Pocházíš tuším z Rožnova, anglický jazyk a literaturu jsi vystudovala na brněnské univerzitě, ale zakotvila jsi v Ostravě a Ostravské univerzitě jsi zůstala věrná od doby její předchůdkyně, Pedagogické fakulty v Ostravě, až do dnešních dnů.
Co Tě přivedlo do Ostravy a čemu všemu ses během let na vysoké škole profesně věnovala?
Pocházím z Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnov je na druhé straně hor, to už je Valaško. Frenštát patří do lašské oblasti, mluvilo se tam krátce jako na Ostravsku. Do Ostravy jsem se dostala z brněnské univerzity na umístěnku. Končila jsem studium v roce 1966 a nemohli jsme si vybrat, “soudruzi” chtěli mít všecko pod kontrolou. V Brně jsem studovala angličtinu jako hlavní obor a češtinu jako vedlejší obor, a při studiu mě čeština zajímala víc, na anglistice jsme kromě profesora Firbase neměli moc dobré učitele. Několik let jsem v Ostravě učila na jazykové škole, dokud nás jedenáct nevyhodili po “bratrské pomoci” řízené Sovětským svazem v roce 1968. Mě umístili na gymnázium v Ostravě-Vítkovicích, ale se studenty jsem jela jenom na bramborovou brigádu, potom mi kolegyně Marie Šalková nabídla místo na tehdejší katedře cizích jazyků, a tam jsem jako nejmladší učila kdeco, včetně literatury a nějakého lingvistického předmětu. Když v 90. letech vznikla Ostravská univerzita, učila jsem britskou historii a reálie a samozřejmě praktika.
Celé generace se učily angličtině u rodiny Prokopovy, tedy ze série učebnic Angličtina pro jazykové školy (I. – IV.) a mnozí jí využívají dodnes. Zcela sama, již bez spolupráce s Jaroslavem Peprníkem (KAA FF UP Olomouc), jsi v nových podmínkách po roce 1989 připravila nové, upravené vydání celé série – co Tě k tak namáhavé práci vedlo?
Původní verze učebnice už docela zastarala, to se učebnicím stává, sotva opustí tiskařský lis. Přepracování této verze mi nabídla jedna redaktorka z Prahy. Nejdřív jsem z úcty k prof. Peprníkovi jeho texty moc neměnila, ale potom jsem se snažila o komunikativnější přístup a zajímavější texty. Jazykovou korekturu mi dělal Chris Hopkinson.
Byla a stále jsi výbornou učitelkou, kterou provází vděčnost studentů po několik desetiletí – když odhlédneš od role individuálních osobnostních rysů, které vlastnosti a kompetence považuješ za nepostradatelné, má-li být učitel studentům užitečný?
Učitel by měl mít zájem o studenty a ochotu věnovat jim čas, pracovat s nimi a pro ně. Protože jsme učitelé, měli bychom stejnou pozornost jako vědecké práci věnovat také výuce.
A jak je to u studentů? Na kterých rysech své osobnosti a na jakých kompetencích by měli studenti pracovat, aby jim studium přineslo co nejvíc?
Studenti by měli být motivovaní a ochotní pracovat, dělat zadané úkoly a především si uvědomit, že to nedělají pro učitelovu potěchu nebo splnění požadavků na zápočet či zkoušku, ale pro sebe. Učitel může studentům pomoci, aby se něco naučili, ale naučit se to musí sami, a to někteří těžko chápou nebo vůbec nechápou.
Přestože jsem se snad ani nepotkala s člověkem, kterého by více charakterizovala pracovitost, nikdy se Tvé zájmy neomezovaly na pracovní závazky. Všechny kolegyně a kolegové vědí o Tvé vášni pro příběh – co pro Tebe literatura znamená a které příběhy Tě provázejí po dlouhá léta?
Jak stárnu, stále raději se vracím ke knihám, které jsem kdysi měla v oblibě, ale vkus i zájmy se mění. Teď mě skoro víc než romány zajímá literatura faktu, především pojednávající o různých historických osobnostech a obdobích.
Kdysi mi někdo vyprávěl, že jsi připravila ze svého zájmu a pro přátele překlad Tolkienových románů – před rokem 1989, v době, kdy u nás oficiálně vyjít nemohly. Lákalo Tě dobrodružství překladu obecně?
Ne! Musím se přiznat, že jsem o teorii překladu neměla ani ponětí. Uchvátil mě, přímo fascinoval samotný příběh a hrdinové Tolkienova “Pána prstenů”. Ráda na to období vzpomínám.
Za rozhovor děkuje
Renáta Tomášková (katedra anglistiky FF OU)