Běloch, který nepije gin, aneb začátek semestru v Kamerunu

Autor: , 19. 9. 2020

Začátky vždy přináší něco nového. Díky programu VIA jsou ale začátky semestru ještě netradičnější.


Josef Kučera je studentem doktorského stupně studia Politické a kulturní geografie na Přírodovědecké fakultě. Letní semestr 2020 strávil v Kamerunu, kam vyjel na Institut mezinárodních vztahů University of Yaoundé II prostřednictvím VIA, mobilitního programu Ostravské univerzity pro studijní výjezdy do zemí mimo Erasmus+. O své zážitky po příjezdu do rovníkové Afriky se rozhodl podělit v tomto blogu.

„Joe, vítej zpátky v Africe,“ zubí se na mě na letišti v kamerunské Douale kamarád, kterého tu znám z poslední návštěvy, říkejme mu třeba Henry. Douala je mimochodem jedno z nejšílenějších měst, které si ani nedokážete představit. Prostě takový přístav v rovníkové Africe, kde máte téměř stoprocentní vlhkost a teploty často ke čtyřiceti stupňům, takže si tam v první moment připadáte jako v sauně. V ten druhý moment je to ještě horší. Navíc nejoblíbenějším dopravní prostředkem v Douale je tzv. okado, což je motorka fungující jako taxík. Díky rozšířenosti tohoto dopravního prostředku v kombinaci s množstvím kontejnerové přepravy se Douala pravidelně umisťuje světově na předních příčkách měst s největším počtem úmrtí způsobených dopravními nehodami. Před lety jsem tu motorku občas používal – ale po poslední zkušenosti vím, že existují elegantnější způsoby, jak se nechat zabít, a hlavně už tu nejsem turistou přijíždějícím sám na sebe.

„Hele, hrozný jako vždycky,“ odvětím téměř místo pozdravu, „zase jsem měl problém s imigrační úřednicí.“ To už si ale sedám do přistaveného auta, které stojí před příletovou halou. Oficiálně se sice před příletovou halou parkovat vůbec nesmí, ale kdo řeší, jak se tam Henry dostal? „Dáme zase to skvělé street food jako posledně?“ ptá se mě Henry poté, co se dohádá s ostrahou letiště, která mu nakonec umožní odjet, i když tam neměl co dělat. „Hele, posledně jsem z toho měl otravu jídlem a bylo mi tři dny blbě jak psovi… ale bylo to tak dobré, že vlastně nechápu, na co ještě čekáme.“

Tohle byl ten moment, kdy jsem se po několika měsících opět ocitl v Africe. Všechno ze mě spadlo, státnice hotové a zbývá už jen napsat disertační práci, kvůli které tu díky programu VIA jsem. Zatímco všechny dosavadní cesty do Kamerunu jsem pečlivě plánoval, tentokrát jsem věděl, že jediné, co musím udělat, je hlásit se v pondělí na Institutu mezinárodních vztahů, pak také získat povolení k trvalému pobytu, a dát tady dohromady významnou část disertační práce o téhle úžasné zemi v srdci Afriky. Ne nadarmo se jí kvůli její rozmanitosti říká „celá Afrika v jedné zemi“.

Můj studijní pobyt měl být zaměřen především na práci v archivech, ale druhotně se týká také identifikace členů anglofonní minority a jejich role při udržování současného státu, což je takové bílé místo v historii. Většina současné literatury totiž referuje vztah mezi anglofonní minoritou a frankofonní majoritou buď jako konfliktní, nebo ho vůbec neakcentuje. Literatura o Kamerunu tak dnes existuje buď z frankofonních pozic, které ignorují anglofonní minority a jakýkoli problém, nebo z anglofonních pozic, které situaci vnímají jako diskriminaci. Že je situace mnohem komplikovanější, nasvědčuje fakt, že pozici premiéra od obnovení této funkce v 90. letech zastávají jen politici původem z anglofonních regionů. Do situace tak není jednoduché proniknout a i globální média jako BBC, CNN či Aljazeera v souvislostech trochu tápou – jak ukázal můj nedávný výzkum, který by měl letos vyjít jako součást odborné monografie.

