Petra Hniková Charmite: Brazílie je mým druhým domovem

Autor: Sandra Mikulcová , 13. 9. 2018

Nový akademický rok s sebou opět přinesl širokou nabídku výuky jazyků ze všech koutů světa. S lektorkou portugalštiny Petrou Hnikovou Charmite jsme se přenesli do prosluněné a roztančené Brazílie.


Brazílie – neuvěřitelně rozmanitá země plná protikladů, jejíž pestré kulturní bohatství je pro mnohé z nás záhadou. O brazilské historii, kultuře i slastech a strastech života v Brazílii jsme si povídali s etnomuzikoložkou a dramaturgyní fóra MELTINGPOT Petrou Hnikovou Charmite, která v současné době vyučuje na katedře romanistiky Filozofické fakulty OU.

 Na Filozofické fakultě OU vyučujete kulturu a reálie Brazílie – máte s životem v Brazílii přímou zkušenost?

V Brazílii jsem žila téměř devět let, mám tam rodinu z manželovy strany, se kterou stále udržuji velmi blízký vztah. Brazílie je mým druhým domovem a portugalština je mým druhým nejsilnějším jazykem, ve kterém se cítím jako ryba ve vodě. Brazilská kultura mi byla velmi blízká hned od začátku – žila jsem v afrobrazilské oblasti, kde většinu populace tvoří potomci afrických otroků. Ten africký vliv je velmi zřetelný, dalo by se říct, že se jedná o takovou malou Afriku v Jižní Americe. Ještě zajímavější a krásnější je ale ta kulturní fúze – původní africké vlivy se totiž smísily s domorodou kulturou brazilských indiánů, a pak také  s evropskou kulturou, takže ta atmosféra je opravdu jedinečná a nezaměnitelná.

Co vás do Brazílie přivedlo?

V roce 2003 jsem vycestovala na roční výměnný pobyt do Německa, kde jsem se poprvé setkala s Capoeirou, která mě zaujala tím, že kombinuje sport i hudbu. Po návratu do Česka jsem dokončila své studium v oblasti muzikologie a přesunula jsem se do Prahy, kde jsem pracovala jako kurátorka, později vedoucí oddělení pro České muzeum hudby. V té době jsem zjistila, že v Praze působí tehdejší vicemistr Capoeiry Sazuki, u kterého jsem pak dlouho trénovala. Mimoto mě Capoeira zajímala i po vědecké stránce z pohledu muzikoložky, chtěla jsem jí přijít na kloub. Mistr Sazuki ale nepocházel z oblasti, kde Capoeira vznikla, byl spíše představitelem její současné podoby. A protože jsem pátrala hlavně po historii a kořenech Capoeiry, usoudila jsem, že potřebuji odjet přímo do Brazílie, do oblasti Bahia, a poznat Capoeiru v jiném světle. Přihlásila jsem se na doktorské studium kulturní antropologie a do Brazílie jsem odjela v podstatě na stáž. Díky tomu jsem se dostala do brazilského univerzitního prostředí, a poznala tak celou řadu zajímavých lidí. Vedoucím naší katedry byl svatý otec náboženství Kandomble (port. Candomblé), a setkat se s takovou významnou kapacitou pro mě bylo velkým štěstím. Vysvětlil mi mnoho věcí, ke kterým se člověk běžně nedostane – celá afrobrazilská kultura je totiž postavena na fenoménu tajemství. To znamená, že se k určitým věcem musíte dopracovat postupně, musíte je sdílet a na vlastní kůži zažít, což může klidně trvat celé roky.

Mohla byste přiblížit tradici Capoeiry? Je to tanec, nebo spíše bojové umění?

Capoeira je vnímána jako sport, ale představuje velmi komplexní fenomén. V podstatě je to bojové umění, které se mísí s hrou, hudbou a s určitými symbolickými jevy. V praxi uvidíte lidi tvořící kruh, kteří zpívají a hrají na hudební nástroje, uvnitř pak dva lidé bojují. Připomíná to sice tanec, ale opravdu se jedná o boj.

Pojí se ke vzniku Capoeiry nějaký příběh či hlubší význam?

Capoeira je kulturním bohatstvím afrických otroků, kteří byli přivedeni do Brazílie. Jedna z hypotéz říká, že Capoeira představuje způsob revolty proti bílým otrokářům, kterým se otroci chtěli vymanit a věděli, že toho dosáhnou jedině prostřednictvím boje. Potřebovali ale zamaskovat to, že se zdokonalují v boji, proto Capoeira připomíná tanec – mělo to ošálit otrokáře. Některým otroků se pak opravdu podařilo uprchnout a založit si své vlastní komunity zvané quilombo. Ještě ve 30. letech minulého století byli Capoeristi běžně zavíráni do vězení a Capoeira jako taková byla zakázaná, než na sebe později vzala podobu sportu, aby byla po chuti i bílým lidem u moci. V současnosti je Capoeira zapsána do dědictví UNESCO. Je pravda, že navenek se k ní Brazílie hlásí jako ke svému národnímu bohatství, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že ne každý se na to divá v takto pozitivním světle, zejména pak bílá část obyvatelstva. Brazílie je velmi multikulturní země, ale bohužel tam ještě stále vládne rasismus.

