Súdán. Pro většinu lidí jedna velká neznámá. Můžeš na úvod představit Súdán jako zemi?
Súdán je pro mě zemí spousty paradoxů a spousty propastných rozdílů. Půl litru vody je tam dražší než litr benzínu, i když silnice jsou neskutečně přeplněné. Paradoxně v hlavním městě funguje mobilní internet snad lépe než v ČR i přes to, že ostatní věci, jako svoz odpadu, hromadná doprava, pitná voda, elektřina a mnoho dalších, absolutně nefungují. A to vše i přes stovky velice dobře vzdělaných a jazykově vybavených lidí, které jsem zde potkal. Například diplomovaný inženýr mluvící perfektní angličtinou a španělštinou řídí taxík, protože mu byla nabídnuta práce za 2000 místních pounds (cca 1200 Kč) měsíčně a taxík mu vydělá víc. To byly smutné paradoxy. Jinak je ale Súdán velice pestrá země. Většina lidí je velice vstřícná, ochotná, férová.

Jak se tam lidem žije a jak na tebe působili?
Jsou zde lidé se skvělým vzděláním a přehledem v kontrastu s lidmi, kteří neumí číst a neví, kolik jim je let. Tisíce lidí žijících na ulici v kontrastu s lidmi vlastnícími obrovské domy s vlastními generátory elektřiny pro případ, že vypadne proud. V zemi rozhodně nefunguje demokracie. Místní vláda a prezident udržuje svoji moc pomocí vojenských sil, 85 % rozpočtu země jde do armády a security.  A to je pravděpodobně začátek a konec všech problémů Súdánu. V posledních letech na univerzitě bylo několik povstání a revolucí, vše potlačeno. Vojáky je zde vidět obecně velmi často. Súdánci, hlavně tedy ti vzdělaní, vám řeknou, že by nejradši ze země odešli. Zároveň jsou však na svoji zemi velmi pyšní a celá věc s vládou je velmi trápí.

Co přesně bylo náplní tvé stáže?
Byl jsem zařazen na oddělení všeobecné chirurgie, které jsem si sám předem vybral. Chodil jsem do místní nemocnice a pod dohledem místních lékařů jsem sbíral své první klinické zkušenosti. U nás se medik první tři roky medicíny do kliniky moc nedostane. Musí obsáhnout kvanta informací a znalostí, na které potom „nabaluje“ tu opravdovou medicínu. Byl jsem tedy unešený každým případem. Na pořadu dne byly operace (amputace) mycetomů, vypouštění hydatidózních abscesů z jater, operace nádorů, které dorůstají pro evropské poměry až do neuvěřitelných rozměrů. Dostal jsem se k asistencím u některých operací a základním věcem jako čištění a zašívání ran.

Uvedl jsi, že jsi v rámci stáže byl na týdenní misi, mohl bys říct něco o ní?
Naše mise byla svým způsobem kolos. 120 členů bylo rozděleno na 4 menší týmy. Každý tým poté vyrážel ráno do nové vesnice. Týmy se skládaly ze čtyř podjednotek. Clinic, lab, pharmacy a focuse group. Pacienti přišli, zapsali se do pořadníku k lékaři a během dlouhého čekání přišel hlavní úkol focuse group. Edukace o malárii, TBC, hygieně rukou, důležitosti hygieny intimních partií u žen apod. Po návštěvě lékaře dostali pacienti buď recept na léky z pharmacy nebo poukaz do laboratoře na dané testy. Vozili jsme s sebou generátory, takže jsme byli schopni udělat základní vyšetření pomocí centrifug a mikroskopů. Dále se prováděly rychlé testy na malárii, břišní tyfus nebo těhotenství. Naši pojízdnou nemocnici jsme měli vždy v místní škole a byla zde spousta dětí, na které se hlavně zaměřovala focuse group. Edukace měla největší hodnotu a smysl. Zbytek času jsem trávil na klinice s doktorem Josifem, který vše překládal a učil mě, jak co rozpoznat. V půli týdne jsem některé kožní choroby poznával už ode dveří. Naopak některé věci mě šokovaly a nikdy na ně nezapomenu.

