Jedenáctý den – Mount Bisoke a možná přijdou i gorily

Prvního května byl plán jasný. Brzké vstávání, snídaně a pak rychle na téměř čtyři tisíce vysokou sopku Bisoke. U recepce národního parku, kde sopka leží, se nás chopili průvodci, dostali jsme chodecké hole a mohli jsme vyrazit. Každý z nás měl svého vlastního nosiče batohů. Ze začátku nikdo nechtěl tyto pány využít, ale posléze jsme za ně ještě byli hodně rádi. Krom průvodce a nosičů batohů s námi šli i čtyři ochránci se samopaly. Ještě před vstupem do deštného pralesa jsme měli možnost projít vesničku, kde žijí příslušníci kmene Twa, kteří jsou od pohledu výrazně rozdílnější než většina Rwanďanů. Muži velmi malého vzrůstu s o dost širšími nosy a rozdílnějším tvarem lebky obdělávali políčka obklopující hranice pralesa. Po vstupu do pralesa jsme byli všichni ohromení zdejší faunou a florou. Náš úžas posléze však nahradily patálie s terénem. V tento moment jsme si uvědomili, jak podstatné jsou pro nás ty hole, protože cesta na vrchol byla dost extrémní. Cestička vysekaná mačetami byla pokryta blátem, do kterého jsme nořili nohy až po kotníky. Ve chvíli, kdy už jsme všichni vypadali jak mokré zablácené žáby nám náš průvodce řekl, že je možné, že nestihneme vyjít na vrchol včas. Museli jsme výrazně zrychlit a opět jsme byli vděční za nosiče batohů. Zpocení a vyčerpaní jako nikdy předtím jsme však vrchol sopky pokořili. Rozhled do okolí nebyl nikterak zajímavý, protože byla hustá mlha. Oproti tomu kráter šel vidět výborně. Bisoke již nepatří mezi aktivní sopky mnoho let, a tak je kráter kompletně zaplavený. Dali jsme si svačinu, kochali jsme se krajinou a už jsme se chystali pomalu jít dolů, avšak v tu chvíli na nás volá náš průvodce, že máme rychle běžet k okraji kráteru. V ten moment jsme nikdo z nás nevěřili vlastním očím. Uvnitř kráteru jsme spatřili gorily! Zprvu mládě, které lezlo v korunách stromů, ale následně se nám začali ukazovat další a další. Oči se nám zaplavily slzami a my nehnutě pozorovali skotačení těchto obrovských primátů. Fakt, že jsme viděli gorily horské v téměř čtyřech tisících metrech nad zemí v kráteru sopky byl asi jeden z nejsilnějších okamžiků našich životů. Po celodenním výšlapu, kde noříte nohy po kotníky do bláta v zarostlém deštném pralese, člověk zapomene, že se pohybuje v prostředí, kde žijí tito vysoce ohrožení lidoopi. Na celém světě žije ve volné přírodě již jen zhruba 1000 jedinců a z toho odhadem 370 kusů právě ve rwandském národním parku Volcanos. Rwanda vynakládá obrovské částky na to, aby tyto gorily byly v bezpečí před pytláky, a tak i možnost jít přímo ke gorilám v tomto národním parku stojí okolo 1500 dolarů. Dole pod sopkou jsme poděkovali našim průvodcům, umyli si ruce a nohy, a ještě zaplavení euforií jsme všichni nakoupili dřevěné gorily, které byly ručně vyřezány již zmíněnými domorodci z kmene Twa. Večer jsme u ohně už jen oslavovali tento den, který si každý z nás bude pamatovat do konce našich životů.

Den dvanáctý – Vstříc roadtripu kolem jezera Kivu!

