…Není to jen únavou z nedávného tvůrčího vypětí (lze-li to tak nazvat) při přípravě grantových přihlášek pro GAČR. Je teď opravdu těžko myslet na to, co budeme v rámci „fáze udržitelnosti“ podnikat v roce 2032 nebo jak že vypadá sada ribosomálních proteinů u jistého prvoka, jehož zrovna zkoumáme. Tohle vše je jaksi bezvýznamné tváří v tvář mohutnému výronu čirého zla, který již skoro dva měsíce zaplavuje Ukrajinu. Nedávné rituální vynášení Morany nepomohlo, mráz stále přichází z Kremlu.

Dva dny poté, kdy ta katastrofa začala, směřovali jsme s rodinou na jarní prázdniny na Zlatohorsko. Při jízdách naším Seatem obvykle dávám průchod svému sklonu k despotismu a týrám rodinu (ženu a tří děti) tím, že v autě pouštím svoji oblíbenou hudbu. Ta téměř dvouhodinová výprava do Jeseníků nabízela možnost vyslechnout v kuse rozměrnější dílo, které by bylo škoda drobit při našich kratších cestách za mými rodiči do podhůří Beskyd. Volba byla okamžitá: jak lépe sublimovat tu směs hrůzy, znechucení a zlosti z toho výtrysku tupé ruské brutality než poslechem opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu? A tak jsme katastr Ostravy opouštěli právě když vězňové na dvoře trestnice na řece Irtyši otevírají děj opery voláním „Přivedou dnes pána! K nám pána! Mezi nás pána!“ a Janáčkův naléhavý disonantní orchestrální doprovod fantasticky podkresluje očekávání, s nímž trestanci přijímají zprávu o události, která má narušit ubíjející jednotvárnost života v kolonii. Někde mezi Opavou a Krnovem kabinu našeho auta zaplnilo Skuratovovo vyprávění o jeho tragicky zakončeném románku s Němkyní Lujzou. Jeho prosté vyznání „ona byla taková milá“ je možná středobodem celé opery, místem, kdy se v krustě nemilosrdně surového, jak by se dnes řeklo toxicky maskulinního světa Janáčkových (a Dostojevského) postav objeví trhlinka, přes níž je možno zahlédnout ještě jinou emoční vrstvu mužské osobnosti. A protože nejsem v dramaturgii našich automobilových koncertů začátečníkem a vypracoval jsem si cit pro dobrý timing, závěr opery, kdy vězni vypouštějí z klece uzdraveného orla a euforicky zpívají „Svoboda, svobodička“, vyšel na moment, kdy jsme vjížděli do cílových Ondřejovic.

Znova si dnes oživuji děj opery a v duchu prožívám nejsilnější momenty. Znám tu operu vlastně jen zpola, bez jevištní akce, a dodnes jsem nedohlédl všechny detaily. Je to i kvůli neobvyklé, fragmentární formě libreta, v níž se proplétají nesouvisející útržky rozhovorů a vzpomínek vězňů s různými průpovídkami, výkřiky a popěvky („Oženili mě beze mne, já ve mlýně byl!”). Janáček si libreto napsal sám na podkladě Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu a opravdu se s ním „nepáral“: kromě krajní lapidárnosti text obdařil odvážným mícháním dialektismy zabarvené češtiny s ruštinou. Není jasné, nakolik jde o promyšlený záměr – komentář v bookletu k nahrávce mluví o chvatu, s nímž Janáček libreto psal, ale výsledek je nesmírně působivý a skvěle slouží syžetu opery. A ta muzika! Ohromující, horoucí zvukový proud, vlastním životem pulzující pozadí, na nějž Janáček promítá syrové scény z ruské věznice. Celek je uchvacující, a pokud někdo z vás trpí apriorní nechutí k samotnému žánru opery, tak bych jej rád ubezpečil, že Z mrtvého domu nemá s klasickou operní šablonou překombinovaného děje a patetických milostných scén absolutně nic společného.

Ale proč mám potřebu se takto dělit o prožitky, které mi toto dílo přináší, zrovna dnes, na Bílou sobotu 2022? Jeden důvod už jsem naznačil: Z mrtvého domu silně rezonuje s atmosférou posledních 50 dní, kdy sledujeme další a další doklady o morálním nihilismu politiků i vojska Ruské federace, kdy nás nepřestává děsit, jak malou hodnotu ruská civilizace přiznává životu jednotlivé lidské bytosti. Teď riskuji, že se dopustím trivializaci skutečné hodnoty ojedinělého uměleckého díla, ale přesto se mi zdá, že Janáčkova opera, zpřostředkovávající autentické zážitky Fjodora Michajloviče Dostojevského z jeho pobytu v káznici v Omsku, nabízí hutnou tresť brutální jinakosti ruského světa. Výmluvný je „minipříběh“ rámující celou operu. Na začátku placmajor takto „vítá“ nového vězně Petroviče:

PLACMAJOR: Zbojník? Tulák?

