Člen Výzkumného centra edukace nadaných pan Mgr. Milan Cieslar, Ph.D.  ukončil výstavu svých obrazů v galerii Mira slavnostní derniérou, která se  konala ve středu dne 27. května 2015 na Planetáriu Ostrava. Derniéru zahájila úvodním slovem paní PhDr. Danuše Sztablová, Ph.D., dlouholetá kolegyně a znalkyně díla pana Cieslara. Za účasti významných hostů a členů VCEN tak byla úspěšná výstava pana Cieslara v krásném prostředí Planetária Ostrava důstojně završena.

Z úvodní slova k výstavě Milana Cieslara:
Vážení a milí hosté,

nevím, jaké emoce prožívají ti, kteří zahajují setkání s výstavou a jejím tvůrcem – jako rozloučení s nimi. Derniéra výstavy doktora Milana Cieslara, je vlastně tímto finálním okamžikem. Její název „Proměna vody v krajině“ a výraz děl, které autor prezentuje, předjímá, při všech proměnách všeho, trvalost, významnost a platnost obsahů, které expozice a její jednotlivá díla pro mě nadmiňují a představují.

Právem interpreta každého uměleckého díla, je uchopit účinky obrazů, obrazového sdělení svým vlastním příjmem, tj. vlastní přinejmenším nenormativní estetickou recepcí, tj. autentickým poznáním intuitivním a informativně poučeným také zvnějšku, například ze setkání či setkávání se s autorem, mírou zrcadlení se v recipovaných  dílech a jejich účinky.

Přestože název výstavy – Proměna vody v krajině – zní geograficky, z již dříve uvedeného pojetí mého náhledu na ni se této podobě interpretaci vyhýbám. Vlastně ji přímo zamítám. Z letitých zkušeností, nezáměrného i záměrného pozorování –  nejen uměleckých, ale i běžných – každodenních tvůrčích i kolegiálních tendencí Milana Cieslara, čerpám spíše ze syntetické – spojité – intuitivní obeznámeností s běžně lidským i umělecko-tvůrčím myšlením tohoto autora. Proto si troufám říci, že jeho voda, krajina, a tím jejich obojí proměny – jsou vodou, vodami, krajinou, krajinami a jejich proměnami lidsky vnitřním. Přestože v nás jejich pojmenování i výtvarná forma evokuje faktický – prvotní, přirozený až realisticko-geografický význam. Emocionální výrazová vitalita obrazů v dynamické i klidové expresi vysílá sdělení o častém vědomém životodárném čeření dějů i obsahů lidské mysli – nejen autorské.

Nebezpečí stojatých vod nebo setrvání v nich, tak jak jsem je zahlédla v obrazech Milana Cieslara (zhruba tak zhruba před pěti až deseti léty), přinášely ve viditelném i neviditelném světě a směsi životů jakousi marnost. Jeho bárky – chvějící se na horizontech zpěněných vln nebo naopak na klidných šedavých tajemných hladinách moří – v mém čtení předesílaly touhu po efektivnějším pohybu života, po smysluplnosti směru všeho úsilí, po nároku na radost z nich (jako odměny – která nechce bojovat s ohněm, přitom nepřijímá utonutí).

Zdá se, že voda v centrálních kompozicích současných děl autora není vše omývající „voda dešťová“. Je to proud, který může v přívalu svého toku vše rozvířit, očistit nebo zcela spláchnout.  Hledá ještě ústí svého toku, aby bezpečně a životodárně vplula do vod oceánu autorské mysli v podobě životní, umělecké, tím též profesní seberealizace.

Derniéra výstavy Milana Cieslara probíhá v objektu Planetária Ostrava. Ekliptika nebeských sfér – rozumí se kružnice na nebeské sféře – je pro ně charakteristickým problémem a pojmem. Astronomický znak Slunce má též tvar kruhu s centrálním bodem uprostřed. Chceme-li demonstrovat horizonty předpokládaných sfér rozpínajícího se vesmíru – můžeme je problémově též uzavírat do kruhových soustředných obrazů v reálných nebo metaforických významech. Kámen (symbol trvalosti a nepomíjivost, z mnohých z nich se dají vykřesat jiskry) vržený do vodní plochy také zákonitě vytváří kruhové obrazy. Jejich horizonty se rytmicky zmnožují a následně mizí v klidné hladině ustálené vodní plochy. V obraze přírodním a fyzikálním se tak stáváme svědky postupného splývání v čase a prostoru všeho, co se života týká. A týká se nás všech.

 Danuše  Sztablová