Musí to být hodně náročné na psychiku. Byly chvíle, kdy jsi to sotva zvládal, kdy to bylo za hranicí?
První tři týdny v Africe byly náročné. Je to úplně jiný svět, člověk si velice těžko zvyká na nové „standardy kvality“. Když jsem si myslel, že v tom už „umím chodit“, přišla mise. Poslední týden byl opravdový očistec. Tam jsem šel za hranu jak fyzicky, tak psychicky. Vjížděli jsme do vesnic vzdálených zhruba 450 km vzdušnou čarou jihozápadně od Chartúmu. Jelikož vedení mise vybírá opravdu nejodlehlejší oblasti, cestovali jsme denně 3 hod. pouští do naší vesnice. Cestování pouští v africkém prototypu Tatrovky z poloviny loňského století moc komfortu nenabízí. A pokud chcete obsloužit všechny pacienty, potřebujete čas. Náš den vypadal následovně: 4:30 budíček, vyčistit zuby, nanosit léky, vodu a generátory do auta, aby se 5:30 mohlo odjíždět. Den na vesnici se nejednou protáhl do 8-9 hodiny večerní, kdy se ordinovalo už pouze pod světly z mobilů. Návrat pak mezi 11-12 hodinou noční. Záleželo na tom, kolikrát se zapadlo v poušti, což se stalo klidně i 8-10x denně. Pokud byl někdo rozmazlený jako já a chtěl se aspoň trošku umýt, dostal se do postele ve dvě ráno. V žádném případě ale nechci znít, jakože si stěžuji. Ten poslední týden byl životní zážitek.

Když člověk pracuje pro ostatní, dostává se mu silného pocitu zadostiučinění. Na který z okamžiků nezapomeneš?
Jeden okamžik z mise se ve mně uložil snad navždy. Má v sobě vše. Emoce, radost i smutek. Přišla nám do ordinace matka s těžce podvyživenými a dehydratovanými dvojčaty. Kluk a holka, stáří 17 dní. Porozeni samozřejmě doma, v termínu a obě děti začaly křičet hned po porodu, což je dobré znamení. Nyní však matka udává zvracení, průjmy a odmítání krmení poslední dva dny. Děti apatické, s horečkou, vyschlá ústa i slzní kanálky. Obě děti potřebují okamžitě zajistit periferní žílu, antibiotika, vodu a do nejbližší nemocnice. Ale co teď? Je půl sedmé večer a v naší improvizované ordinaci moc světla nezbývá. Bereme stoly a jdeme na písčité hřiště před školou. Máme pouze omezený počet malých kanyl. První pokusy jsou neúspěšné. Obě děti mají žilky velmi tenké a kvůli špatné výživě i velmi křehké a kanyla je tedy snadno prorazí. Kluka máme zajištěného. Dostal antibiotika. S holkou je to složitější. Jeden pokus za druhým selhává a kanyly dochází. Kolem nás na hřišti se tvoří obří kolo čumilů. Tlačí se, žduchají a v jeden moment to dojde až tak daleko, že doktoru Josifovi vyrazí kanylu z ruky do písku. Je zničená. V ten moment ve mně přetéká nahromaděná únava a emoce. „Kur**, vypadněte! Všichni!“ Vstávám a křičím na lidi okolo česky. Vůbec mě nezajímá, že mi nikdo z nich nerozumí ani slovo. Jeden starší muž mě naštěstí chápe a po zbytek akce se stává mojí prodlouženou rukou a ochráncem, který lidi nepustí blíž než na 3 metry. Doktor Josiph je klidný, nehne ani brvou. To na něm obdivuju. Je tma, poslední kanyla, poslední šance. Vedle, „to je v pr***i,“ říkám si. Josiph to ale nechce vzdát, proplachuje kanylu v dezinfekci a zkouší to znovu a znovu, dokud žílu nezajistí. Pod svitem z telefonu, v únavě. Frajer. Moji roli shrnují slova: podej, podrž, posviť. Máme radost, plácáme si rukavicemi od krve s úsměvem na rtech. Oba ale víme, že jsme nevyhráli. Děti nutně potřebují do nemocnice. My jsme pouze poskytli čas, málo času. Naprosto odevzdaná a možná negramotná matka snad ani nerozumí tomu, co jí Josiph dlouhé minuty vysvětluje. Sedáme na motorku, která nás má dopravit na okraj vesnice, kde čeká náš náklaďák se zbytkem týmu. Josiph ještě jednou rekapituluje celý případ a jeho klidné povídání končí slovy: „we did our best, be god with them.“