PETROVIČ: Jsem politický přestupník!

PLACMAJOR: Jak? Ty drzý! Ty sprostý! (Mlátí Petroviče.) Politický přestupník! Sto metel! V tu minutu!

(Petroviče odvádí stráž. Výkřiky bolesti za scénou.)

Na konci opery, kdy je Petrovič díky matčině žádosti propuštěn, se placmajor s vězněm loučí:

PLACMAJOR (podnapilý): Petroviči, já jsem tě urazil. Dal jsem tě zmrskat nadarmo. Vím to! Já, já toho lituji, rozumíš mi? Já, já toho lituji!

PETROVIČ: Rozumím.

PLACMAJOR: Já, tvůj velitel tě pozval – abys mi odpustil! Víš, co to je? Tys červík přede mnou! A ještě méně: tys arestant! A já z boží milosti placmajor – major! rozumíš tomu?

PETROVIČ: Rozumím.

Nedávno jsem četl jeden z mnoha komentářů k aktuální situaci, jehož autor (již ho bohužel nedohledám), připomněl pozoruhodnou T. G. Masarykem vzpomínanou historku z jeho dobrodružství v Moskvě z roku 1917, kdy uprostřed bolševické revoluce zůstal uvězněn v hotelu Metropol. Jak se dočteme v Hovorech s TGM, na Masarykovu (žertem položenou) otázku, zda jej hlídající voják brzy pustí ven, tento odpověděl: „Zachoču, pušču, zachoču, zarježu.“ Jak trefně poznamenal autor řečeného komentáře, tento krutě groteskní moment vypovídá o mentalitě stojící za dnešním válečným běsněním lépe než sáhodlouhé rozbory. Podobnou „sondu“ nabízí i Janáček s Dostojevským. Z mrtvého domu však stojí za připomenutí právě dnes, v předvečer Velikonočního zázraku, ještě z jiného důvodu: poté, co jsou Petrovičovi na konci opery sňaty okovy, tento konstatuje: „Vzkříšení mrtvých!“.

To jiná opera, jež stejně dobře, i když jinak, ladí s aktuální atmosférou a jíž jsem svou rodinu obšťastnil během včerejšího výletu na Svatý kopeček u Olomouce, končí velkopáteční katastrofou. Řecké pašije Bohuslava Martinů. Tak jako Janáček vydestiloval z „neoperní“ románové předlohy skvělé operní libreto, tak Martinů dokázal úžasně přetavit pro potřeby vlastního operního kompozičního záměru komplexní román Kréťana Nikose Kazatzakise Kristus znovu ukřižovaný. Tak jako Janáčkovo Z mrtvého domu je posledním operním dílem tohoto autora (vlastně ne zcela dokončeným), tak se Řecké pašije staly poslední operou Bohuslava Martinů; oba skladatelé zemřeli, aniž by své opus magnum slyšeli. Obě opery se odehrávají v pravoslavném kulturním okruhu. Tím ale podobnost končí.

Martinů s použitím Kazatzakisových postav a motivů předkládá v podstatě oratorní parafrázi evangelijního příběhu, ovšem v čistě lidské režii a tedy směřující k nevyhnutelnému tragickému konci. Na začátku opery kněz Grigoris před kostelem řecké obce Lykovrisi o Velikonoční neděli přiděluje role pro příští pašijové hry. Stojící na lidem jako starozákonní Bůh Otec, Grigoris nesmlouvavě úkoluje prosté vesničany, kteří se od této chvíle stávají apoštoly Jakubem, Petrem a Janem. Jméno ženy, která se má stát vtělením Máří Magdalény, nestihne vyslovit, dav okamžitě jmenuje místní mladou vdovu Katerinu, utěšitelku můžu v obci. Jaký děs a odpor se zmocní Panaita, když mu Grigoris svěří roli Jidáše! A nakonec je povolán ovčák Manolios, aby representoval Krista. Jeho prostá odpověď „I am not worthy“ vyznívá jako jedno z nejupřímnějších vyjádření lidské pokory, jaké jsem v umění zaznamenal. Grigoris reaguje příkazem: „Day and night think only of one thing, one thing only. How I can become worthy, to bear the terrible weight of the Cross!“. A Manolios, spolu s ostatními pověřenými, vezme Grigorisovo zadání vážně. Má se to projevit zejména při konfrontaci vesnického společenství s objevením se – voilà – uprchlíků, které z jejich sídla vyhnala agrese (v tomto případě turecká). Zatímco se Manolios a jeho družina pokoušejí utečencům pomoci se usadit na hoře Sarakině poblíž, místní společenství v čele s Grigorisem (nějak mi teď naskakuje asociace s moskevským patriarchou Kirillem) jej označí za nemocnou ovci, kterou je potřeba vyhnat ze stáda. Nakonec je Manolios – v tomto případě snad prozrazení „pointy“ opery opravdu nevadí – ve vřavě zabit Panaietem-Jidášem a uprchlíci se vydávají na další pochod.

