S příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu se působení amerického velvyslance Andrewa Schapira v České republice chýlí ke konci. Při jeho listopadové návštěvě na Ostravské univerzitě jsme panu velvyslanci položili několik otázek. Řeč byla o českých kořenech, migraci i o vztazích mezi východem a západem.
Vaše vazby na Českou republiku jsou nejen profesní, ale také osobní, protože maminka pochází z Československa. Ovlivnilo Vás to nějakým způsobem?
Rozhodně to přidalo na významu celému mému působení. Pamatuji si, že u nás doma se často mluvilo o Československu v období mezi světovými válkami. Vyrůstal jsem také s vědomím, o co všechno tato země přišla v důsledku nacistické okupace a komunistického režimu. Asi i proto si o něco více vážím toho, že dnes je Česká republika svobodnou, prosperující a západně orientovanou zemí.
Často přednášíte v mnoha českých vzdělávacích institucích. Přednášky se konají nejen na univerzitách, ale i na středních, nebo dokonce základních školách. Jaké při tom sledujete cíle?
Domnívám se, že jednou z našich nejdůležitějších úloh je komunikace s mladými Čechy. Nastupující generace, která je na středních a vysokých školách, se téměř bez výjimky narodila po sametové revoluci. To je pro ně v mnoha ohledech výhodou, protože si uvědomují svoji svobodu, vědí, že mohou pracovat, kde chtějí, a cestovat, kam chtějí, a mohou bez problému vyjádřit svůj názor. Znamená to však i to, že ne vždy si uvědomují, jak křehká a cenná tato svoboda je. Proto se snažíme s mladými lidmi komunikovat co nejvíce, hovořit s nimi o vazbách mezi našimi zeměmi, ale zároveň jim i naslouchat. Právě oni totiž budou jednou formovat tento stát a společnost. Nastupující generace je otevřenější a upřímnější než ta předchozí, takže chcete-li vědět, co si lidé skutečně myslí, je dobré jít mezi mladé.
Spojené státy mají bohaté zkušenosti s přijímáním imigrantů různých národností a s jejich úspěšnou integrací. Před podobný problém je nyní postavena Evropa. Vnímáte nějaké rozdíly mezi americkým a evropským přístupem k imigraci?
Spojené státy jsou nepochybně národem imigrantů, je to součást naší identity. Ve Spojených státech ale také panoval strach z nových přistěhovalců, což se týkalo téměř každého příchozího etnika. Když se do Ameriky začali v 80. letech 19. století stěhovat lidé z Itálie a Řecka, mnoho Američanů tvrdilo, že by je neměli pouštět, protože mají zcela odlišnou kulturu a nikdy se neasimilují. V dnešní době patří Američané řeckého a italského původu mezi nejhrdější, nejintegrovanější a vlastenecky nejzaměřenější občany. Velké obavy panovaly také z Irů nebo z židovských imigrantů, měli přece odlišné náboženství, jak by se mohli asimilovat? I toto stanovisko se časem změnilo. K přistěhovalcům z Číny v určitém období panoval takový odpor, že kongres koncem 19. století schválil speciální zákon (Chinese Exclusion Act), který měl zamezit jejich asimilaci. A v dnešní době jsou Američané s čínskými kořeny jedni z nejúspěšnějších. Dnes se postupně vyrovnáváme s migranty z Mexika a Latinské Ameriky. Američané se pomalu zbavují strachu a předsudků a uvědomují si, že i oni se stávají součástí našeho národa. Dalším krokem jsou muslimové a v souvislosti s nimi se často opakuje otázka: Jsou právě oni tou jedinou skupinou lidí, které se ve Spojených státech nepodaří integrovat? Podle mě ne. Evropa nepochybně čelí velké výzvě vzhledem k počtu uprchlíků, kteří sem míří a u kterých je někdy složité zjistit totožnost. Toto jsou však praktické problémy, které je třeba vyřešit. A pokud nám jde o řešení, je nutné zchladit hlavu a omezit nenávistnou rétoriku, protože v atmosféře strachu a úzkosti k žádnému řešení nedojdeme.
Vnímal jste během svého působení coby velvyslanec nějaké okamžiky zvláště silné podpory Čechů vůči Spojeným státům?
Za obzvláště významnou událost považuji průjezd amerického vojenského konvoje přes české území, ke kterému došlo minulý rok na jaře. Generál Ben Hodges, velitel pozemních sil v Evropě, došel k závěru, že je třeba vyzkoušet přesouvání velkého množství vojáků a vojenské techniky přes různé hranice a země. Když se vojáci měli vrátit z cvičení poblíž Baltského moře, nenastoupili do přepravních letadel a jejich technika se nenaložila na vlaky jako obvykle, místo toho se vraceli v konvojích přes Polsko a Českou republiku do Německa. V médiích a na sociálních sítích se psalo, že Češi přítomnost vojáků neuvítají a budou protestovat. V den, kdy jednotky postupovaly přes Českou republiku, byla zima a deštivé počasí. Desetitisíce lidí však stály na okrajích dálnic a mostů, mávali vlajkami, drželi transparenty, a dokonce vojákům přinášeli jídlo a pivo. Bylo to úžasné, ohromný projev podpory. Kdykoli se účastním vzpomínkových akcí v Plzni či na jiných místech, která na konci války osvobodila americká armáda, tak rovněž cítím velkou podporu. Asi nejvíce pro mě však znamenají návštěvy jako ta dnešní, kdy mám možnost mluvit se studenty. Můžeme se otevřeně a upřímně bavit o našich dvou zemích, i když jsou studenti někdy kritičtí nebo kladou ostré dotazy, cítím, že dokážeme najít společnou řeč a že si našeho spojenectví váží.
