Když nám přišel e-mail o rozhodnutí výběrového řízení pro fakultní program v Kolumbii, všechny jsme skákaly radostí. V těchto okamžicích jsme ale ještě vůbec netušily, co všechno na nás čeká. Když jsme se 16. října setkaly na vídeňském letišti, abychom společně absolvovaly skoro 20hodinovou cestu do neznáma, šla na nás všech vidět nervozita. Přeci jen nikdo z nás ještě přes oceán neletěl. Pravou tvář Kolumbie, nebo spíš jejího hlavního města Bogoty, jsme pocítily hned po odchodu z letiště. Za dvě minuty bylo všechno mokré a vody téměř po kotníky. To, že se jedná opravdu o malou přeháňku, jsme poznaly v následujících dnech, kdy jsme se brodily polozaplavenou Bogotou – ta je známa svými častými změnami počasí: v jednu chvíli svítí sluníčko a za pět minut prší takovým způsobem, že je člověk i s deštníkem za pár minut durch.

Samozřejmě náš domluvený taxík se na místě neobjevil, ale jak jsme později pochopily, tento místní chaos je nesdílnou součástí města. Na bogotské letiště pro naši skupinku o sedmi lidech nakonec přijela dvě malá autíčka, do nichž jsme se jen tak tak naskládaly, a skrz Bogotu jsme se vydaly do menšího města Chía, kde jsme byly ubytovány. Na místo jsme dorazily za tmy s celkem smíšenými pocity, bydlely jsme na úplném okraji, kde jsme viděly jen pár domů a plno klikatých tmavých uliček. V tu chvíli jsme si všechny představovaly ty nejhorší scénáře, hlavně i proto, že Kolumbie je známá jako země pro turisty nebezpečná, plná drog a kartelů. Později jsme však zjistily, že Kolumbie je mnohém více a tyto informace, které jsou v nás zakořeněné, už dávno nejsou realitou.

I návštěva místních zdravotních zařízení byla častou náplní našeho programu. Abych řekla pravdu, člověk je najednou vděčný za naše zdravotnictví, i kvalitu a rychlost všech služeb.

První dny pobytu pro nás byly spíše rozkoukávací, aklimatizace byla trochu těžší, než jsme očekávaly. Přeci jen pobyt v 2500 m. n. m., v nichž se Bogota i Chía nachází, si vyžádal své. Na druhou stranu můžeme říct, že jsme si vyzkoušely opravdu vše, jelikož i návštěva místních zdravotních zařízení byla častou náplní našeho programu. Abych řekla pravdu, člověk je najednou vděčný za naše zdravotnictví, i kvalitu a rychlost všech služeb.

Náš typický „small talk“ v taxíku zněl: „¿Qué trancón, no?“ (v překladu: „To je ale zácpa, že?“). Tato fráze se dala použít jakýkoliv den a jakoukoliv hodinu, jelikož v Kolumbii je dopravní zácpa téměř pořád.

Po prozkoumání našeho městečka jsme se vydaly i do hlavního města Kolumbie Bogoty, která je od našeho místa ubytování vzdálená asi 25 kilometrů. Za normálních okolností by mohla cesta autem trvat okolo 30 minut, to ale není zdejší případ. Kdo chce vycestovat do Kolumbie nebo i přímo do Bogoty, musí se obrnit trpělivostí a připravit se na fakt, že se zde stihne maximálně jedna aktivita denně. Všechno zde strašně trvá! 25 kilometrů cesty zabere přibližně dvě hodiny, hlavně kvůli šílenému provozu. Náš typický „small talk“ v taxíku zněl: „¿Qué trancón, no?“ (v překladu: „To je ale zácpa, že?“). Tato fráze se dala použít jakýkoliv den a jakoukoliv hodinu, jelikož v Kolumbii je dopravní zácpa téměř pořád. Na český provoz si ve srovnání s tím kolumbijským vůbec, ale vůbec nelze stěžovat. Taky je důležité poznamenat, že hned druhý den jsme zvládly na našem ubytování ucpat záchod. Nikdo nás totiž neupozornil, že se v Kolumbii nehází toaletní papír do záchodu, ale vedle do koše. Aspoň jsme při snaze zprovoznit ho stmelily naše přátelství.

