Doktorka Anna Šobáňová sedí v židli a kouká na hodiny. Na katedře biologie a ekologie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity je zvyklá pendlovat mezi kanceláří i laboratořemi a být neustále v pohybu. Teď v klidu sedí a přemýšlí, jestli i s touhle rozhovorovou mezizastávkou všechno stihne. Jemným hlasem zkouší přehlušit občasné zasyčení kávovaru a nejspíš i v hloubi duše dumá nad tím, proč zrovna ona musí odpovídat na všetečné otázky. Pozornost, kterou vyvolal objev nového druhu plže, je pro ni něčím dosud nepoznaným. Její životní příběh se ale rozhodně neváže jen na plže, který po ní nese jméno Atagema Sobanovae. Každý z nás má nějaké sny a když si za nimi jdete, můžete na mořský výzkum dosáhnout třeba i z Ostravy.

Věděla jste odjakživa, že chcete studovat právě biologii?

Když jsem vybírala střední školu, věděla jsem, že tahle oblast mě láká. Ale tehdy mi rodiče řekli, ať nejdu na „lesárnu“, ale radši zkusím jazykové gymnázium, že i z něj pak můžu jít na vysokou a studovat přírodovědné obory. Střední mě utvrdila v tom, že chci dělat biologii, takže po maturitě už nebylo co řešit.

Proč jste si po maturitě vybrala právě Přírodovědeckou fakultu Ostravské univerzity?

Ty hlavní důvody byly ekonomické. Tehdy jsem totiž na výšku potřebovala jak já, tak moje sestra. Systematická biologie byla a doteď je skoro na každé univerzitě čili bylo zbytečné jezdit jinam, a ještě platit za cestu a koleje. Sice to nezní zrovna romanticky, ale myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě.

Na naší katedře biologie a ekologie vám to až tak sedlo?

Ano, bylo to báječné. Byla jsem nadšená, protože jsem konečně celé dny mohla dělat to, co mě odjakživa lákalo a bavilo. Gympl byl pro mě vlastně taková čekací stanice na to, co jsem chtěla a najednou to byla realita. Chodila jsem na všechny přednášky i laboratorní cvičení – na povinné i nepovinné – a i díky vyučujícím mě to prostě bavilo. Hlavně tedy ty věci, které člověk vidí vlastníma očima a může si je osahat. Paradoxem je, že teď, když už pracuju na katedře, jsem nakonec skončila u molekulární biologie (smích).

Tušila jste na začátku studií, že byste se mohla dát na vědeckou dráhu?

Určitě ne. Vím, že původně jsem chtěla směřovat spíš někam do oblasti ochrany přírody nebo muzejnictví. Práci v muzeu jsem si koneckonců na tři roky nakonec splnila, když jsem pracovala v Muzeu Beskyd. A pak se to tak nějak seběhlo.

Jak se vůbec studentka z Ostravy může stát mořskou bioložkou?

Musí zvládnout bakaláře, magistra na katedře biologie a ekologie, vybrat si správné téma závěrečné práce i vedoucího. Pokud chce v Ostravě studovat delfíny, asi moc nepochodí (smích). Ale když si najde téma u profesora Ďuriše, který se zaměřuje na malé symbiotické krevetky a kraby, má dveře k mořské biologii pootevřené. Má to ale jednu podmínku…(odmlčí se)

Pokračujte…

Musí být aktivní a zajímat se o korýše. Pokud máme studenta, který se ukáže třeba jen dvakrát za semestr a pak jej vidíme jen při obhajobě, tak asi moc díru do světa v mořské biologii neudělá.

Je ještě něco dalšího?

Kromě nadšení se určitě hodí i potápěčský kurz a zkušenosti s ponory – ale není to podmínka. Na souši toho totiž člověk objeví přece jen méně (smích).

Zmínila jste, že se v rámci výzkumné skupiny profesora Ďuriše zaměřujete na drobné krevety a kraby. Čím si Vás získali právě tito živočichové?