Myslíte si, že výsledek amerických voleb, může nějakým způsobem ovlivnit vztahy mezi Českou republikou a Spojenými státy?
Jsem přesvědčen, že bez ohledu na vítěze prezidentské volby zůstane vztah mezi našimi dvěma zeměmi pevný. Vazby jsou natolik silné, že jimi neotřese výměna osoby v Bílém domě. Úspěšná spolupráce, kterou rozvíjíme v mnoha oblastech, bude nadále pokračovat, ať už v Bílém domě sídlí kdokoli.
Má americká vláda obavy z provýchodní orientace některých českých politiků?
Jsem toho názoru, že činy jsou důležitější než slova. A co se činů týče, Česka republika je skvělý partner v těch oblastech, které jsou pro obě naše země důležité, ať už jde o boj s terorismem, posilování obchodu a ekonomických možností či vymezení se vůči agresi Ruska na Ukrajině. V těchto věcech jsme skutečně zajedno, což se nezmění tím, že jednotlivé osoby uveřejní komentáře, které jsou nešťastné či provokativní.
V loňském rozhovoru pro Český rozhlas jste řekl, že váš předchůdce Norman Eisen vám popsal práci amerického velvyslance v ČR jako „nejlepší práci na světě“. Odpovídá to vaší zkušenosti? Co je na vaší práci naopak nejnáročnější?
Mojí zkušenosti to naprosto odpovídá. Úřadu jsem se ujal s velkým očekáváním, ovšem realita je výrazně předčila. Mně a mé rodině se dostalo opravdu vřelého přijetí. Našli jsme tu mnoho přátel a viděli úžasná místa a věci. Mít možnost zastupovat Spojené státy v zemi, která je uprostřed Evropy, v době, která je natolik bohatá na světové dění, má pro mě nesmírnou cenu. Mám také to štěstí, že pracuji s výborným týmem, na který se mohu kdykoli obrátit. Českou republiku jsem poprvé navštívil jako turista v osmdesátých letech, pak po sametové revoluci, ale poznal jsem pouze Prahu. Teprve ve svém úřadu jsem procestoval celou zemi a zjistil, že Česká republika je ještě krásnější, než jsem tušil. Co je nejnáročnější? Například čeština je pro mě velká výzva. (Přechází do češtiny) Mám učitelku, ale nemám moc času. (Opět anglicky) Rád bych k lidem mluvil častěji a česky. A další výzvou je dokončit vše, co jsem měl v plánu stihnout. Často se objeví návrh projektu, ale jak už to bývá s byrokracií a státním aparátem, není vždy snadné přetvořit myšlenku ve skutečnost, to nějaký čas trvá. Takové starosti mám ale rád.
Jaké jsou priority zahraniční politiky Spojených států s ohledem na Českou republiku. Jinými slovy, čeho byste chtěl za svého působení tady dosáhnout?
Obecně vzato, rád bych naše dvě země, které spolu mají velmi pevný a přátelský vztah, ještě více sblížil. K tomu je ale taky nutné zajistit, aby pro nás Češi byli v mnoha oblastech silnými partnery. To se samozřejmě týká bezpečnosti a ozbrojených sil. Česká republika v současné době modernizuje svou armádu a my tomu chceme být nápomocni. Rádi bychom, aby naše ozbrojené složky nadále společně prováděly výcvik a sloužily na místech jako je Afghánistán či Irák. Musíme také společně snižovat riziko terorismu. Tato země je sice z tohoto hlediska méně riziková, ale jak jsme se bohužel poučili z událostí v Paříži či Bruselu, žádné místo není stoprocentně bezpečné, takže potřebujeme dále sdílet informace a zpravodajské zdroje. Naše společné vymezení se vůči ruské agresi je důležité jak pro Washington, tak pro mě osobně. Mám velkou radost, že Češi jsou v tomto ohledu pevní. Dva roky od počátku Putinova ukrajinského experimentu zachovávají Evropa a Spojené státy jednotný postoj. Dále chceme pokračovat v rozvoji vzájemného obchodu. Spojené státy jsou největším exportním trhem pro české zboží mimo EU, a zároveň i největším mimoevropským investorem v České republice, a byl bych rád, kdyby vzájemný obchod dále rostl. A nakonec, jak už jsem zmínil, je pro nás důležité komunikovat s mladými lidmi. Rád bych do svého odchodu přispěl k tomu, aby si mladí lidé v Česku uvědomovali, že Spojené státy sdílí s českými občany mnoho hodnot, že chtějí se svými partnery spolupracovat v důležitých otázkách, že jsme země, která dovede být také sebekritická, a že se dokážeme bavit otevřeně.
V rámci svého úřadu velmi aktivně navštěvujete české kraje. Mohl byste se podělit o nějaký pozoruhodný zážitek z těchto cest?
Těch bylo hodně. Například jsem se svezl v Baťově kancelářském výtahu. Navštívil jsem také mnoho českých hradů a zámků, včetně Pražského hradu, a v nich i taková místa, kam se člověk nemá vždy možnost podívat. Návštěva filmového festivalu v Karlových Varech je také úžasný zážitek. A ještě mě napadá jedna návštěva, která sice nebyla v této zemi, ale došlo k ní, protože tady jsem. Jel jsem s některými českými generály vojenským transportem do Afghánistánu, kde jsem navštívil české a americké vojáky, kteří tam společně slouží na letecké základně v Bagramu. Byl to zážitek, na který nikdy nezapomenu.
Za odpovědi děkuje Jakub Vala (katedra anglistiky a amerikanistiky FF OU).