V rámci programu OU Aid jsme strávily jeden krásný měsíc na ostrově Guimaras, který se nachází na Filipínách. Hodně času jsme strávily v různých organizacích, které se zabývají právě sociální prací. Bydlely jsme u českých manželů Brázdilových ve vesničce s názvem Igdarapdap (zapamatovat si název byl nadlidský úkol), kteří na ostrově založili nadaci Helping Hand for Guimaras. Tato nadace podporuje především lokální sirotčinec, školky, školy, studenty univerzit, a nejchudší rodiny v tíživé situaci.

Po příletu na ostrov, spánku a sprše v poloslané rezavé vodě, nás čekala návštěva na středních školách, kde jsme měly besedy na téma mentální zdraví a Česká republika. Mentální zdraví dospívajících na ostrově představuje velký problém. Najít profesionální pomoc je prakticky nemožné, na školách není k dispozici psycholog ani poradce, učitelé jsou bráni jako velká autorita, a studenti tak nechtějí/nemohou své problémy s nimi sdílet. Uvědomovaly jsme si, že nejsme odbornice na toto téma, doufáme však, že jsme dětem alespoň trochu přiblížily možnosti, jak se starat o své mentální zdraví.

Po ostrově jsme se nejčastěji dopravovaly pomocí takzvaného tricyclu, což je motorka s vozítkem, v němž sedí pasažéři. Postupem času jsme přišli na to, že jsme schopni na něm jet i v šesti lidech plus pan řidič, a tím jsme se snažili ušetřit peníze. Ceny dopravy byly přijatelné, ale řidiči hned poznali, že nejsme zdejší, a tak se nám den ode dne snažili cenu navyšovat, aby vydělali nějaké peníze navíc.

Přes pracovní týden jsme každý den navštěvovaly různé organizace, nejvíce času jsme však strávily v The Provincial Social Welfare and Development (PSWD), což podle nás představuje orgán Úřad práce ČR či Českou správu sociálního zabezpečení, kde se nás ujala moc milá paní vedoucí sociální pracovnice a zařídila nám velmi zajímavý program.

Ostatní sociální pracovnice nás ihned vzaly mezi sebe a ukázaly nám, jak vedou rozhovor s klienty, kteří si nejčastěji chodí žádat o „příspěvky“. Nejžádanějším příspěvkem je příspěvek na pokrytí nákladů na léky a zdravotnickou péči, jelikož na Filipínách není zdravotní pojištění jako u nás, je pouze dobrovolné a spousta lidí na něj jednoduše finančně nestačí.

Navštívili jsme také Premarriage counseling (předmanželská poradna), která je povinná pro všechny páry, které chtějí složit manželský slib, a probíhá formou semináře. Budoucí manželé dostávají informace o tom, co je v manželství důležité, a hodnoty, které jsou jim prezentovány, vycházejí z křesťanství. V rámci semináře přednáší i porodní asistentka o zakládání rodiny a péči o novorozence. Filipínci věří, že právě díky této poradně je u nich nízká rozvodovost. Ta je ovšem podmíněná také tím, že jejich kultura, zákon a především náboženství, rozvody neakceptují.

Dále jsme navštívily sirotčinec Good Shepard´s Orphanage, kde bylo celkem sedm dětí. Připravily si pro nás koncert na housle, který s nimi nacvičila jejich úžasná vychovatelka. Koncert považujeme za velmi silný zážitek. Příběhy děti nás naprosto dostaly, jsou neskutečně skromné a vděčné. Strávily jsme s nimi také jeden den na Island hoppingu (přejíždění mezi ostrovy, pozn. redakce), což jsme si všichni moc užili.

Naší další zastávkou byla věznice na okraji města, kde jsme mluvily se zaměstnanci, a zjistily jsme, že sociální pracovník fyzicky ve věznici není. Pouze pokud je potřeba, dojíždí externě, ale dle slov místní vedoucí to není příliš časté. Podle ředitelky věznice jsou nejčastějšími zločiny na Filipínách znásilnění (nejčastěji v rámci rodiny), užívání a přechovávání návykových látek a krádeže. Mile nás překvapilo, že jsou zde oddělené cely přímo pro LGBTQ+ komunitu.

Regional Rehabilitation Center for Youth (RRCY) nás naprosto oslnilo, v České republice bychom hovořili o diagnostickém/výchovném ústavu. Na ostrově Guimaras se jedná o zařízení pouze pro chlapce, kteří se dostali do konfliktu se zákonem. Hovořily jsme s pěti chlapci, kteří se nám otevřeli a sdělili nám jejich životní příběhy. Sociální pracovnice a vychovatelky byly opravdu profesionální, vysvětlily nám jejich postupy, a péče byla opravdu na vysoké úrovni. Od chlapců jsme si koupily výrobky, které tvořili v rámci rehabilitace a terapie. Madam Helen, dlouholetá kamarádka manželů Brázdilových, nám mimo jiné pomohla k navštěvě i této organizace. Zároveň jsme se díky ní dostaly i k bývalému guvernérovi, který vykonává funkci administrátora nynějšímu guvernérovi, což pro nás byla velká čest.

Nejčastěji jsme však jezdily za rodinou, která se skládala z maminky a syna, který ve svých 25 letech prodělal infarkt a všechno, co se do té doby naučil, zapomněl. Sama maminka má také zdravotní komplikace a péče o jejího syna je tak o to náročnější. Rodina byla i přes osud, který je potkal, nesmírně pozitivní a společně strávený čas byl vždy s úsměvem. Snažily jsme se synem cvičit nějaké základy psaní, čtení a mluvení, ovšem jelikož nejsme odbornice, bylo to pro nás často velmi náročné. Každý pokrok nás však naprosto dojal a jsme vděčné, že jsme je mohly poznat a alespoň trošku jim podat pomocnou ruku.

Měsíc utekl jako voda, a zážitků, které máme je nespočet. Byl to neuvěřitelně silný zážitek a jsme rády, že jsme měly takovou možnost. Určitě bychom doporučily i ostatním studentům, kteří nad touto možností přemýšlí – jděte do toho! Někdy to bylo opravdu náročné, převážně na psychiku, jídlo je také jiné, podnebí samozřejmě šílené, ale stálo to za to. Děkujeme manželům Brázdilovým, že se nám snažili po celý měsíc vytvářet domov!