Co vás po příjezdu do Brazílie nejvíce překvapilo? Jak se Brazílie od Česka liší, ať už v kladném či záporném slova smyslu?

Velmi pozitivně mě překvapila solidarita, kterou si lidé dávají vzájemně najevo, když mají problémy. Věřím, že to souvisí zřejmě i s tím, že tam je v mnoha ohledech daleko těžší život. Lidé se tam dokáží vcítit do druhých a vzájemně si pomáhají. Je to ale znát i v běžných, každodenních situacích, kolikrát se třeba stalo, že mi kolemjdoucí v Praze odmítli pomoct s kočárkem do tramvaje, zato v Brazílii na mě sami už z dálky volali, ať počkám, že mi pomůžou. Brazílie má ale i své negativní stránky. Přijde mi, že dnešní Brazilci se nechávají semlít materialismem a často zapomínají na své vlastní tradice a hodnoty. Je tomu tak snad i proto, že se hodně upínají na západ, hlavně pak na Spojené státy, ke kterým vyloženě vzhlíží. Zapomínají, že jejich kultura, kterou jim svět může závidět, přesahuje všechna ta drahá auta, peníze a McDonaldˈs.

V čem je každodenní život v Brazílii jiný?

Rozhodně záleží na tom, ve které oblasti člověk žije. Brazílie je velmi rozlehlá a jsou místa, kde převládají imigranti z evropských zemí, třeba Itálie či Německa. Myslím si, že tam je ten život hodně podobný tomu našemu, což se zase zásadně liší od oblastí ovlivněných africkou kulturou. Vždycky ale říkám, že v Česku se máme skvěle a měli bychom si vážit toho, co máme – můžeme si vybírat z pracovních příležitostí, nemusíme strádat nedostatkem vody. V Brazílii není samozřejmostí, že má každý byt, vzdělání nebo dostačující lékařskou péči, to si může dovolit pouze vyšší třída. Je pravda, že situace se v posledních letech zlepšuje. Dříve tam byla obrovská propast mezi nižší a vyšší třídou, teď se ale ty nůžky mezi jednotlivými sociálními vrstvami pomalu zavírají a formuje se i střední třída sestavená z obyčejných lidí, kteří mají mnohdy i vyšší průměrné příjmy než my v Česku. Samozřejmě je tam i jinak nastavená ekonomika, která částečně stojí na půjčkách. Nejsem si jistá, jestli je to trvale udržitelný systém, ale určitě je to jeden z důvodů, proč se ti lidé mají lépe a mohou si zvýšit životní úroveň.

Zmínila jste, že nejdříve jste studovala na brazilské univerzitě. Jak vypadá akademický život v Brazílii?      

Studovala jsem na tamější malé univerzitě, která měla velmi silnou pozici v oblasti biologie a biochemie. Podle mě má ale každá univerzita své slabší a silnější fakulty. Co se týče mého oboru, osobně jsem byla velmi ráda, že jsem měla možnost studovat v České republice, jelikož je zde opravdu velký rozdíl ve vědecké fundovanosti akademických pracovníků. Důležitou roli tu hraje i jazyková bariéra, protože většina literatury z oblasti lingvistiky a antropologie je napsána v angličtině, kterou brazilští akademici mnohdy neovládají. Spoléhají se proto jen na to, co už bylo přeloženo, takže jim pak spousta věcí zůstává skryta. Na druhou stranu jsme my, jako Evropané, povětšinou obeznámeni pouze s paradigmaty západní vědy, Brazilci ovšem i ve vědních disciplínách pracují také s jinými fenomény. Z jejich pohledu se věda nezakládá pouze na čisté racionalitě, ale připouští i imaginaci či spiritualitu. Právě na to jsem často narážela, ale v tomto ohledu jsem se naučila být mnohem otevřenější a více naslouchat, abych vše správně uchopila.

Existuje nějaká specifická kulturní tradice, která je vám osobně sympatická?   

Jak jsem již zmínila, v oblasti, kde jsem žila, má velké slovo náboženství Kandomble, což je fúze náboženství afrických kultur a katolické víry. Zajímavé je, že jeho vyznavači zachovávají původní křesťanské svátky, ale v ty dny probíhají slavnosti, které přísluší právě Kandomble. Třeba v únoru se lidé sejdou u moře a vypouští lodě s květinami a dary, aby uctili mořskou bohyni Iemanjá. Takových svátků je tam během roku více, ale vždycky je to krásný zážitek.

Které místo v Brazílii by měl podle vás každý navštívit?

