Široká veřejnost jej zná jako muzikanta, v kruzích biologů se ale o Danu Bártovi mluví spíše jako o odonatologovi (odonatologie je věda o vážkách). Studuje Přírodovědeckou fakultu (PřF) Ostravské univerzity a spolu s Alešem Dolným (PřF), o kterém mluví jako o svém „mentorovi“ v oblasti ekologie a odonatologie, vydali 700 stránkovou publikaci Vážky České republiky.
Na letošní Colours of Ostrava Dan Bárta přijel jen na otočku: Účastnil se debaty s veřejností na téma „Proč (ne)chránit přírodu“ a pak spěchal zpět do Prahy, kde hrál s Triem Roberta Balzara v JazzDocku. Stihli jsme jej alespoň krátce vyzpovídat po cestě z ostravského Hlavního nádraží do areálu festivalu (v náš prospěch hrály zejména opravy na cestách, kvůli kterým jsme to museli vzít značnou oklikou).
Jak to vlastně začalo – kdy jste propadl biologii?
Ještě dříve, než hudbě. Měl jsem sbírku brouků dříve než sbírku desek. K přírodě jsem měl vždycky silný emocionální vztah. Hudba má prioritu spíše proto, že jsem se narodil s určitou vlohou. Říká se, že talentu se člověk neubrání, hm, a já jsem, shodně s přírodou, oportunistický. (říká s úctou, ne nadutostí – pozn. red.)
A co vás přivedlo zrovna k vážkám? Co vás na nich tak fascinuje?
Nejupřímnější odpověď asi bude, že náhoda. 1996. Dobré místo a čas, čistá a naježená samota – rozcitlivělý přijímač. První tropický deštný les okolo mělkého potoka – brilantní vysílač. Půjčený fotoaparát a makroobjektiv – nový prvotní dluh. Zkrátka shoda okolností, synonymum náhody. Fascinují mě, vážky, jako výraz a tvar. Rozlišuji, a myslím, že na jemných úrovních, vzory jejich barevnosti a tak nějak vůbec celostně tělesné struktury a držení těla a základní vzorce chování. Obecně vzato u hmyzu mě uhranula rozmanitost forem. Tisíckrát téměř totéž krát drobná barevná odchylka krát zanedbatelná změna v proporci krát prostředí krát deset plus funkční úprava plus korekce lomeno čas, nemohu tomu odolat. Miluju lesní potoky –  a tam vážky žijí. To, v čem se orientujete, se tak nějak začne samo zajímat o vás, v tom je výhoda toho, co vás opravdu zajímá. A, veledůležitě, potkal jsem lidi k vážkám se vztahující, se kterými jsme si padli do oka. Pochvala Dennise Paulsona zařídila, že jsem se ve třiceti zachvěl jako vnouček a začal pilně studovat. A Aleš Dolný z ostravské Přírodovědecké fakulty. Muž zrozený pro tandem. Čestný jako šlechtic. Naše prvotní knihovny, abych tak řekl, obsahují víceméně nachlup tytéž svazky, což nelze jen tak přejít. Známe se tím pádem už od dětství, jakkoliv jsme o tom do nedávna nevěděli.
Je něco, co lidé obvykle o vážkách nevědí?
Od toho, že nemají žihadlo a neštípou, přes to, že dokážou velice efektivně pracovat s energií určenou k létání, až k tomu, že změny ve skladbě jejich společenstev odrážejí změny v krajině. A dále a dále, spoustu věcí, stejně jako já.
Fotil jste vážky na různých místech světa – kde jste zažil tu nejpozoruhodnější?
Asi v tropech. Tak, jak se někteří lidi půl roku těší na svůj oblíbený festival, tak já se těším, až odjedu, s manželkou či podobně postiženými hochy, na tři týdny do lesa na rovník. Viděl jsem druh Petalura ingentissima, to je obrovské, nepatřičně obrovské zvíře. Každý Pseudostigmatid mne vzruší, pokud mohu být takto familierní. Nechme to raději tak. Nakonec bych těch nejpozoruhodnějších našel až hrozivo.
Když míříme do těch Vítkovic: ohromuje vás kromě přírody i technika?
Je to uchvacující sousoší, dech beroucí shoda okolností a opravdu povedená reinterpretace, to ano, ale co se techniky týče, mám radši živou než neživou složku světa, nic proti.
Letos budete na Colours ne jako zpěvák, ale jako diskutér. Co vás na těchto debatách a přednáškách pro veřejnost baví?
Do jisté míry spíše reaguji na poptávku, kterou generuje popularita mojí hudby. Zároveň jakoukoli přednášku nebo diskuzi beru jako formu sebevzdělávání.
Uvažoval jste někdy nad tím, že byste učil?
Ne, že bych po tom toužil, ale napadlo mě to. Sem tam vedu nějaký seminář, málo. Neumím si ale představit, že bych se do toho se svým věděním pouštěl na nějaký větší úvazek. Ani muziku neučím. To všechno přijít může, ale pokud, pak později, mnohem později. Zatím se musím učit sám.
Zůstáváte na Colours i po své debatě? Na co se těšíte? (Poslední otázka, kterou stíhám, než Dan vystoupí z auta a spěchá na diskuzní scénu) 
Letos ne, večer hraju v Praze. Ale původně jsem to měl v plánu. Chtěl jsem se podívat na Björk. Před deseti lety jsem byl na jejím koncertě, a tak mě zajímalo, kde se v rámci svých živých vystoupení po těch deseti letech nachází. Dnes budeme v klubu hrát jednu její píseň jako o dušu místo toho, abychom jí tleskali nebo netleskali pod pódiem. Fanouškovství má různé rozměry a některé jsou i k uživení.
Foto: Tereza Gerthnerová