Po dnu jako vystřiženém z dobrodružného dokumentu v divočině jsme si zašli na dobrou snídani a následně zamávali NP Volcanoes. Naše putování pokračovalo směrem na jih kolem jezera Kivu. Tato oblast je známá svými nádhernými výhledy na vulkány, plantáže a kopce poseté malými vesničkami. To jsme si potvrdili, poprvé jsme viděli čajové plantáže a různě zastavovali na dechberoucích výhledech. Jedním z nich byl i výhled na aktivní sopku Nyiragongo. Krátké naučné okénko: jedná se o stratovulkán s největším lávovým jezerem na světě. Leží v Konžské demokratické republice kousek od hranic s Rwandou. Nyiragongo je jedna z nejnebezpečnějších sopek světa. Tato sopka je zodpovědná za 40 % všech sopečných erupcí v Africe. Dále jsme na cestě rozdali nějaké české dobroty v podobě tatranek, bonparů a studentských pečetí. Správnému roadtripu nesmí chybět ani dobrá hudba, a tak se z reproduktorů našich aut otevřenými okny linuly tóny od Goťáka po Rudimental. Prostě hitparáda.

Mezizastávkou na našem putování bylo město Gisenyi. Že se blížíme k nejsevernějšímu městu u jezera Kivu jsme poznali, když první členové posádky vykřikovali, že vidí moře! Po lehkých geografických vtípcích a další náloži nejen českých vypalovaček jsme si už močili nohy na písečné pláži kolem jezera. Bylo to taky vůbec nejbližší místo s hranicemi Konga, které jsme navštívili. Po osvěžujícím čepovaném pivě a zbytečně dlouho připravovaném obědu se kola našich aut znova začala protáčet po rwandských silnicích.

Na ubytování jsme dorazili se západem slunce. Chtěla jsem nějak hezky popsat, jak nádherné ubytování to bylo, ale asi to nejvíc vystihla tahle hláška, snad nikoho nepohoršíme: „Jojo, jak by řekl náš učitel ze střední, tady by se ženským otevírala rodidla.“ Vystihlo to atmosféru Hotelu Saint Jean v městečku Kibuye, s volným přístupem k jezeru. Jestli někdo potřebuje dobré doporučení destinace na líbánky, odložte Veronu a jeďte do města Kibuye! Možná tam zavítá na svatební cestu i sestřenice jedné ze studentek, které se tu noc narodila dcera. Večer bylo veselo a s širokými úsměvy a loudavou chůzi se šlo do postelí.

Den třináctný – Probuzení v pohádce a návrat do reality

Po noci strávené na našem ubytování v Kibuye jsme se probudili s nádherným výhledem na jezero Kivu. Teplé ráno přímo lákalo k rannímu koupání. Rovnou jsme tedy využili volné půlhodinky před snídaní, sešli kopeček k jezeru a otestovali zdejší vody. Žádný hroch ani krokodýl nás nesežral, pozdravili jsme místní rybáře a po rychlé koupačce a dobré snídani jsme už zase startovali naše vozy. Před námi stálo posledních sto kilometrů do Kigali, které měly být dle našich informací po nové a příjemné asfaltce. Fandili jsme si, že na oběd jsme doma. To jsme se však přepočítali. Vyasfaltovaná cesta nás sice doopravdy čekala, svým stavem však připomínala spíše české dálnice. No zkrátka hrůza. Místo pohodlné cesty nás čekalo objíždění výmolů, děr a Rwanďanů. Občas jsme zastavili a kochali se krásnými výhledy, rozdávali sladkosti a propisky dětem a v autě jsme si zvesela zpívali.

