Po celou svou tvůrčí dráhu se Jiří Šigut věnuje průzkumu média fotografie, překračuje její hranice, redefinuje ji a originálním způsobem uvádí do širších souvislostí vizuálního umění. Patří tak k nemnoha českým tvůrcům (J. Sudek, F. Drtikol, J. Funke, J. Štyrský, E. Medková, J. Svoboda, J. Koudelka aj.), kteří prosadili posuny vnímání uměleckých možností fotografie.
 
Na počátku své tvorby Šigut programově nevstupoval do procesu dlouhotrvající expozice a zaznamenával tak obvyklé činnosti (cesty autobusem, vlakem, výtahem, procházky, nákupy…). V devadesátých letech již zcela rezignoval na tradiční vztah negativ-pozitiv a záznam pořizoval přímo na citlivou vrstvu fotografického papíru, kdy zdrojem světla a energií je příroda (denní světlo, hvězdy, měsíc, oheň, světlušky…), či přímo na oblečení s fotocitlivou vrstvou, kdy se sám stal kamerou. Necouvl ani před výzvou, kterou přinesl nástup digitální fotografie, a v současnosti se pokouší nalézt pevnou základnu při rozkladu obrazu na elementární jednotky.
 
Vedle autorských textů Jiřího Šiguta, tvořících jakýsi pandán k jeho dílům, knihu doprovázejí texty teoretiků umění Petra Vaňouse, Martina Klimeše, Jiřího Valocha a Jakuba Guziura, který působí na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty.