Tento článek byl zařazený do rubriky Archvív. Informace nejsou již aktuální!

Pevnou součástí jazykové krajiny, tedy především krajiny psaného textu, jsou také geografické názvy (místní a pomístní jména, ale také uliční názvy). Některé z nich jsou oficiální a institucionalizované a spadají například pod správu státu (ministerstva dopravy, ministerstva vnitra), obce či kraje, které rozhodují o jejich formální podobě. Mezi takové texty patří název obce na dopravní značce, pojmenování ulic na tabulkách nebo název autobusové či železniční zastávky. Z hlediska jazykového jsou tato pojmenování rovněž ucelena – podle zákona o obcích by měly být názvy obcí, jejich částí a ulic vyvedeny v českém jazyce. Ovšem tam, kde se hlásí minimálně 10 % obyvatelstva (dle posledních dvou sčítání lidu) k určité národnostní menšině, může být (po požádání a schválení) vedle názvu v českém jazyce uveden i název v jazyce menšinovém (v případě ulic a veřejných prostranství pod jménem v českém jazyce, přičemž velikost a typ písma jsou shodné). S takovýmito dvojjazyčnými cedulemi se v České republice můžeme setkat v česko-polském pohraničí. A také jinde ve světě rozhodně nejsou ničím výjimečným (irsko-anglické nápisy v Irsku, maďarsko-slovenské nápisy na Slovensku či gaelsko-anglické nápisy ve Skotsku). Přítomnost menšinových jazyků ve veřejném prostoru pak může vyvolávat různé reakce – pozitivní, ale i negativní (například v podobě ničení takových cedulí).
Mnohem různorodější jsou pak zeměpisné názvy na cedulích a tabulkách, které jsou v kompetenci obecních a jiných organizací a spolků, majitelů daných objektů či obyvatel obcí (obecní vývěsky, turistické cedule, nápisy na soukromých objektech). Jejich vzhled (barva, velikost, typ písma, umístění), ale také jejich jazyková stránka, jsou zcela v rukou jednotlivců a můžou tak představovat zrcadlo vztahu místní populace k zeměpisným jménům.


Příště: Revitalizace německých zeměpisných jmen