Je pravda, že úplně původně jsem chtěla studovat českou faunu a flóru – myslela jsem si na ornitologii nebo herpetologii, a pak se to nějak zvrtlo (smích). Na magistrovi jsem se dostala ke zpracování laboratorních vzorků i databází z expedic profesora Zdeňka Ďuriše, čímž jsem se postupně začala učit latinské názvy krevet. No a když už jsem znala názvy, tak jsem se začala zajímat, jak krevety vůbec vypadají. Když jsem se dostala do moře, tak se tohle zaměření už doslova nabízelo. Nakonec jsem se přes perloočky na bakaláři a raky na magistrovi dostala na doktorském ke krevetkám.

Na co konkrétně se v rámci výzkumu těchto živočichů zaměřujete?

Když to zkusím říct úplně laicky. Studujeme jejich diverzitu, a hlavně se zabýváme revizemi druhů a popisy nově objevených rodů a druhů. Já konkrétně zkoumám spongobiontní krevety (pozn. autora: krevety žijící v mořských houbách) z jedné čeledi. Ta čeleď zahrnuje přibližně 25 rodů spongobiontních krevet a třeba v rámci doktorátu jsem studovala fylogenezi (pozn. autora: příbuzenské vztahy) jednotlivých rodů a druhů v rámci těchto skupin krevet. Kromě toho děláme i faunistické práce (pozn. autora: revize existujících seznamů u živočichů, kteří se vyskytují v určité lokalitě). Teď máme třeba připravený rukopis z našeho výzkumu na Tchaj-wanu, kde jsme zjistili, že diverzita spongobiontních ale i jiných druhů krevet je mnohonásobně vyšší, než jaká byla dosud z Tchaj-wanu hlášena.

Kam všude jste se s výzkumem podívala?

Kromě Vietnamu, na Martinik, potom na Novou Kaledonii a na již zmíněný Tchaj-wan. Vloni jsem pak byla na Špicberkách.

V Nové Kaledonii jste byla součástí prestižní expedice pařížského Národního přírodovědného muzea. Jak jste se dostala mezi věhlasné oceánology?

Profesor Ďuriš tehdy dostal šanci vzít si s sebou někoho k ruce, protože kolem korýšů je spousta práce a je třeba ji dělat rychle, neboť je potřebujeme živé, protože po uhynutí rychle ztrácejí své barvy. Nakonec si vybral mě.

Co jste si tenkrát říkala, když profesor Ďuriš ukázal právě na vás?

Doteď si vzpomínám, jak moc jsem před cestou byla nervózní a říkala si, jestli mám dost znalostí na to, být součástí podobné expedice. Moc mi nepřidalo ani to, že přímo na Nové Kaledonii jsem místo krevet dostala na starost kraby poustevníky. Nervozita ze mě ale nakonec spadla a v tom zápřahu jsem myslím všechno zvládla. Byla to výborná zkušenost, protože jsem mohla potkávat osobnosti, které jsem do té doby znala třeba jen z článků a knížek.

Zmiňujete zápřah v rámci expedice. Co si pod tím můžeme představit?

Expedice měla zhruba padesát členů, mezi kterými byli experti na nejrůznější skupiny mořských živočichů. Každý den tak na moře vyráželo i několikrát pět až šest lodí a potápěči i šnorchlaři z vody vynášeli velké množství nejrůznějších vzorků, které bylo třeba roztřídit. No a když jsem se zrovna nepotápěla, nefotila nebo neregistrovala vzorky, tak jsem s dalšími členy expedice třídila kvanta vzorků na základně. Občas jste tak byli v zápřahu i přes 16 hodin.