Teď už jsi zpátky doma, jaký byl návrat? Není trochu úzkostné vrátit se z místa, kde lidé vyžijí s tak málem?
Všechno v Africe je opožděné. Čas nikdo nebere moc vážně, takže mě to vlastně ani nepřekvapilo. Doma mě všichni vítali, jako bych se snad ani neměl vrátit nebo jako bych byl pryč dva roky. Úzkost necítím. Lidé v Súdánu neví, jak žijeme my tady. Stejně jako my nevíme, jak žijí oni. Máme předsudky, strach a kdoví co ještě. Jejich životy nejsou jako ty naše. Jsou složitější. Oni si ale nestěžují. Nevzhlíží k útěku do Evropy. Žijí zkrátka své životy s tím, co mají. Někdy možná lépe než my. A těm z nás, kteří viděli a zažili ten rozdíl, nezbývá, než si vážit. Nebudu vyjmenovávat čeho, zkrátka všeho.

Každý takový zážitek člověka trochu změní. Cítíš, že je něco jinak? V čem konkrétně?
Cítím. Za měsíc jsem si navykl na všechno. Neřeším věci, které přicházejí. Zkrátka je beru tak, jak jsou. Jsou to vesměs hlouposti. Hodinová kolona na dálnici pro mě už nic neznamená. Že na benzince smrdí záchod? Ať! Pořád je luxusní. A je v něm voda. Že na cestě jsou výmoly? Aspoň tam nějaká cesta vede. Asi takhle teď přemýšlím, malé věci mě těší. Na druhé straně si nemyslím, že dlouhé pobyty v Africe jsou to nejlepší, co rozmazlený Evropan jako já může udělat. Člověk tam hodně poleví ve všem. Například i v hygieně, která se zdá být zbytečná, pokud se koupete ve vodě, která je už od pohledu špinavá. Pokud bydlíte na bytě s desítkami švábů a mega mravenci, kteří zkrátka nejdou vyhubit. Pokud musíte odpadky vynášet na ulici, protože zde nejsou kontejnery, zkrátka vás to nutí rezignovat a po určité době to zavání až vyhořením. Opatrně tedy s délkou pobytu v takové zemi.

Spousta lidí má chuť v životě pomáhat, napravovat nespravedlnosti, ale málokdo najde sílu se do toho opřít. Máš nějakou radu, jak začít?
Nekecat kolem toho, nehledat důvody, proč to nejde. Prostě to udělat. Já se do Súdánu přihlásil zhruba půl roku předem v období, kdy mě čekaly těžké třeťácké zkoušky, před kterými nás strašili starší medici i samotní vyučující. Uřízl jsem si měsíc zkouškového a vystavil se tak reálnému riziku prodlužování studia, pokud zkoušky neudělám na první pokus. Mnohokrát jsem se za to nenáviděl. Bál jsem se do Afriky odletět. Strašili mě všichni. Rodina, přítelkyně i paní doktorka na infekčním v Ostravě, kde jsem si vyřizoval všechna očkování. A výsledek? Největší životní zážitek a zkušenost.

Martin Palička je 23letý student Lékařské fakulty OU, kde je momentálně ve 3. ročníku. Jednou z jeho iniciativ je založení vzdělávacího a dobročinného projektu pro spolužáky, kamarády, ale i laickou veřejnost, Čokoládové srdce. To pořádal pod záštitou studentské organizace IFMSA. Postupem času se více zapojoval do aktivit této organizace, až byl letos zvolen local presidentem IFMSA CZ Ostrava. Díky organizaci vyjel také na svou stáž.