Zdravotně sociální fakulta (dál jen ZSF), jejíž vedení původně aspirovalo na založení lékařské fakulty na Ostravské univerzitě, byla v roce 1994 ve zvláštní situaci: na univerzitě, ale též v některých dalších institucích, i mimo Ostravu, se vyskytly hlasy zpochybňující existenci ZSF OU a tím také aspirace na zřízení lékařské fakulty. Hlavním argumentem provázejícím zpochybňování existence teprve rok fungující ZSF OU bylo poukazování na absenci magisterského studijního oboru na fakultě. Proto dospělo vedení fakulty k názoru, že akreditace magisterského studijního oboru by situaci na delší dobu vyřešila. PaedDr. Oldřich Chytil, tehdy odborný asistent, doporučil vedení fakulty akreditovat jako magisterský obor studia „sociální práci se zdravotnickým profilem“ a jako možného garanta tohoto oboru navrhl mne. Nebyl jsem sice docentem v oboru sociální práce, ale habilitoval jsem se v oboru příbuzném, a to podle tehdy platných předpisů stačilo.

S děkanem fakulty doc. MUDr. Jaroslavem Šimíčkem, CSc. (1931–2017), s proděkanem doc. MUDr. Zdeňkem Fišerem, CSc. (1923–1997) a s kolegou Chytilem jsme vypracovali plán přípravy akreditačního spisu a pustili jsme se do práce. Velký díl aktivit, zejména koncepční povahy, na akreditačním spisu odvedl kolega Chytil, který byl ostatně původcem celého záměru ustavení studia sociální práce na ZSF OU.  A neméně velký podíl prací odvedl docent Fišer, který vzal za svou část spisu týkající se zdravotnických předmětů. Akreditační spis vznikal vcelku hladce, různé konzultace s budoucími přednášejícími probíhaly většinou oboustranně vstřícně. Hladce proběhlo i jednání před akademickým senátem i jednání na vědecké radě Ostravské univerzity za předsednictví pana rektora prof. PhDr. Jaroslava Hubáčka, CSc. (1929–2020). Poté byla celá dokumentace odeslána na patřičná místa a my, autoři akreditačního spisu, jsme se domnívali, že to nejnáročnější, totiž vypracování programu studijního oboru spolu s žádostí o akreditaci, máme za sebou, a že nyní je třeba už jen vyčkat jednání akreditační komise. Ale bylo to složitější.

První instancí, ke které putoval akreditační spis, byla příslušná komise Rady vysokých škol (dál jen RVŠ). Teprve s kladným stanoviskem RVŠ mohla žádost o akreditaci postoupit k příslušné pracovní skupině akreditační komise. Z jednání RVŠ vzešlo několik připomínek, jejichž zapracování jsme konzultovali s doc. PhDr. Lumírem Dokoupilem, CSc. z Filosofické fakulty Ostravské univerzity, který byl členem RVŠ. Nové posouzení naší žádostí Radou pak již bylo kladné a spis byl postoupen pracovní skupině akreditační komise, jejíhož jednání v Hradci Králové jsme se zúčastnili s kolegou Chytilem.

Pracovní skupina akreditační komise naši žádost nepodpořila, jelikož ve věcné části žádost nesplnila požadavky kladené na akreditace. O tom jsme byli informování ústně hned po skončeném jednání s tím, že konkrétní připomínky se dozvíme z písemného stanoviska, které dostaneme brzy.

Připomínky jsme čekali, ale zamítavé stanovisko ne. Jelikož členkou komise byla paní prof. MUDr. et PhDr. Jana Mačáková, CSc., tehdy děkanka Lékařské fakulty a později rektorka Univerzity Palackého v Olomouci, obrátil jsem se na ni s dotazem, zda bych ji mohl navštívit, třeba hned zítra, a dozvědět se od ní další detaily. Paní děkanka mi ochotně řekla, ať jí zítra zavolám. Což jsem druhý den udělal a poté jsem ji navštívil na děkanátu Lékařské fakulty v Olomouci, abych zjistil, co konkrétně pracovní skupina na naší žádosti o akreditaci shledala jako požadavkům nevyhovující.

Paní děkanka se mne s úsměvem zeptala, jestli jsem si přečetl odborné životopisy garantů navrhovaných předmětů, a jestli znám požadavky akreditační komise týkající se délky a povahy praxe garantů po absolvování vysokoškolského studia. Odpověděl jsem, že životopisy garantů jsem si určitě prostudoval a sám jsem je do akreditačního spisu doplnil a upravil, ale co se týče té praxe, tak tam mám opravdu mezeru a požadavek komise neznám. Načež paní profesorka poznamenala, že si to myslela, a že ke stejnému závěru dospěla i pracovní skupina. Jednoduše shrnuto: garant kmenových předmětů sociální práce nesplňoval požadavek na délku odborné praxe po ukončení vysokoškolského vzdělání. Musel jsem uznat, že tento lapsus byl opravdu mou chybou, i když jsem to považoval za nepodstatný detail. A hned jsem se paní děkanky zeptal, co bychom s tím podle jejího mínění měli udělat, aby se akreditační řízení moc nezdrželo. Doporučila mi nahradit dotyčného garanta jinými osobami s požadovanou praxí po dokončení vysokoškolského studia, spis rychle poslat zpátky pracovní skupině a ona už dohlédne na to, aby se naše žádost projednala na příštím zasedání pracovní skupiny. Její doporučení jsme urychleně realizovali, paní děkanka udělala, co slíbila a naše žádost byla schválená a postoupená k dalšímu řízení.