Za těch několik předchozích pobytů v Kamerunu už jsem si zvykl neplánovat, protože všechno je stejně vždycky jinak. Tentokrát je ale všechno jiné z několika důvodů – za prvé jsem tu díky stipendiu Ostravské univerzity a v rámci programu VIA jedu na Institut mezinárodních vztahů, což je elitní instituce určená budoucím kamerunským diplomatům, a za druhé moje víza jsou platná asi jenom tři dny. Takže logicky, hned co dosedneme, nastanou problémy.

Tím prvním je měření teploty při březnovém vstupu do země. Celosvětově právě začíná pandemie COVID-19 a já si tak nějak říkal, že by se to Africe mohlo vyhnout. Navíc, díky ebole tu docela mají zkušenosti, co dělat. Jenže… zdravotní personál mi při vstupu do země naměří závratnou teplotu 37,1 °C a začíná první kolo dohadování, že určitě nemám koronavirus. Poté, co tímto kolem vyjednávání projdu se ctí a dokážu se i vyhnout doplňkovému testu análním teploměrem, nastává druhé kolo. Tentokrát s imigrační úřednicí, z čehož se nezávisle na tom, do které části Afriky přijedu, stává moje mistrovská disciplína. Bohužel většinou aniž bych chtěl. Zřejmě z nějakého důvodu působím podezřele nebo nevím. Problémy s vízy nebo pasem jsem tak měl už párkrát, a to konkrétně v Kamerunu, v Nigérii, v Senegalu, v Gambii, v Keni, v Maroku a v Tanzanii. Vzhledem k tomu, že jako každé umění i vyjednávání s migračními úředníky chce svůj čas, už se mi párkrát stalo, že mě můj spolucestující chtěl umlátit židlí hned v neutrálním pásmu mezi státy.  Tentokrát tu jsem ovšem sám a chuděra v kanceláři mě po deseti minutách snahy o výslech pouští s tím, že mám radši jít.

„Tak co, Joe, dáš si whisku s kolou, nebo gin s tonikem?“ ptá se Henry poté, co objedná soja meat za 5000 franků (asi 200 korun). Soja v jazyce fulfulbe znamená maso a jelikož fulbové jsou pastevci krav, většinou se jedná o hovězí propečené na grilu takovým způsobem, že se vám jen rozpadá na jazyku. K tomu se podává cibule a takzvané pepe, což je koření tak pálivé, že papričky jalapeňos jsou oproti tomu tím, co je obyčejná paprika v porovnání s jalapeňos. Při prvním pobytu pět let zpátky mi trvalo asi tři měsíce, než jsem byl vůbec schopný vzít jídlo s pepe do pusy. Později jsem se naučil, že když ti tu cokoli nechutná, dej na to pepe a sněz to. Jinou chuť než pepe stejně neucítíš. Problém může být v tom, že se pepe nachází téměř v každém jídle s výjimkou tropického ovoce.

Jídlo, stejně jako alkohol, je ovšem v Kamerunu i jakýmsi symbolem společenského statusu a prestiže. Čím dražší požitky si člověk může dovolit nejen pro sebe, ale především pro ostatní, tím výše figuruje v místní hierarchii. Henryho plat odpovídá necelému trojnásobku průměrného platu v České republice, protože patří mezi tu smetánku anglofonních Kamerunců, kteří pracují v regionálním managementu globálních firem (jako jsou banky, pojišťovny nebo mobilní operátoři) s anglicky mluvícími nadřízenými a odpovědností za frankofonní střední Afriku. Gin je tedy v daném kontextu jakýmsi symbolem dominance ještě z koloniálního období, kdy byl právě gin s tonikem určen jako antimalarikum především bělochům. Možnost nabídnout bělochovi gin tak má obrovskou symbolickou hodnotu a je v tom i takový trochu provokativní osten. „Beru whisku s kolou, jsem sice běloch, ale gin jsem se ještě pít nenaučil,“ pokračuji v hovoru. Henry tak objednává black label známé whisky a první večer pobytu může začít…

Související články: