Ptali jsme se Davida Buzrly, studenta Všeobecného lékařství na Lékařské fakultě Ostravské univerzity. David je neslyšící s 96% ztrátou sluchu a krom svého mateřského jazyka, českého znakového jazyka, hovoří na vysoké úrovni i mluvenou češtinou. Jeho snem je být lékařem a pomáhat lidem.

Předčila v něčem realita vaše představy o studiu na vysoké škole?

Rozhodně, zrovna v době, kdy jsem se hlásil na lékařskou v Ostravě, byla fakulta velmi častým tématem v médiích. V tom negativním smyslu. Tyto články v médiích mne neodradily od plánu studovat medicínu v Ostravě, jelikož jsem se ještě předtím setkal s doktorkou Sochorovou, koordinátorkou Centra Pyramida pro Lékařskou fakultu, panem Figalou, referentem Centra Pyramida, a paní proděkankou, kteří mi poskytli potřebné informace o studiu a o tom, že moje sluchové postižení nebude překážkou v tom, abych se stal plnohodnotným studentem této lékařské fakulty. Tato schůzka hrála velmi důležitou roli ve výběru školy a taky zesílila mou touhu studovat právě tady. V prvních dvou letech studia jsem se zatím skutečně nesetkal s nikým z vyučujících, pro koho by byla kvalita vzdělání jen pouhým pojmem. Na této škole zažívám skutečné dobrodružství.

Kdo na Ostravské univerzitě vás nejvíc ovlivnil nebo inspiroval a čím?

Je těžké vyjmenovat konkrétní osobu. Vidím to spíš tak, že téměř každý vyučující, se kterým jsem se setkal v průběhu studia, mi předal, kromě studijních znalostí, i životně důležitá moudra. Kromě vyučujících vidím inspiraci i ve studentech, spolužácích. Každý je jiný, každý má své pohledy, názory a postoje a člověk by neřekl, že z nich může hodně těžit.
Pokud bych si měl vybrat jednoho člověka, tak pak je to asi spolužačka Terezka Sobelová, která mi je inspirací svou touhou poznávat nové věci. Třeba díky svému zájmu o můj sluchový handicap prosadila do programu Konference ke Dni Zdraví rozhovor se mnou a s ředitelkou ostravské organizace CSNN (Centrum služeb pro neslyšící a nedoslýchavé), který pojednává právě o světě neslyšících. Rozhovor se stal nejsledovanějším videem celé konference.

Univerzita nabízí možnost vycestovat téměř kamkoli na světě. Proč by studenti, akademici a vůbec lidé měli podle vás cestovat?

Myslím si, že prioritou cestováni je hlavně obohatit studenty o nové věci. Pro někoho to je dobrodružství, pro někoho navazování nových kontaktů a pro mne spočívá podstata cestování v získávání inspirace a zkušeností. Ať už se jedná o jazyk, kulturu, ideologii, vědu nebo dokonce různé postupy v medicíně. Studenti se vždycky vrátí obohaceni o nové věci, které můžou po návratu předat dál nebo se je nějak pokusit uplatnit. Co je třeba v zahraničí běžné, pro nás může znamenat velký krok dopředu.

Čím vás váš obor nebo oblast, které se věnujete, fascinuje?

Medicína mne fascinovala už odjakživa, protože se stále rozvíjí a nabízí velmi široké spektrum oborů a prostor pro vědu a výzkum. Medicína je těžko tou nejlepší profesí, kde se dá vydělat hodně peněz, takže ji dělají ti, kteří ji skutečně dělat chtějí. Jestli si daný lékař uvědomí krásu tohoto poslání a je ochoten se mu plně odevzdat a neustále se učit novým věcem (ne nadarmo se říká, že být lékařem znamená se věnovat svému dynamickému oboru ještě několik let života), tak může být odměněn velkým množstvím zachráněných životů, až se to některým může zdát jako zázrak.

Kdybyste mohl dělat cokoli nebo být čímkoli, co byste dělal?

Jsem velmi aktivní člověk, proto by mne nicnedělání užíralo. A to doslova. Povahově jsem skromný, takže mi i četba oblíbených knížek, hraní na PlayStationu, turistika v Beskydech a trávení času s partnerkou, rodinou a mými domácími mazlíčky, udělají velkou radost. Nic bych na současném životě neměnil. Ani to, čím bych chtěl být.

Napadá vás nějaká věc, kterou jste se naučil na vysoké škole, která kdyby byla všeobecně známá, byl by svět lepším místem?

Hned v prvním ročníku jsme v rámci předmětu anatomie chodili na pitevnu a učili se na skutečných preparátech. Anatomie je jedním z nejdůležitějších předmětů na začátku studia, a to nejen proto, že vás to naučí se učit, ale proto, že vás to naučí k většímu respektu a pokoře k lidem, byť i zemřelým. Myslím si, že není novinkou, že právě pokora a respekt k druhým bývají většinou opomíjenými vlastnostmi člověka.

V čem si vy a Ostravská univerzita nejvíc sedíte?

Dravostí. Vzhledem k tomu, že je Ostravská univerzita poměrně mladá a Lékařská fakulta nejmladší fakultou v republice, tak jí rozhodně nechybí dravost. Dravost zlepšovat kvalitu vzdělávání, budovat kvalitní studijní podmínky pro studenty a zázemí pro vědu a výzkum. Nyní máme nového děkana a velmi ambiciózní vedení, tak věřím, že to bude mít další pozitivní vlivy na vzdělání nás všech.

Jakou roli, kromě vzdělávání a vědy, by podle vás měla univerzita naplňovat a která aktivita by vás nadchla natolik, že byste se okamžitě zapojil?

Určitě bych uvítal více sportovních akcí v rámci univerzity, například turnaje v kopané. Kromě studijních povinností je důležité i pravidelně vyplavovat adrenalin.

Co jste o sobě zjistil během pandemie? Změnil jste kvůli tomu záměrně něco ve svém životě?

Pandemie udělala největší zásah hlavně do časového prostoru a člověk se tak stal plnohodnotným pánem svého času. Díky tomu jsem se naučil pracovat s drahocenným časem a celodenní aktivity jako je například samostudium naplánovat přesně podle sebe, aniž bych se musel něčemu přizpůsobovat, třeba brzkému vstávání do školy po dlouhé noci studia. Člověka to skutečně osvobodí, protože si málokdy umíme udělat i čas na sebe. Samozřejmě pandemie měla i negativní dopady, zejména na můj handicap tím, že mi znemožnila odezírat ze rtů (roušky) a tím mne odstřihla od komunikace a lidí.