny mj. na důvěře v to, že vedení skutečně kontrolováno být chce, jelikož to považuje za užitečné a správné. Jak podstatný je přístup k informacím, jsem si vyzkoušel na případu menzy, která nakonec nebyla zrušena, což vedení OU na základě nejasně interpretovaných hospodářských výsledků navrhovalo. Pochopil jsem – spolu s několika dalšími – že univerzitní web nepředstavuje jen neatraktivní, strnulou tvář školy, ale rovněž checkpoint kontrolující/umrtvující univerzitní dění a vzájemnou komunikaci mezi fakultami a jednotlivými pracovišti. Nadšeně jsme společnými mezifakultními silami a s podporou větší části fakultních vedení vytvořili informační portál Alive a otevřeli jej k aktivnímu užívání celé akademické obci včetně studentů. Je paradoxem, že právě zde jsem byl poprvé v životě – v souvislosti s vyhlášením rektorské volby – na pokyn dosluhujícího rektora cenzurován, což provázely zastrašující hromadné maily jeho prodloužených senátních „loktů“.

Až díky posledním událostem vidím, jak přesně do sebe výše vylíčené kamínky a jednotliví aktéři zapadají. Memorandum většiny děkanů, kteří se vyslovují pro kandidáta blízkého rektorovu srdci (neviděl jsem, jen slyšel, protože na shromáždění akademické obce, kde byly některé kompetence tohoto kandidáta zpochybněny, nakonec zveřejněno nebylo – přestali si být jeho kvalitami náhle jisti nebo ztratili záruky budoucí vděčnosti?), rektorovo přesvědčování studentské komory senátu (zdá se, že získání jejich podpory bude při volbě rozhodující) a manipulativní nátlak na předsedkyni senátu ukázaly, že rektor již nedokáže zachovat zdání nestrannosti, chce-li mít i nadále alespoň částečný vliv na řízení univerzity, a že jeho demokratické instinkty (podpora odvolání Dobeše a neúčast na předávání státních cen, za což jsem mu byl vděčný), mají bohužel své pragmatické meze. To, co dnes tato lobbistická skupina popisuje jako štvavou kampaň vymykající se akademickým zvyklostem, naopak vnímám jako odvážný čin přicházející v jediné možné chvíli, kdy se rozdávají nové karty a kdy je možné po mnoha letech díky akademickým svobodám opět požadovat, aby stejná pravidla platila i pro ty, kteří je ve svých projevech vyslovují a vyžadují od ostatních. Právo nahlas přemýšlet a v demokratické, otevřené soutěži získávat pro své myšlenky podporu by mělo být, a doufám, že bude, nadcházející volbou rektora potvrzeno.

 

K výzvě rektora Ostravské univerzity

Rektor Ostravské univerzity prof. RNDr. Jiří Močkoř, DrSc. mě dne 20. 11. 2014 vyzval, abych zveřejnil omluvu týkající se dvou pasáží ve výše uvedeném textu, které považuje za – cituji „naprosto nepravdivé a dehonestující mou osobu“.

Jedná se o tyto partie:

“…Je paradoxem, že právě zde jsem byl poprvé v životě – v souvislosti s vyhlášením rektorské volby – na pokyn dosluhujícího rektora cenzurován, což provázely zastrašující hromadné maily jeho prodloužených senátních “loktů”.”

“…rektorovo přesvědčování studentské komory senátu (zdá se, že získání jejich podpory bude při volbě rozhodující) a manipulativní nátlak na předsedkyni senátu ukázaly, že rektor již nedokáže zachovat zdání nestrannosti…”

Cenzurou míním výzvu kanceláře rektora ke stažení zprávy o vyhlášení volby rektora z informačního portálu Alive dne 29. 9.; když jsem zprávu po této žádosti nestáhl, byla bez mého vědomí odstraněna. Portál nebyl jako vhodné prostředí pro tento typ zprávy vnímán třemi senátory, z nichž jeden mi zaslal osobní mail, který jsem akceptoval, druzí dva využili hromadných mailů (v jednom případě dokonce celé akademické obci). V mailu senátora Viléma Nováka se mj. píše: „Celá situace je pro senát dosti ostudná, protože volby rektora jsou velmi závažná věc. Považuji to za selhání dr. Tomáška a navrhuji, aby bylo svoláno mimořádné zasedání senátu, kde nastalou situaci probereme.“ Časová následnost a ignorace mého předchozího mailu adresovaného všem senátorům, v němž celou záležitost objasňuji, mě přesvědčil, že nejde o věc samu, ale o mou osobu a nevraživost vůči portálu, s nímž jsem jako jeden z jeho zakladatelů spojen. Uvedené cenzurní zásahy přitom nebyly zdůvodněny odvoláním se na konkrétní úřední dokument, který by vylučoval umístění zpráv, jež jsou veřejně přístupny na hlavním webu OU, zároveň na portálu Alive, a nebyl jsem s ním konfrontován ani po zveřejnění svého blogu.

V žádném případě jsem nechtěl zveřejňovat informace nepravdivé nebo smyšlené. Je zřejmé, že schůzka studentů s rektorem proběhla a že tématem byly informace týkající se kandidátů na rektora. Přestože se jednalo o setkání voličů ze studentské komory senátu s nejvyšším představitelem univerzity v období před volbou, nebyl z něj pořízen žádný zápis, takže ani studenti, kteří měli pocit manipulace, ani nikdo jiný nemůže obsah jednání doložit ničím jiným než svými vzpomínkami. Takové jednání podle mě nemohlo a nemůže přispět ke klidné a svobodné atmosféře před volbou. V případě manipulativního nátlaku na předsedkyni senátu stojí tvrzení proti tvrzení, nebo přesněji tvrzení účastnice telefonního rozhovoru proti mlčení druhého účastníka.

Veškeré záznamy o komunikaci, která proběhla 29. 9. v souvislosti s vyhlášením volby, poskytnu Akademickému senátu OU. Podrobné prohlášení účastnice k obsahu telefonního hovoru z 10. 11. bude senátorům rovněž k dispozici.

Cílem mého textu nebylo vypracovat podklad pro úřední jednání jakékoliv instituce, chtěl jsem čtenáře přimět k zamyšlení nad situací, v níž se nacházíme. Proto jsem zvolil formu blogu, která umožňuje přemýšlet nahlas, podnítit diskusi a vést ji také přímo ve formátu tohoto média. Omlouvám se proto panu rektorovi i všem čtenářům, že jsem namísto úřední explicitnosti volil obecnější a shrnující informace, které však na podstatě zamýšleného sdělení nic nemění. Právě proto, že jsem se o panu rektorovi nevyjadřoval jako o soukromé osobě, nýbrž jako o nejvyšším akademickém funkcionáři veřejné vysoké školy, očekával jsem jinou reakci než dopis oznamující mi možnost žaloby na ochranu osobnosti.

V Ostravě dne 21. 11. 2014

Přečteno: 4812x
O blogu
Martin Tomášek
Jsou věci, které se obejdou bez komentáře - dobrá vůle, dobré jídlo, dobrý vtip. A některé ne...