Jak jste se k dobrovolnictví dostala a co vlastně konkrétně toto slovo pro Vaši osobu znamená, co představuje?

K dobrovolnictví, přesněji k dobrovolnictví v ADRA, jsem se dostala v prvním ročníku na vysoké škole, takže v roce 2018. Už hodně dlouho předtím jsem nad tím uvažovala, jelikož jsem vždy měla docela dost volného času, který jsem chtěla nějak smysluplně zaplnit. Nedokážu říct, proč to tak dlouho trvalo, než jsem se stala dobrovolníkem, ale asi jsem potřebovala určitým způsobem dozrát. Každopádně jakmile jsem nastoupila na studium speciální pedagogiky, tak to všechno do sebe zapadlo a já věděla, že je ten správný čas.

Dobrovolnictví pro mě znamená hodně věcí a je to způsobeno určitě tím, že jsem měla možnost skrze něj prožít spoustu situací a zážitků. Je to pro mě určité stmelení dobrých a výjimečných lidí, protože jako dobrovolník není člověk nikdy úplně sám.

S čím jste se při realizaci dobrovolnictví setkala, setkávala nebo stále setkáváte?

Záleží na dobrovolnickém programu a také na období. Od začátku mého dobrovolnictví jsem spadala pod Studentský dobrovolnický klub, kde jsme jako skupina docházeli do několika domovů pro seniory, domovů se zvláštním režimem a dětských domovů. Žádná návštěva není stejná. Potkala jsem tak hodně lidí, každý z nich byl jiný, každý měl svůj příběh, který vám nějakým způsobem chtěl sdělit. Byla jsem u tolika smíchu, u tolika slz, u tolika nadávek, že to nejde spočítat. Úplně něco jiného je zase docházet do kroužku pro děti s PAS. Tyto děti jsou výjimečné a chvílemi náročné, ale tato zkušenost s nimi je nepopsatelná a člověk zapomene na strasti svého života. Když se vrátím do času minulého, tak to máme pandemickou situaci, která byla těžká pro všechny. Lidé se báli chodit ven a pro mě to tak byla nová situace, kdy jsem chodívala nakupovat jiným lidem. Ale jakmile vám někdo málem zavře dveře před nosem, abyste mu nemohli vrátit tu čokoládu, kterou vám chce poděkovat, tak se nejde neusmát. Nynější situace: válka. Přes ADRA mi bylo umožněno zúčastnit se výcviku Komunitního intervenčního psychosociálního týmu a já tak jakožto člen KIP týmu byla na Černé louce při pomoci Ukrajině. Tato zkušenost byla asi nejsilnější v mém životě. Takže je toho opravu hodně.

Má to, co v rámci dobrovolnictví děláte, vazbu na studijní program, který studujete? Pokud ano, jakou?

Určitě ano. Jak jsem již zmínila v první otázce, tak jsem se k dobrovolnictví přidala právě až na vysoké škole, kdy nás vyučoval pan doktor Petr Adamus, kterým sám má vazby na organizaci ADRA. To, co jsem jako dobrovolník dělala a stále dělám, mě velmi posouvá v mém studijním životě, jelikož si tak mohu spojit teoretické poznatky ze školy s praktickými poznatky získané v ADRA. Navíc jenom díky mému studiu speciální pedagogiky mně bylo umožněno společně s mou kolegyní a kamarádkou vést sportovní kroužek pro děti s PAS. Za mě dobrovolnictví a speciální pedagogika jdou ruku v ruce.

Co Vám dobrovolnictví přináší a v jakých rovinách, pokud to lze takto označit?

Teoreticky to můžu rozdělit na rovinu osobní, studijní a pracovní.

V osobní rovině mi dobrovolnictví určitě dalo a stále dává nejvíc. Určitým způsobem ze mě udělalo člověka, kterým jsem dnes. Změnilo moje prožívání, očekávání, cíle, představy… Stále díky němu zažívám nové situace, zkouším nové věci a potkávám nové lidi. Dobrovolnictví mi pak hodně dává i ve studijní rovině. Jak jsem již zmínila výše, dobrovolnictví a speciální pedagogika jdou ruku v ruce. Když pro mě začalo jedno, tak začalo i to druhé. Můžu říct, že i moje diplomová práce se dotýká dobrovolnictví. Co se týká pracovní roviny, tak mi před rokem bylo nabídnuto v organizaci ADRA začít pracovat jako koordinátor dobrovolníků. Loni v září jsem s kamarádkou začala vést sportovní kroužek pro děti s PAS. Takže s čistým svědomím můžu říct, že mi dobrovolnictví dalo a stále dává mnoho.

 Je něco, co dobrovolnictví člověku – Vám – konkrétně bere, vzalo?

Upřímně nemám tuhle otázku ráda. Sama ji dávám novým potencionálním dobrovolníkům a vždycky na nich vidím, jak nevědí, co říct. Řekla bych, že úplně mi dobrovolnictví nevzalo nic. Jsou tu situace, kdy člověk ztrácí víru v dobro lidí, ale pak se objeví něco, co vám ji znovu navrátí.

Jak vnímáte obecně to, jak se lidé k této otázce staví?

Přijde mi, že tato doba je hodně o penězích a pro mnoho lidí je nepředstavitelné dělat něco nezištně. Člověk ale nemusí někde pomáhat od rána do večera, sedm dní v týdnu. Bohatě stačí hodina týdně, která někomu jinému zvedne náladu a někdy i vážně změní život. Ale je to lepší, je čím dál více lidí, mladých lidí, kteří chtějí pomáhat a vidí v tom smysl. A já jsem za tohle strašně moc ráda, protože dobrých lidí není nikdy dost. Jak říká Audrey Hepburn v mém oblíbeném citátu: „Máte dvě ruce. Jednu, abyste pomáhali sobě, druhou, abyste pomohli světu.“