To jsme ale nevěděli, že brzy dozpíváme. Po jednom ze zastavení na vyhlídce naší Toyotě píchla guma a my tak museli nedobrovolně zastavit. Dřív, než jsme se stačili rozkoukat a vytáhnout hever, už jsme měli kolem sebe několik desítek Rwanďanů ochotných pomoci. Nenechali nás se zašpinit a velmi pohotově nám pneumatiku vyměnili. Tady ve Rwandě je jedna velká výhoda – díky malé rozloze a velké populaci nikdy nezajedete mimo civilizaci a všude najdete někoho, kdo vám s čímkoliv pomůže. S vyměněnou pneumatikou, která byla o dost větší než ta původní, jsme se opět vydali na cestu. Se stmíváním jsme dorazili do Kigali a posádka pickupu si vyzkoušela, jaké to je špatně odbočit v místní části Nyabugogo. Jedna špatná odbočka dokázala způsobit to, že jsme na jedné křižovatce strávili dobrých třicet minut v koloně. A to jsme byli jen dvacet metrů od semaforu. Vyčerpáni a vysíleni jsme dorazili zpátky na ubytování a po velmi potřebné sprše jsme den zakončili vydatným spánkem.

Den patnáctý – návštěva cínového dolu Rutongo

Ve středu ráno jsme nasedli na tradiční moto-taxi a dojeli jsme na místní autobusové nádraží, kde jsme poprvé vyzkoušeli místní městskou hromadnou dopravu. Po cestě nás potkala malá nepříjemnost. Byla zastavena doprava, a tudíž jsme si mysleli, že kolem nás projede rwandský prezident. Po necelé půlhodince, což je na zdejší poměry velmi solidní čas, projela skupinka cyklistů, takže nám bylo hned jasné, že se jedná o cyklistický závod Tour de Rwanda. Po příjezdu jsme se setkali s Jerrym, Čechem, který určuje nová místa vhodná k těžbě. Po krátkém, ale zajímavém úvodu o těžbě jsme vyfasovali helmy a již jsme byli připraveni „sfárat“. Pracovník jménem Afrodis nám okolí dolu ukázal, a vysvětlil, jak funguje. K našemu velkému zklamání jsme do dolu kvůli naší osobní bezpečnosti pouze nahlédli. Po malé občerstvovací pauze jsme se pustili do našeho dotazníkového šetření. Problém ovšem nastal při snaze navázat komunikaci, neboť u většiny horníků byla jazyková bariéra zcela nepřekonatelná. Afrodis a Google překladač nám, ale dostatečně pomohli, díky čemuž se náš průzkum vyvedl. Zkoumali jsme dopady těžby na jednotlivé životy zdejších pracovníků a také jejich poutavé životní příběhy. Následně jsme byli pozváni Jerrym na čaj a kávu do jeho domu. Dům skýtal velké sbírky knih rozličných autorů, a to ať už v originále nebo českém překladu. Jerryho dům disponoval rozsáhlou sbírkou nerostů, které nám Jerry představil a sdělil nám jejich využití. Za pomoci moto-taxi a městské hromadné dopravy jsme se dostali zpátky do Kigali.

Den šestnáctý – první den na University of Tourism, Technology and Business Studies (UTB)

Ve čtvrtek ráno nás čekalo seznámení s druhou univerzitou v Kigali, UTB, kde nás vřele přivítalo tamní vedení. Krátce nás provedli po škole a ukázali nám, jak na univerzitě probíhá výuka. Stali jsme se součástí třídy, ve které se právě vyučovalo téma péče o zákazníky. Vyučující primárně komunikoval se studenty, kteří nám poté přednášeli své nápady. Věc, na kterou asi už nikdy nezapomeneme je forma poděkování ve stylu tzv. „poslání do kytek“. Toto poděkování spočívá v mnutí rukou a následnému zamávaní rukou spolu s vyřčením slova „flowers“.

Po přednášce nastal čas na naše prezentace. Na oplátku jsme představili naši školu, program Erasmus+ a zodpověděli jsme na pár dotazů. Na více už nebyl čas, a tak jsme se rozloučili a vydali se na oběd.

Den ve škole, nás natolik zmohl, že většina z nás si po obědě dala šlofíka. Po probuzení nás čekalo příjemné překvapení. Katce skončil pobyt v karanténním hotelu dříve, a tak nás přišla pozdravit. Rovnou jsme probrali, co v následujících dnech budeme dělat a pak už jsme se jen připravovali na další den na univerzitě.