Málokteré dílo mne zasahuje tak jako Řecké pašije. Je překrásné ve svém dramatickém i hudebním vyznění, od světlem prozářeného úvodu, který navozuje slavnostní atmosféru Velikonoc a jehož hudební idiom předznamenává východní kolorit celé opery, po závěrečné Amen dotvrzující, že více než opera je dílo neorthodoxní liturgií. Mezi highligths – alespoň v mých uších – určitě patří moment, kdy Jannakos (apoštol Petr) sděluje svému oslíkovi radostnou novinu, že o příštích Velikonocích Kristus vjede do Jeruzaléma na jeho zádech; Katerinino extaticky radostné uvítání Manoliose v jejím domě; přenádherná svatební píseň, přednesená nejprve sborem a poté opakovaná nevěstou, jejíž text tady prostě musím uvést celý: „As the apple tree among trees, so is my beloved among the sons. Rise up my love. Come away, for lo! The winter is past, the rain is over and the voice of the turtle is heard, is heard in our land.“ Závěr opery, přes tragické vyústění děje samotného, vyznívá smířlivě. Po niterné chorální modlitbě sboru nad Manoliosovým nehybným tělem zazní Katerinin magický zpěv: „The name of the young man was written in the snow. The sun arose to melt the snow and his name was borne away into the water, and his name was borne away upon the water.“ Tentokrát se vzkříšení nekoná.

Kromě díla samotného je fascinující i geneze Řeckých pašijí. Na počátku je setkání Martinů s Kazantzakisem v roce 1954 na francouzské Riviéře, kde v té době oba žijí. První takty opery s anglickým libretem na námět řeckého spisovatele pak český exulant tvoří v roce 1956 v New Yorku, aby v práci pokračoval v Římě a finální (druhou) verzi dokončil pár měsíců před smrtí v roce 1959 ve švýcarském Schönenbergu. I z tohoto důvodu jsou Řeckých pašije podle mě dokonalou kvintesencí kultury evropského civilizačního okruhu s jeho židovsko-křesťanským duchovním rozměrem. Zanedlouho začne české předsednictví Evropské unie. Nevím, jaký „kulturní program“ organizátoři doprovodných akcí delegátům chystají a kdo je za to zodpovědný, ale kdyby to bylo na mě, tak bych všechny ty politiky a diplomaty posadil před jeviště a zahrál jim Řecké pašije (aktuálně jsou na repertoáru Janáčkova divadla v Brně). Myslím, že by dost čuměli.

Jako gymnazista jsem četl Hovory s Janem Masarykem od Viktora Fischla a nejvíce mi v paměti utkvělo Masarykovo nadšené vyprávění o právě vyslechnutém Verdiho Requiem. Knížku nemám po ruce a už si po těch letech nevybavím přesná slova, ale Masaryk v této souvislosti dodává něco v tom smyslu, že svět by byl mnohem lepším místem, kdyby lidi více poslouchali takovou hudbu. Třeba by k té hrůze na Ukrajině nikdy nedošlo, kdyby se na Řecké pašije, ale i Z mrtvého domu celosvětově povinně chodilo v rámci školních výchovných koncertů. V každém případě bych těmito operami týral toho pána z Kremlu, až jednou bude sedět v haagské káznici. A vy, pokud jste je ještě neslyšeli, neváhejte, opravdu stojí zato.

Úvodní obrázek: Ikonu namaloval Emmanuel Tzanes Bounialis z krétské školy v 17. století.