Ptali jsme se Lenky Holeksové, současné ředitelky Waldorfské základní školy a mateřské školy Ostrava, která se waldorfské pedagogice věnuje už od 90. let, kdy bylo v Česku alternativní školství ještě neznámým pojmem. Přečtěte si její pohled na vzdělávání, univerzitu a svět celkově.

Proč právě Ostravská univerzita?

Důvod byl jednoduchý – bydlím v Havířově (směje se). Měla jsem tady obrovské množství kontaktů, takže se mi nechtělo odcházet z místa bydliště, a navíc na Ostravské byly obory, které jsem chtěla studovat, tedy učitelství matematiky a přírodopisu. Tím pádem zvítězila Ostravská univerzita. Nakonec stejně dělám něco trochu jiného, protože se věnuji waldorfské pedagogice. Neučím jenom matematiku a přírodopis, ale učím nejrůznější předměty, kromě hudební výchovy a angličtiny jsem si už zkusila úplně všechno. Nejsem úplně klasický učitel, který by zůstal ve svém oboru a rozvíjel se jen v něm. Moje působnost je daleko širší. Teď dělám ředitelku, a to je zase něco jiného. Pedagogické činnosti mám teď minimum, je to hlavně administrativní, manažerská, zkrátka úplně jiná práce.

Na jakých principech funguje waldorfská pedagogika?

Snažíme se rozvíjet dítě ve všech směrech – je to škola pro hlavu, srdce a ruce. Naším cílem je, aby děti uměly přemýšlet, umělecky tvořit a zároveň používat ruce. Chceme v nich vybudovat vztah k práci a vést je k tomu, aby ji zvládly dokončit. Neznámkujeme, máme slovní hodnocení. Dítě se tak nesrovnává s ostatními, ale samo se sebou v čase. Důležité jsou u nás epochy, během kterých má dítě šanci ponořit se hlouběji do jednoho tématu. Například u 6. třídy je to rytířství a středověká literatura, takže si celý rok vyrábíme štíty a kostýmy, děti se učí středověké tance, písně, učí se hrát šachy a vše to vyvrcholí na konci školního roku rytířskou slavností přímo na hradě.

Co byste vzkázala svému mladšímu já, kdyby dnes studovalo vysokou školu?

Určitě abych využila možnosti cesty do zahraničí, abych se jela inspirovat, jak to dělají jinde. S kamarádkou jsme za studií objížděly waldorfské školy, chtěly jsme dělat výuku jinak. Alternativní školy byly v Česku v těch 90. letech ještě v plenkách, fungovaly teprve rok nebo dva. Byly jsme v Příbrami, Praze, Písku. To byla taková naše obdoba Erasmu.

Určitě je dobré si prakticky vyzkoušet samotnou pedagogickou činnost, teď už ty možnosti na škole jsou. Ideální mi přijde, když si budoucí učitelé nejprve vyzkouší pozici asistenta pedagoga. I k nám takto mnozí přijdou, a když dostudují, nastoupí k nám na pozici učitele. Je to nejlepší zkušenost pro začínajícího učitele, který takto navíc získá cenné kontakty.

Univerzita nabízí možnost vycestovat téměř kamkoliv na světě. Proč by studenti, akademici a vůbec lidé měli podle vás cestovat?

Je to možnost se za relativně malé peníze dostat k příležitostem, ke kterým by normálně třeba neměli přístup. Například moje neteř studovala jadernou fyziku a díky tomu byla dvakrát v CERNu. I přítelkyně mého syna byla tři měsíce v Číně, studovala logopedii a cestovala po dalších asijských zemích.

Kdo na Ostravské univerzitě vás nejvíc ovlivnil nebo inspiroval a čím?

Na univerzitě tehdy pracovala paní profesorka Kantorková, teď už Lukášová, která spolupracovala s ostravskou waldorfskou školou. Díky ní jsem tady po studiích nastoupila jako asistentka. Celý koncept byl zatím ve fázi experimentu, a tudíž pod důkladným dohledem České školní inspekce.

Na Přírodovědecké fakultě jsem také obdivovala odborníky, které jsem potkala během různých exkurzí. Botanik, který poznal každou rostlinku a dokázal o ní vykládat, ornitolog, který slyšel hlas ptáka a okamžitě věděl, co je to za druh. Neuvěřitelně inspirativní lidé a neskuteční odborníci, celou dobu jsme hltali každé jejich slovo.