Den sedmnáctý – debata se studenty UTB

V pátek ráno jsme si odchytli šest motorek a vydali se směrem na UTB. Světa znalí motorkáři jednoho z nás zavezli místo na UTB na Univerzity of Kigali, tahle nepříjemnost se naštěstí rychle vyřešila, a dokonce jsme se všichni setkali ještě dřív, než stihli přijít vyučující Honza s Katkou. Ve třídě jsme byli první a vyčkávali jsme na příchod zdejších studentů, před kterými jsme následně prezentovali. Představili jsme náš kraj, naši zemi, studentské programy a něco málo o demografii Evropské unie. Naše prezentace sklidily úspěch, rwandští studenti se ptali na spoustu doplňujících otázek. Třeba jak náročné je začít podnikat v Česku anebo proč má naše země velkou spotřebu piva. Tímto jsme navázali na neformální debatu. Někteří studenti se s námi podělili o své životní příběhy z 25 let starých událostí, které stále rezonují společností. Mezitím, co se někteří bavili o genocidě, zbylí si vyměňovali kontakty a bavili se o škole.

Náš čas ve škole se nachýlil ke konci a my se vydali na oběd v podobě již známého self-servisu. A protože se snažíme náš čas využít na sto procent, rozhodli jsme se vydat na Mount Kigali. Na motorkách jsme se přiblížili a dál se vydali pěšky. Opět jsme po cestě potkali další etapu závodu Tour de Rwanda, ale protože jsme „muzungus“, nechali nás tentokrát projít. Cestou na vrchol jsme byli doprovázeni zhruba deseti dětmi, které pak z ničeho nic utekly. Hned, co jsme dorazili na vrchol nám bylo jasné proč. Stejně jako většina vrcholů kopců v Kigali i vrchol Mount Kigali je oplocený a hlídaný armádou. Radši jsme tedy jen pozdravili a vydali se zpátky. Náladu z ne příliš povedeného výletu jsme si zlepšili procházkou po muslimské čtvrti, když jsme natrefili na restauraci, která na první pohled vypadala italsky. A protože nám po afrických self-servisech chybí západní kuchyně, rozhodli jsme se už po několikáté vyzkoušet zdejší pizzu. K pizze jsme si objednali i ostatní jídla, která restaurace nabízela. Jídlo nám snad poprvé přinesli rychle a pizza nás také poprvé nezklamala. Od majitele jsme se dozvěděli, že pochází z Egypta a restauraci zde provozuje s manželkou. A tak se stalo, že skupina Čechů, jedla ve Rwandě, v italské restauraci, ve které vaří Egypťan.

Den osmnáctý – Jedeme si ušít košile!

Sobotní ráno jsme se vydali po delší době opět na jeden z největších místních trhů Kimironko market. Dnes jsme však nešli shánět ovoce a zeleninu, ale rozhodli jsme se podpořit místní švadleny a nechat si na sebe něco pěkného ušít. Sotva jsme přišli na trh, tak nás začali místní prodejci obskakovat a ukazovat své zboží nebo nás k němu chtěli zavést s tím, že nám slibují “the best price”. Na trhu lze najít desítky zajímavých a krásných látek, takže vybrat si tu pravou nebylo lehké, stejně tak jako sjednat si tu nejmenší možnou cenu. Některým nejúspěšnějším vyšla látka i s košilí šitou na míru na 10 000 rfw, takže cca na 222 Kč. Ušití košile obvykle trvá hodinu až hodinu a půl. Mezitím, co se nám šily košile a šaty, tak jsme udělali radost ne jednomu prodavači se suvenýry. Nicméně, člověk by neřekl, jak takové nakupování suvenýrů může být náročné. Sotva si člověk vybere a zaplatí u jednoho stánku, tak na něho volají další čtyři prodavači, aby si šel něco k němu také koupit nebo se alespoň podíval, co nabízí.