Když jsme poprvé dorazily na univerzitu, byly jsme v šoku. Universidad de La Sabana vypadá jako typická americká univerzita z filmu. Obsahuje obrovský, krásný kampus, v němž může člověk nalézt všechno, na co si vzpomene: restaurace, kavárny, hudební a tančení sály, výtvarnou místnost, fitness centrum, dokonce i vlastní zdravotní středisko! První, čeho jsme se na univerzitě zúčastnily, byla vědecká konference, kde jsme se potkaly a také seznámily s řadou akademiků z různých míst nejen Latinské Ameriky, ale i Španělska. Na univerzitě jsme dále průběžně absolvovaly řadu různě zaměřených hodin v rámci předmětu Aktuální tendence v panhispanismu. Universidad de La Sabana je totiž světově proslulá právě důrazem na tento filologický koncept, a tak jsme byly rády, že jsme si mohly vyslechnout poutavé hodiny místních odborníků. Byly jsme pyšné na to, že ani náš ostravský vyučující doktor Petr Šlechta se mezi nimi neztratil.

Za zmínku stojí také Laguna de Guatavita, jezero, které oplývá mnoha záhadami a mýty spojenými se zdejšími původními kmeny. Právě zde vznikla známá legenda o El Doradu.

Za náš pobyt v Kolumbii jsme absolvovaly řadu výletů, nejvíce se nám líbilo městečko Villa de Leyva, jedno z nejhezčích kolumbijských koloniálních vesniček, kde se nachází největší náměstí v Kolumbii. Za zmínku stojí také Laguna de Guatavita, jezero, které oplývá mnoha záhadami a mýty spojenými se zdejšími původními kmeny. Právě zde vznikla známá legenda o El Doradu. Nemohly jsme vynechat ani Zipaquirá, město, kde studoval jeden z nejdůležitějších kolumbijských autorů Gabriel García Márquez.

V rámci státního svátku vzniku samostatného Československa jsme byly pozvány českou ambasádou v Kolumbii na recepci do bogotského Museo del Chico, kde zrovna probíhala výstava významných českých žen napříč stoletími. Zde jsme se setkaly s řadou místních významných osobnostní, například s paní velvyslankyní Kateřinou Lukešovou nebo Eliškou Krausovou, sestrou Jana Krause. Také jsme se seznámily s paní Věrou, která do Kolumbie emigrovala v roce 1947, a je nejstarší zde žijící Češkou. Měly jsme velkou radost, že jsme padly do oka paní Susaně, její dceři. Ta nás pozvala následující týden k sobě domů a na celodenní výlet po významných městech Kolumbie. Ačkoliv se nám výlet líbil, nejvíc jsme byly překvapeny krásou jejího domova. Připadaly jsme si jako postavy v typické latinskoamerické telenovele, protože snídani nám servírovali číšníci. No, úplně jiný svět.

Cartagena je místo dvou tváří. Jednak zde nalezneme čtvrť plnou věžáků a hotelových komplexů, na druhé straně jsme se pak toulaly malebnými uličkami starého města, které překypovalo místní kulturou.

Abychom viděly Kolumbii i z jiného úhlu, rozhodly jsme se také vydat za teplem ke Karibskému moři, přesněji do města Cartagena de Indias, kde nás hned po výstupu z letadla přepadlo vlhko a horko. Na přechod z 15 do 35 stupňů jsme si docela rychle zvykly, přeci jen na teplé moře a drinky na pláži se člověk aklimatizuje vcelku rychle. Cartagena je místo dvou tváří. Jednak zde nalezneme čtvrť plnou věžáků a hotelových komplexů, na druhé straně jsme se pak toulaly malebnými uličkami starého města, které překypovalo místní kulturou. Nás ovšem nejvíce zaujala část zvaná Getsemani, která je plná barev, hudby a umění. Je to místo, kde si každý najde svůj kousek kolumbijské kultury, do které se zamiluje.

Po návratu z Karibiku se začal blížit náš návrat domů a my jsme byly čím dál tím nervóznější a smutnější, že musíme to naše malé kolumbijské dobrodružství pomalu ukončit. Myslím, že za nás všechny, co jsme tento výjezd absolvovaly, můžu říct, že jsme si to užily na sto procent a budeme s radostí na naše společné zážitky vzpomínat. A kdo ví, třeba se do Kolumbie co nevidět všechny společně podíváme znova, protože i za ten jeden krátký měsíc nám nejen tato země, ale i všichni, se kterými jsme měly možnost se potkat, neskutečně přirostli k srdci.

I za ten jeden krátký měsíc nám nejen tato země, ale i všichni, se kterými jsme měly možnost se potkat, neskutečně přirostli k srdci.

Na závěr bych chtěla poděkovat katedře romanistky, zejména panu doktoru Mlčochovi, za umožnění a zařízení naší výpravy, která nás obohatila nejen novými jazykovými zkušenostmi, ale hlavně těmi životními. Velké díky také patří panu doktoru Šlechtovi za naučné hodiny a doprovod v druhé části pobytu.