Jaká byla vaše cesta k vyléčení?

Teď o tom dokončuji článek, tak se časem můžete podívat na můj ResearchGate profil či Facebook. Ve zkratce šlo o značné množství ne zrovna příjemné práce na sobě – například hodiny psychoterapie individuální i skupinové; čtení knih nejen o depresi; práce s klienty, kteří sami depresi měli; sebepoznávací pobyty v jihoamerických pralesích; a pomáhala i velká podpora blízkých lidí. Pokud bych měl však vypíchnout jednu věc, pak asi největší přínos vidím v utkání se s vlastními stíny, ve smyslu Jungově. Zjednodušeně řečeno šlo o nutnost přijmout a integrovat některé části sebe sama, které nebyly moc líbivé a mnohdy byly zasunuty hluboko mimo vědomí.

Domnívám se spolu s Dorothy Rowe (která napsala úžasnou knihu Depression: The way out of your prison), že deprese, pokud nemá například organický původ po mozkové příhodě, bývá typicky nějak utvořena. Není to nemoc, která na nás padne náhodou, byť genetické predispozice existují. Obvykle nám jako malým dětem nebyly uspokojeny základní potřeby – nebyla například dostatečně přítomna citově blízká a předvídatelná pečující osoba. Nebo jsme zažili nějaký traumatický zážitek. A dětská nevědomá „logika“ si z toho někdy vezme informaci, že je dítě samo špatné. A tak se snaží být „dobré“, aby se mu neděly špatné věci. Ale ony se dějí! Snaha být „dobrým“, namísto abychom se snažili být „štastnými“ – což znamená například i nutnost se občas vůči někomu vymezit, často přetrvá až do dospělosti. Dle Rowe jsme si tak vlastně sami postupně vytvořili svůj žalář.

Jelikož se ale osobní žalář nějak vytvořil, věřím, že je možné se z něj i dostat. Bohužel jsme to pouze my sami, kdo máme klíče, a často to ani netušíme. Já jsem se na cestě ze žaláře musel například utkat se svou potlačenou agresivitou; začít více a tvrději bránit vlastní hranice; vzdát se mnoha věcí a lidí, kteří mi sice něco dávali, ale dlouhodobě mne ničili, nebo jsem musel ledacos začít trpělivě budovat od píky (depresivní člověk by chtěl vše hned). A varování. Žít s člověkem, který se utkává se stíny, nemusí být med, ale naštěstí je to často pouze mezifáze.

Je pro práci psychologa výhodou, že si tímto onemocněním prošel?

Kdo nezažil ty propasti, může někdy těžko chápat, proč je pro část lidí s depresí nepřekonatelné vylézt z postele. Zkušenost mi dodává pokoru, kterou úspěšní lidé, kteří nic podobného nezažili, někdy nemají. Pokoru, že se to může stát kdekomu. Že nemusí jít o neschopného, doživotně postiženého člověka.  Pokračování článku najdete na stránkách žurnalistického projektu natbase.cz.

Svět na nás chrlí jedno sdělení za druhým. Jak se orientovat v informačním chaosu? Natbase přináší témata, která stojí za pozornost a pomůžou vám lépe chápat dění kolem.

„Promlouváme nejen slovy, ale také prostřednictvím fotografií, infografik či výtvarných děl. Propojujeme svět žurnalistiky, umění a vědy. Tato kombinace nám umožňuje srozumitelně a atraktivně uchopit zásadní společenské debaty. Bez unáhlených závěrů, zato s prostorem k zamyšlení.“

Infografika: Natbase.cz