Nebezpečná rychlost: jak se učí bez bariér?

Autor: , 14. 10. 2015

12. října v ostravském klubu Fiducia proběhlo první z diskusních setkání budoucích učitelů se středoškolskými kolegy a didaktiky, jež pořádá Filozofická fakulta OU pod zastřešujícím názvem "Moderní škola – dílna lidskosti?".


Chtěli bychom tímto cyklem připomenout a oživit ideu Komenského Velké didaktiky (1657), totiž že školy jsou humanity dílnami, působíce jmenovitě, aby lidé právě lidmi se stávali.

Tématem pondělního odpoledne byl kult rychlosti pronikající z výroby, dopravy, médií a sociálních sítí do škol, kde silně a převážně negativně ovlivňuje nejen atmosféru a kvalitu vzdělávacího procesu, ale poznamenává rovněž všechny jeho účastníky. Mluvilo se o tom, jak se mu bránit a o co se přitom můžeme opřít. Rychlost výuky mj. umocňuje mnohé hendikepy, s nimiž se žáci a studenti potýkají – dokážeme-li kvůli nim zvolnit, získáváme i pro sebe větší míru klidu, prožitku vlastního učení a radosti ze schopnosti pomáhat a svým působením neubližovat (více viz V. Hájková – I. Strnadová: Inkluzivní učení, Grada 2010).

Vyučujeme děti, ne učivo

Setkání otevřela pedagožka Blanka Pravdová působící na Masarykově univerzitě, kam nastoupila s osmnáctiletou zkušeností středoškolské učitelky českého jazyka a literatury a společenských věd, jež všemi školskými stupni prošla a prochází i jako matka dvou dětí (což se i pro mnoho učitelů stává okamžikem prozření, kdy si teprve uvědomí, jak velkou moc nad jejich dětmi škola má). V roce 2014 vydala knihu Já jako učitel: profesní sebepojetí studenta učitelství (Brno – MUNI).

Dílna lidskosti2

Celou prezentaci publikuji s laskavým svolením autorky níže, upozorním pouze na zásadní rozdíl mezi tím, co chtějí budoucí učitelé ve své profesi dokázat, a školskou praxí, v níž se kantor nezřídka stává pouhým „nacpavačem informací“. Studenti B. Pravdové vyjádřili následující plány a ideály: Ovlivňovat životy lidí kolem sebe, otevírat jim nové možnosti; pomáhat jim v osobním růstu a v získávání sebevědomí. – Předávat mladé generaci vzdělání a hodnoty. – Přispívat ke změnám ve škole, ve školství. – Přispívat ke změnám ve společnosti. – Šířit zájem o vlastní obor. – Spoluvytvářet ve stále více virtuálním světě skutečné vztahy, tzv. třídní rodinu. Připadají-li nám naivní či dokonce směšné, máme my sami svá nejlepší učitelská léta pravděpodobně již za sebou.

Stáhnout (PPTX, 1.11MB)

Česká škola (málokde platí tak dokonale, že výjimky potvrzují pravidlo) bohužel stále naplňuje požadavky, které formuloval ještě předinformační věk (cíl: předat poznatky) a glajchšaltující společnost (cíl: vychovat kolečko ideálně zapadající do soukolí), která se bohužel s pádem totality neodebrala do věčných lovišť. Funguje setrvačnost školy jako instituce i uzavřenost české společnosti, dokonce ani vysoké školy, zdá se, nejsou dostatečným motorem změn, mnohdy jakoby si vystačily samy, a tak je ostatní školy také berou.

Dva pohledy z učitelské praxe

Ve druhé části jsme přivítali profesorku Střední umělecké školy Naděždu Růžičkovou a ředitele soukromého gymnázia EDUCAnet Marka Šimoňáka.

Dovolím si nejprve citovat z Šimoňákova dopisu: „Velmi rád pracuji s dětmi, a proto se jim s kolegy společně snažíme předat vše, co umíme. Snažíme se, aby naši studenti opravdu chodili do školy rádi, i přesto, že je některé předměty nemusí „bavit“ a taky mnohdy bojují se svým dospíváním a osobními problémy. Vždy říkám svým kolegům, že až naši studenti dospějí, budou se chovat vůči mládeži stejně jako my a tím bude náš záměr naplněn.

Z  diskuse vyplynulo, že menší škola, v níž ředitel zná každého studenta jménem, může představovat výhodu, i jinde ale spočívá hlavní odpovědnost za celkovou atmosféru na vedení školy: to, jestli se škola z dílny lidskosti promění v továrnu na apatii, dril či depresi, závisí také na tom, zda se její chod organizuje promyšleně a vstřícně, takže v ní student či učitel netráví denně deset hodin, zda je kantor nucen nahrazovat hodiny, o něž přišel účastí na školní exkurzi, neplaceným suplováním apod.

Růžičková přirovnala školskou praxi k řece, jejíž proud nás kamsi unáší a my časem prožíváme paniku z toho, že se není čeho zachytit, na dohled není pevnina a v dosahu pomocná ruka. Naději a jistotu proto musí každý najít sám v sobě. Kantorovi nezbývá, než si stále připomínat, proč tam je, ptát se po smyslu své práce, být schopen smířit se s tím, že to, k čemu se pracně dobral a co dobře fungovalo včera, bude zítra muset oželet. Řeka totiž dále plyne a svět, studenti i on sám se mění. Růžičková vyslovenou metaforu ještě rozvíjí: „Učitel by vlastně neměl téci v té řece, ale měl by být schopen stát na břehu a lákat žáky k občasnému vystoupení, aby s odstupem dokázali na onen tok pohlédnout. Což ovšem znamená nejvyšší mistrovství, kdy prožíváte, žijete a zároveň vědomě pozorujete.“ Pouze nebereme-li svou práci jen jako předávání učiva, můžeme dosáhnout toho, aby s námi prožitek sdíleli i naši studenti.

Dílna lidskosti3