Čím vás Váš obor nebo oblast, které se věnujete, fascinuje?

Baví mě se v mém oboru vzdělávat a posunovat se dál. Přijde mi, že se pedagogika rozvíjí, že je spoustu tvořivých a aktivních učitelů i z klasických škol. Možná je to trochu zatuhlé celkově (směje se), ale snad i to se postupně rozhýbe. Během posledního roku se přišlo na to, že některé věci jsou zbytečné. Věřím, že bude kladen větší důraz na praktické dovednosti, a ne jenom na teoretické znalosti. Líbí se mi, že se obory pořád vyvíjí a že s dětmi se dá zažívat stále něco nového. Z objevování má člověk obrovskou radost, kterou předá dětem, a ty pak nadšeně objevují s ním.

Kam myslíte, že se Váš obor posune třeba za 10 let?

Těžko říct, všechno se teď vyvíjí neuvěřitelně rychle. V něčem nám distanční výuka pomohla, mnoho jsme se naučili. Ale byla bych nerada, aby setkávání online převážilo, protože lidský kontakt je hodně důležitý. Jde hlavně o mezilidskou komunikaci, s tou mívají děti problémy. Myslím si, že se bude klást čím dál větší důraz na kritické myšlení – vyhledávání informací a jejich třízení. Těžko říct, jestli to naše generace bude ještě schopna pojmout, jestli tomu budeme rozumět, nebo nám bude připadat, že děti nic neumí. Jestli s tím budeme umět pracovat. Snad ano.

Dokázala byste vybrat jeden poznatek nebo zajímavost z Vašeho oboru, který kdyby byl všeobecně známý, byl by svět lepším místem?

Těch věcí je určitě víc. Je to například kritické myšlení, ale také tolerance, komunikace. Kolikrát mi výchova přijde na základní škole důležitější než výuka, protože dneska jsou děti velmi individuální a chtějí se prosadit každé jinak. Proto je důležité, aby spolu uměly vycházet. Zásadní mi přijde také sebehodnocení a sebereflexe. Když se děti naučí mít rády samy sebe, tak mohou mít rády i své okolí.

Jakou roli, kromě vzdělávání a vědy, by podle Vás měla univerzita naplňovat, a která aktivita by Vás nadchla natolik, že byste se okamžitě zapojila?

Univerzita se od časů mého studia hodně proměnila a začala pořádat spoustu zajímavých aktivit pro děti, učitele, seniory, širokou i odbornou veřejnost. Škoda, že člověk nemá víc času, aby se jim více věnoval. Kdybych měla čas a prostor, tak bych se vydala na nějakou historickou exkurzi. To je neskutečný zážitek, pokud ji vede odborník, který má zároveň i talent předávat své vědomosti dál. Líbí se mi i exkurze do přírody, kde sama nedokážu všechny zajímavé věci najít. Klidně bych se vydala i do zahraničí.

Co jste o sobě zjistila během pandemie? Změnila jste kvůli tomu záměrně něco ve svém životě?

Zjistila jsem, že jsem docela odolná vůči dlouhodobému stresu. Asi i díky tomu, že ho umím vykompenzovat v přírodě a mám i zázemí v rodině. Zjistila jsem, že je pro mě hodně důležitý režim a pravidelnost. Každý den jsem dojížděla do práce, a tak mě pandemie tolik nevykolejila.

Snažíme se také motivovat učitele a děti, protože pro všechny je to těžké a propadají smutkům a vzteku. Mají pocit, že nedělají všechno, co by mohli. Já jsem nikdy nebyla náročná na věci, takže mi toho v životě tolik neubylo. Těším se, až otevřou bazény a půjdu si zaplavat. Ale důležité věci zůstávají. Máme to štěstí, že nám zůstala práce a peníze, což mnoha lidem nezůstalo. Ani jsme naštěstí neměli žádnou tragédii.

Lenka Holeksová je absolventkou Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, kde studovala učitelství matematiky a přírodopisu. Už během studií se zajímala o waldorfskou pedagogiku a ihned po ukončení studia nastoupila do Waldorfské základní školy v Ostravě, kterou v současnosti vede. Když zrovna není ve škole, tráví hodně času s rodinou a v přírodě. Věnuje se geocachingu, díky němuž, jak sama říká, navštívila spoustu zajímavých míst, na která by se normálně nepodívala.