Vyfiknutí v nových košilích jsme šli do indické restaurace Kurry kingdom na rozlučkový oběd s dr. Macháčkem, který za pár hodin odjížděl na letiště. Během dvou týdnů jsme díky němu nasbírali několik kontaktů na místní Rwanďany i na Čechy, kteří tady ve Rwandě žijí, nasbírali zkušenosti s místními motorkáři, restauracemi a prostě naučili se, jak tady vše chodí. Večer jsme strávili v poklidu na našem apartmánu, vyřizováním si povinností a nabíráním sil na další dny.

Den devatenáctý – Amen, halelůja!

Brzké ranní vstávání, rychlá snídaně a lov motorek může začít! Dnes je totiž neděle a my jsme se rozhodli, že naše africká exkurze by nemohla být kompletní bez nahlédnutí do rwandského kostela. Víra je pro Rwanďany velmi důležitá, za normálních okolností kostely praskají ve švech. Vzhledem k probíhající epidemii však učinili protiepidemická opatření a bohoslužby rozdělili rovnou na tři směny. Ranní, na kterou jsme vyrazili my, trvá od osmi do desíti a je vedená dvojjazyčně v místním jazyce kinyarwandě a dále v angličtině. Následuje bohoslužba od jedenácti do dvou, kdy angličtinu nahradí francouzština a později se koná také mše večerní. Zavítali jsme tedy do Evangelical Restoration Church Masoro. Už na silnici se mačkali motorkáři, dopravu koordinoval policista, a to jsme ještě nevěděli, kolik lidí čeká za branami kostela. Další rwandskou vychytávkou v boji s koronavirem je povinná registrace pomocí telefonu. Abychom se vůbec do kostela mohli podívat, museli jsme vyplnit zhruba deset otázek ohledně toho, kde bydlíme a jak se jmenujeme, aby nás v případě nákazy v kostele mohli pohotově kontaktovat. Ještě důkladné mytí rukou, dezinfekce a kontrola teploty, projít skenem a můžeme dovnitř. Kostel nás nezklamal, jen co jsme vešli, čekala na nás pořádná africká párty, zpěv, tancování, živá hudba. Nejlepší koncert za poslední rok a půl! Poté už měl pastor Gaspard připravené kázání ke dni matek, takže jsme si i na druhé polokouli na naše maminky všichni vzpomněli. (Odkaz na bohoslužbu, schválně, kdo nás ve videu najde!)

Jen co skončila bohoslužba, chtěli jsme se vydat rychle na snídani. Při čekání na jednoho člena výpravy, který se rozhodl vyzkoušet jaké mají v kostele toaletní zařízení, si nás však odchytl jeden z vedoucích kostela a trval na tom, že nám kostel ukáže a představí jeho fungování. Bylo to velmi milé a my jsme se opět dozvěděli něco více o fungování Evangelické církve ve Rwandě. Díky tomuto jsme zjistili například i to, že kostel Masoro, ve kterém jsme čirou náhodou skončili, je vlastně vedoucím kostelem Evangelican Restoration Church ve Rwandě a přišla nás pozdravit dokonce i samotná paní Masoro, vedoucí tohoto kostela. Po bohoslužbě nás čekala americká snídaně v kavárně naproti a pak už jsme se vydali zpátky na ubytování.

Odpoledne jsme opět okusili období dešťů, pršet přestalo teprve večer. Nepříznivé počasí jsme využili k přípravám na zítřejší výuku a někteří z nás se večer vydali prozkoumávat místní část pod názvem Downtown. To je část Kigali, kde sídlí firmy, ambasády a ty nejluxusnější hotely. Proto bylo zajímavé si místo projít a moci jej porovnat se zbytkem města. Při prozkoumávání jsme čirou náhodou narazili také na památník dvanácti belgických vojáků, kteří zde při genocidě v roce 1994 zemřeli.