Tento článek byl zařazený do rubriky Archvív. Informace nejsou již aktuální!

Jan Horák je bývalý student Fakulty sociálních studií a v současnosti pracuje jako sociální pracovník v Renarkonu ve Frýdku-Místku. Mimo to je i členem skupiny aktivistů, kteří se snaží namísto lamentování nad stavem společnosti dát věci do pohybu. Ostravská univerzita se s ním i lidmi kolem něj spojila v souvislosti s prohlášením České konference rektorů z 21. 9. 2015 o zmírnění utrpení uprchlíků (prohlášení si můžete přečíst níže). Společnými silami se pokusíme najít podobně smýšlející lidi z řad studentů i zaměstnanců a najít možnosti, jak žalostnou situaci zlepšit.
Co konkrétně máte v plánu?
To je právě strašně zajímavé: to my ještě nevíme. Náš hlas by měl být jenom podnět a univerzity vnímám jako místa, které by měly k tomuto poskytovat prostor. Jsou financovány z veřejných prostředků, ale přesto mají lehce nezávislý status a mohou si dovolit více, než třeba úřady či magistráty. A tak jsme se setkali s rektorem a ten kývl, že aktivity na pomoc imigrantům, včetně sběrných míst na univerzitě, proběhnout mohou.
A kdo za tím vším „na vaší straně“ stojí?
Máme takovou iniciativu, neformální skupinu lidí, a mimo jiné reagujeme na věci, které se nám v rámci občanského aktivismu nelíbí. Třeba když tady byla velká protiimigrantská demonstrace, my jsme byli ti, kteří udělali protiakci, jakkoliv to vypadalo nebezpečně. Sice nás bylo 60 a jich 300, ale to, co je důležité, je fakt, že se právě v Ostravě, která je (trochu nespravedlivě) považována za výspu pravice a nenávistných xenofobních nálad, udělalo něco takového. Bohužel spousta z těch 60 nebyla z Ostravy.
Imigranty se také zabýváte?
Do všech těch protiislámských nálad a postojů proti všemu cizímu se začaly objevovat aktivity, které spadaly mimo oficiální místa: sbírky, síť pomoci, osvěty. Fungovalo to dobře třeba kolem pražské Kliniky (viz.: http://klinika.451.cz/). Rozhodli jsme se, že uděláme něco podobného tady. Podařilo se nám nasbírat více než dodávku věcí, kterou jsme nakonec zavezli do Tovarniku na chorvatsko-srbské hranici. Dobrovolničili jsme jen během neděle, protože v pondělí jsme všichni museli do práce.
Když jste měl tu příležitost se s migranty setkat – jací jsou? Jaká je v táborech atmosféra?
Těžko to soudit z jednodenní zkušenosti. Když se třeba rozdávalo oblečení, tak byla velká tahanice. Byli tací, co házeli na zem, co se jim nehodilo, ale zároveň mezi nimi byli lidi, kteří našli prázdný pytel a to oblečení do něj skládali a děkovali s tím, že to nevyužijí. Naprosto pestrá směsice lidí – asi jako všude jinde. V těchto okamžicích ale přemýšlím spíše tak, že Evropa je poměrně bohatá a dokáže absorbovat dost lidí, a máme mechanismy na to, abychom pomohli jiným státům a odlišili, kde je nebezpečí a kde není. A pokud je nemáme nebo nefungují, pak se bude muset něco změnit. Ale určitě se to nezmění tím, že se uzavřeme a budeme lidem vkládat apokalyptické představy o něčem, co příliš neznáme.
Naprosto rozumím, že z té situace má spousta lidí strach. Jde spíše ale o humánní pohled na to, že jsou to lidi v určité životní situaci, kteří potřebují pomoct tady a teď. Co se bude dít potom, to možná neovlivníme, ale teď v tuhle chvíli něco ovlivnit můžeme. A pro mě nehraje roli, jestli jsou to ekonomičtí migranti, političtí azylanti nebo lidi utíkající před válkou, v tom asi budu pro spoustu lidí problematický. Nevím, kolik má Česká republika lidí pracujících v zahraničí, ale to jsou taky ekonomičtí migranti. Přijde mi pokrytecké to takto rozdělovat.
Kde vy osobně berete tu vůli se do něčeho takového pustit – lidé často pomáhat chtějí, ale nerozhoupou se. Poradíte jim?
Já nevím, jsem v tom čerstvě. V práci (dělám sociálního pracovníka) neustále omíláme slovo „spokojenost“. Dlouho jsem žil pohodlně a bezpečně, byla to pohodička, ale nebyl jsem moc spokojený. A součástí mé práce jsou i situace, ve kterých se necítím komfortně. Začal jsem tyto výzvy vyhledávat a zkouším je překonávat, což je i přes všelijaké výsledky skvělý pocit. Proto nejde tvrdit, že to člověk dělá nezištně – vždycky ho to nějakým způsobem naplňuje.
Jak se tedy studenti a zaměstnanci Ostravské univerzity mohou zapojit?
Těch možností je nepřeberné množství. Potřebujeme nejdříve vytvořit prostředí, diskuzi. Uspořádat setkání těch, kteří nejsou spokojení s tím, co vidí v mainstreamových médiích, na sociálních sítích, co slyší od lidí; popřemýšlet nad tím, co se dá s těmi věcmi dělat. Debaty o politice a o tom, co bude, nechám kompetentnějším. Tady a teď spousta lidí potřebuje pomoct a akademická obec má dostatek zdrojů, jak tu diskuzi uspořádat na úrovni, která bude racionální a podložená informacemi. Co bude výsledkem této diskuze, se uvidí. Samozřejmě sbírky (věcí, ne peněz) jsou stále potřeba – blíží se zima, proud lidí neslábne a panuje chaotická politika, kdy si každý stát v Schengenu dělá, co chce a nikdo neví, co se rozhodne. Proto by bylo velmi užitečné, kdyby na půdě univerzity vznikla síť dobrovolníků, kteří by potom sbírky, koordinace dobrovolníků, ale i odborníků pro diskuze a osvětu, samostatně organizovali. S podporou univerzity a v napojení na vnější, třeba ty aktivistické zdroje, by mohlo vzniknout něco, co bude užitečné na více úrovních pomoci.
Máte-li i vy zájem se zapojit do diskuze o tom, jakými způsoby můžeme ulehčit uprchlíkům v nesnadné životní situaci, stačí nám dát vědět na email pomahej@osu.cz. Těšíme se na vás a vaše dobrá „já“.

Stáhnout (PDF, 128KB)