Těch míst je mnoho. Musím zmínit alespoň Amazonii, jež v podstatě mizí. Kvůli obrovským hydroelektrárnám, které se tam staví, se kácí celé lesy a ubývají i původní brazilští indiáni. Mým snem je poznat tento kus planety dříve, než zmizí úplně. Za zmínku určitě stojí i Rio de Janeiro, o němž se mluví jako o jednom z nejkrásnějších měst na světě. Kombinuje jak přírodu, tak i městský život, navíc je to i centrum brazilské kultury. Po zrušení otrokářství se skupiny původně afrického obyvatelstva přesouvaly právě do Ria, kde se jejich tradiční kultura setkala s dalšími vlivy, a vznikly tak různorodé kulturní fenomény, které jinde v Brazílii nenajdeme. Sao Paulo je zase obchodním centrem Brazílie a hlavní město Brasília rozhodně zaujme svou architektonickou stránkou.

Je brazilská kuchyně také rozmanitá? Oblíbila jste si ji?

V Brazílii se jí obecně každý den fazole s rýží a masem. To byl pro mě ze začátku šok a nechápala jsem, proč jídlo každý den neobměňují, jak to děláme v Česku. Pak jsem zjistila, že je to vlastně velmi chytré jídlo, které, když se správně připraví, je zdravé, vyvážené a bohaté na proteiny. Popravdě jsem si v Brazílii vůbec nemusela hlídat váhu, kdežto tady s tím bojuji neustále (smích). Pak jsou zde další specifická jídla, která se liší podle oblasti, ať už jde o africkou kuchyni zastoupenou třeba acarajé a abará, či dokonce arabskou kuchyni. Jako antropoložka jsem se také pídila po tom, odkud se v Brazílii vzaly arabské pokrmy a zjistila jsem, že tam žije překvapivě velký počet imigrantů z arabských zemí. Takovým typickým arabským jídlem je třeba kibe, což jsou smažené bulky plněné mletým masem – v Bahii je najdete prakticky na každém rohu ve stánku s rychlým občerstvením.

V posledních letech se podílíte na organizaci mezinárodního diskusního fóra MELTINGPOT v rámci festivalu Colours of Ostrava. Jak jste se ke své práci dostala?  Snažíte se třeba i návštěvníky festivalu prostřednictvím programu a vybraných hostů seznámit s brazilskou kulturou?

K fóru MELTINGPOT jsem se dostala po svém návratu z Brazílie, když jsem se rozhodovala, co bych chtěla dále dělat. Považuji se za praktického a kreativního člověka, ráda věci vytvářím, ale je pravda, že prosadit se v takovém oboru je v Ostravě mnohem těžší než třeba v Praze. Tehdy jsem oslovila Zlatu Holušovou, která zrovna plánovala první ročník debatní scény a hledali do týmu jednoho člověka na produkci, takže jsem měla velké štěstí. Teď tam již působím třetím rokem a přes produkční práci jsem se dostala až do té části programové, což mě nesmírně baví a jsem za to velmi vděčná. Samozřejmě se snažíme návštěvníkům zprostředkovat také setkání s brazilskou kulturou, tento rok se nám podařilo přivést do Ostravy mistra světa v breakdance BBoy Neguina, který pochází z Brazílie. Bylo to krásné setkání a věřím, že se jeho návštěva v budoucnu zopakuje. Během festivalu jsme pak potřebovali vyplnit jeden programový slot a já věděla, že je v areálu mistr, se kterým jsem v minulosti trénovala Capoeiru, takže jsme spolu velmi spontánně a narychlo uspořádali pro návštěvníky fóra MELTINGPOT vydařenou přednášku, ze které jsem měla velkou radost.

Myslíte si, že má portugalština nejen v našem kraji, ale i v celém Česku uplatnění a budoucnost? Proč se učit portugalsky?

Portugalský jazyk je rozhodně výhodou v obchodní sféře, jelikož Jižní Amerika obecně nevládne angličtinou, jako je tomu ve zbytku světa – a i Česká republika ve velkém obchoduje s Brazílií. Pokud chce pak člověk v Brazílii nejen obchodovat, ale i běžně fungovat, znalost portugalštiny mu v tom určitě pomůže, jejím prostřednictvím se totiž daleko více a snáze přiblíží tamějším obyvatelům.

Portugalština je krásný jazyk s glancem francouzštiny, líbí se mi na ní, že není tak těžká jako čeština a člověk se ji naučí velmi rychle. Zároveň je to nádherný zpěvný jazyk, což určitě souvisí i s hluboce zakořeněnou hudební kulturou. Rozhodně se hodí i při objevování nádherné Brazílie, a pak taky máme v naší Evropské unii krásné Portugalsko či africké lusofonní země, které rozhodně stojí alespoň za návštěvu.

Všichni studenti Ostravské univerzity si v letošním akademickém roce mohou v rámci „B“ a „C“ předmětů zapsat hodiny portugalštiny pod zkratkou KRO/POR1X. Pro zájemce o historii a kulturu portugalsky hovořících zemí je pro zimní semestr připraven kurz Reálie, kultura a dějiny Portugalska (KRO/REALP), v následujícím semestru se pak mohou těšit na předmět Reálie, kultura a dějiny  Brazílie (KRO/REALB).

Zápis pro první ročníky trvá do 14.9.2018, všichni studenti pak ještě mají možnost zapsat si vybraný předmět v týdnu od 24.9. do 30.9.2018.