A právě při třídění jste narazila na zajímavý objev…

Víte ono to bylo celé zajímavé, protože jsme dostali mísu něčeho a připomínalo to takové biologické “Kinder Surprise” (pozn. autora: čokoládové vajíčko s překvapením v podobě nějaké hračky uvnitř), protože jsme nevěděli, co najdeme. A i když to třeba nevypadalo, vždycky jsme něco objevili. Jak už jsem říkala, ve skupině profesora Ďuriše nás zajímají krabi, a hlavně drobné krevetky, které žijí v mořských houbách. No a když jsem kvůli krevetkám prozkoumávala houby, zaujal mě drobný na první pohled lehce přehlédnutelný plž, který splýval s houbou.

Jak jste tehdy reagovala?

Kousek ode mě seděl profesor Ángel Valdés z Kalifornské státní polytechnické univerzity a věděla jsem, že se zaměřuje právě na plže. Často jsme mu totiž koukali pod ruce, protože se mu u mikroskopu střídaly krásné exempláře. Svůj nález jsem mu šla hned ukázat, a jeho víc než zaujal. Prohlásil, že ještě žádného takového plže nikdy neviděl, a že to bude nejspíš nový druh. Zároveň mi slíbil, že pokud mu přinesu ještě další exempláře, pojmenuje plže po mně. A najít další jedince se nám i povedlo.

Profesor Valdes svůj slib nedávno splnil. Jak moc vás to zaskočilo?

Hodně, po skončení expedice totiž jakákoliv komunikace s profesorem Valdésem utichla a abych řekla pravdu, na nález v třídírně jsem po těch letech i zapomněla. Když mi nedávno od něj přišel e-mail, moc jsem to nechápala. Když jsem ale odkaz na jeho odborný článek v časopisu ZooKeys rozklikla a začetla jsem se, úplně mě to zaskočilo. Když jsem začínala studovat, asi nikdy by mě nenapadlo, že můžu v moři objevit živočicha, který ponese moje jméno. Takové pocty od profesora Valdése si hodně cením.

Reagovala jste po tom zjištění nějak na mail profesora Valdése?

Hned jsem mu psala e-mail. Že jsem v šoku, že si toho cením a že se mu povedlo mě hodně překvapit. A samozřejmě také že mě to hodně potěšilo.

Čím to, že se splnění jeho slibu protáhlo na tolik let?

Z vlastní zkušenosti vím, že i když to může vypadat jednoduše, opak je pravdou. Nějaký čas vám zabere zpracování vzorků a pokud nemáte k dispozici srovnávací materiál musíte si ho vypůjčit z dostupných muzejních sbírek (pozn. autora: vzorky posbírané při expedici v Nové Kaledonii byly zaregistrovány a označeny a jsou majetkem Národního přírodovědného muzea v Paříži. Většina materiálu tak putovala do Paříže, zlomek registrovaných vzorků si pak někteří vědci mohli vypůjčit pro potřeby svého výzkumu). Už jen vzhledem k logistické náročnosti to může dlouho trvat. Další čas vám pak nabíhá, když začnete řešit morfologické a genetické analýzy a pustíte se do přípravy textů, fotek, kreseb pro článek, který pak prochází recenzním řízením. Čili ve světě nás biologů nic neobvyklého.

Máte v plánu nějakou další mořskou expedici?

Jestli se nám to povede, chtěli bychom vyjet na Tchaj-wan, protože tamní National museum of Marine Biology and Aquarium má pro naše potřeby výborné zázemí. Výhledově si pak myslíme na Madagaskar, kde bychom chtěli pátrat po symbiotických eusociálních krevetách (pozn. autora: krevety, co žijí ve společenstvích, která známe třeba u včel nebo rypošů). A nedávno nám v mailu přistála otevřená nabídka z Národního přírodovědného muzea v Paříži, že chystají další expedici na Guadeloupe v Karibiku. Zájemci se měli přihlásit a poslat životopis. To jsme udělali a teď čekáme, jestli nás vyberou. Tak uvidíme, jestli nás čeká další dobrodružství (smích).