Paní prof. MUDr. et PhDr. Jana Mačáková, CSc. významně zasáhla ve prospěch našeho záměru a díky její ochotě se proces akreditace nezpozdil. Písemné stanovisko pracovní skupiny totiž přišlo na děkanát ZSF OU až za několik dní po mé návštěvě u paní profesorky a naše reakce na toto písemné vyjádření by nebyla natolik rychlá, aby mohla být opravená dokumentace projednaná na nejbližším zasedání pracovní skupiny akreditační komise. Potom už by následovaly prázdniny, další jednání pracovní skupiny by proběhlo až na podzim a naše žádost by se dostala na jednání samotné akreditační komise pravděpodobně až v dalším roce.  Ale objevila se ještě další komplikace.

Žádost o akreditaci magisterského studijního oboru sociální práce se zdravotnickým profilem byla pro mnohé posuzovatele problematická, protože v jejím textu vedle sebe figurovaly předměty z oblasti zdravotnictví a předměty z oblasti společenských věd. Slovo „multidisciplinární“ se sice tenkrát hojně vyslovovalo a multidisciplinární studium se vychvalovalo, ale nebylo zvládnuté ani koncepčně, ani organizačně. Odborníci z oblasti lékařství byli ochotni posoudit „svoji“ část akreditačního spisu, ale společenskovědní část nikoli. A naopak, experti na sociální vědy se odmítali vyjádřit k předmětům týkajícím se lékařství. Obojí je pochopitelné. My jsme se ale naivně domnívali, že akreditační komise, v níž zasedají vedle lékařů i odborníci ze společenských věd, je s to náš poměrně jednoduchý akreditační spis kvalifikovaně posoudit právě vzhledem k svému multidisciplinárnímu složení. Zmýlili jsme se.

Na jednání akreditační komise do Prahy jsme jeli spolu s docentem Šimíčkem, který byl vcelku optimistický. Předsedu akreditační komise prof. MUDr. Zdeňka Lojdu, DrSc. (1927–2004) znal osobně a z jeho strany očekával korektní jednání. Pan profesor Lojda nás přivítal, vysvětlil, jak to chodí a jak dlouho jednání potrvá, s tím, že naše osobní přítomnost na jednání není nutná, on bude mluvit naším jménem a akreditační spis představí a celý záměr vysvětlí. My bychom se měli vrátit kolem patnácté hodiny, kdy už by měly být závěry jednání komise známé a dozvíme se je předběžně, v písemné podobě pak o pár dní později.

K patnácté hodině jednání komise skončilo a profesor Lojda nám s lítostí oznámil, že řízení nemohlo být ukončeno kvůli námitkám ze strany zástupců lékařských věd: nejsou s to posoudit kvalitu a strukturu společenskovědních předmětů, a proto nám doporučují, abychom si obstarali posudek společenskovědní části akreditačního spisu a s tímto posudkem už akreditační řízení proběhne do konce. Profesor Lojda nám slíbil podporu v dalším kole řízení, protože lékařům a zdravotnickým odborníkům v komisi se „jejich“ část žádosti jevila bez závad – a s tím jsme se rozloučili. Už na zpáteční cestě do Ostravy jsme s docentem Šimíčkem dospěli k závěru, že o dalších krocích bychom se měli poradit s někým, kdo má více zkušeností s akreditačním řízením, případně s jednáním akreditační komise.

Po návratu do Ostravy jsem hned na druhý den zatelefonoval do Prahy panu prof. PhDr. Karlu Berkovi, DrSc., s nímž jsem měl velice dobré vztahy odborné i osobní, a požádal jsem ho o konzultaci. Pan profesor odpověděl, ať za ním přijedu do Prahy, že zkusíme najít řešení. Naše diskuse na dané téma v restauraci v Kaprově ulici, kde profesor Berka bydlel, byla potom krátká, protože pan profesor měl řešení nastíněné.

Seznámil s naším problémem člena akreditační komise prof. PhDr. Zdeňka Heluse, DrSc. (1935–2016), čelného odborníka v oborech pedagogika a sociální psychologie, a ten mu navrhl následující postup: nechť zařídím, aby se mu do rukou dostal náš akreditační spis, on si vyžádá pověření předsedy akreditační komise k jeho posouzení, spis osobně posoudí a bude-li vše v pořádku, doporučí akreditační komisi „společenskovědní“ část spisu schválit. Tak jednoduché řešení jsem nečekal a samozřejmě jsem ještě v Praze ihned zařídil vše požadované. Na dalším jednání akreditační komise byla naše žádost projednaná tak, jak předpokládal profesor Helus, a byla schválená. Na ZSF OU jsme tak mohli zahájit první ročník magisterského studia sociální práce se zdravotnickým profilem. Tím také skončilo zpochybňování ZSF OU jako fakulty omezené jenom na bakalářský stupeň studia.

Jak prof. PhDr. Karel Berka, DrSc., tak prof. PhDr. Zdeněk Helus, DrSc. významně zasáhli do procesu akreditačního řízení a přispěli k jeho rychlému úspěšnému zakončení. Nebýt jejich ochoty a jednání, asi by v roce 1995 k úspěšnému dokončení akreditačního řízení nedošlo.

Na internetových stránkách Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity se dnes dozvídáme, že obor magisterského studia sociální práce vznikl na Zdravotně sociální fakultě Ostravské univerzity v roce 1995. Toto stručné oznámení zasluhuje doplnění a oživení vzpomínkou na osobnosti, které tehdy s našimi snahami o založení nového oboru neměly na první pohled nic společného, a přece se k nim významně připojily. Proto jejich přínos oboru i fakultě připomínám …

K třicátému výročí založení Ostravské univerzity

Listopad 2021;

zapsal

prof. PhDr. Stanislav Hubík, CSc.

úvodní fotografie: Žurnál UP č. 11/2007 z 30. 11.